Metody sociální práce s jednotlivcem PDF

METODY SOCIÁLNÍ PRÁCE S JEDNOTLIVCEM MARIE ŠPILÁČKOVÁ, EVA NEDOMOVÁ CZ.1.07/2.2.00/29.0006 OSTRAVA, ZÁŘÍ 2013  Studijní opora je jedním z výstupu projektu ESF OP VK. Číslo Prioritní osy: 7.2 Oblast podpory...

METODY SOCIÁLNÍ PRÁCE S JEDNOTLIVCEM MARIE ŠPILÁČKOVÁ, EVA NEDOMOVÁ CZ.1.07/2.2.00/29.0006 OSTRAVA, ZÁŘÍ 2013  Studijní opora je jedním z výstupu projektu ESF OP VK. Číslo Prioritní osy: 7.2 Oblast podpory: 7.2.2 – Vysokoškolské vzdělávání Příjemce: Ostravská univerzita v Ostravě Název projektu: Podpora terciárního vzdělávání studentů se specifickými vzdělávacími potřebami na Ostravské univerzitě v Ostravě Registrační číslo projektu: CZ.1.07/2.2.00/29.0006 Délka realizace: 6.2.2012 – 31.1.2015 Řešitel: PhDr. Mgr. Martin Kaleja, Ph.D. Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky. Název: Metody sociální práce s jednotlivcem Autor: Marie Špiláčková, Eva Nedomová Studijní opora k inovovanému předmětu: Metody sociální práce s jednotlivcem (KAM/1METJ, KAM/2METJ) Jazyková korektura nebyla provedena, za jazykovou stránku odpovídá autor. Recenzent: Mgr. Monika Chrenková, Ph.D. FSS OU © Marie Špiláčková, Eva Nedomová © Ostravská univerzita v Ostravě ISBN 978-80-7464-434-4 OBSAH: Úvod........................................................................................................................................... 6 1 Vymezení individuální sociální práce............................................................................. 9 1.1 Vymezení pojmu metoda, metoda sociální práce, typ intervence.............................. 9 1.2 Individuální sociální práce, její vymezení a historický vývoj.................................. 12 1.3 Historický vývoj individuální sociální práce v USA............................................... 13 1.4 Historický vývoj individuální sociální práce v Německu........................................ 15 1.5 Historický vývoj individuální sociální práce v České republice.............................. 16 1.6 Současné pojetí individuální sociální práce............................................................. 17 Shrnutí kapitoly.................................................................................................................... 18 2 Změna paradigmatu....................................................................................................... 21 2.1 Vymezení pojmu paradigma.................................................................................... 21 2.2 Změna paradigmatu v individuální sociální práci.................................................... 22 2.3 Tři „malá“ paradigmata dle autora M. Payne........................................................... 23 Shrnutí kapitoly.................................................................................................................... 24 3 Na klienta orientovaný přístup..................................................................................... 25 3.1 Klíčová východiska na klienta orientovaného přístupu........................................... 25 3.2 AKCEPTACE (přijetí)............................................................................................. 27 3.3 AUTENTICITA (kongruence)................................................................................. 28 3.4 EMPATIE (vcítění).................................................................................................. 29 3.5 BEZPODMÍNEČNĚ POZITIVNÍ PŘIJETÍ............................................................ 30 3.6 Stádia přístupu orientovaného na klienta a jeho indikace........................................ 31 Shrnutí kapitoly.................................................................................................................... 33 4 Systemický přístup dle Úlehly....................................................................................... 35 4.1 Úvod do systemické terapie..................................................................................... 35 4.2 Systemická práce s jednotlivcem............................................................................. 36 4.3 Fáze dialogu pracovníka s klientem......................................................................... 37 4.4 PŘÍPRAVA.............................................................................................................. 37 4.5 OTEVŘENÍ.............................................................................................................. 44 4.6 DOJEDNÁVÁNÍ..................................................................................................... 47 4.7 PRŮBĚH.................................................................................................................. 51 4.8 UKONČENÍ............................................................................................................. 52 4.9 Využití systemického přístupu................................................................................. 53 Shrnutí kapitoly.................................................................................................................... 54 5 Práce s klientem v rámci úkolově orientovaného přístupu........................................ 57 5.1 Úvod do úkolově orientovaného přístupu................................................................ 57 5.2 Hlavní teze úkolově orientovaného přístupu a postavení sociálního pracovníka.... 59 5.3 Využitelnost úkolově orientovaného přístupu.......................................................... 60 5.4 Klíčové pojmy úkolově orientovaného přístupu...................................................... 61 5.5 Fáze úkolově orientovaného přístupu...................................................................... 65 Shrnutí kapitoly.................................................................................................................... 73 6 Zadání seminární práce................................................................................................. 77 6.1 Struktura seminární práce......................................................................................... 77 7 Použitá literatura............................................................................................................ 81  Vysvětlivky k používaným symbolům Průvodce studiem – vstup autora do textu, specifický způsob kterým se studentem komunikuje, povzbuzuje jej, doplňuje text o další informace. Příklad – objasnění nebo konkretizování problematiky na příkladu ze života, z praxe, ze společenské reality apod. K zapamatování Shrnutí – shrnutí předcházející látky, shrnutí kapitoly. Literatura – použitá ve studijním materiálu, pro doplnění a rozšíření poznatků. Kontrolní otázky a úkoly – prověřují, do jaké míry studující text a problematiku pochopil, zapamatoval si podstatné a důležité informace a zda je dokáže aplikovat při řešení problémů. Úkoly k textu – je potřeba je splnit neprodleně, neboť pomáhají k dobrému zvládnutí následující látky. Korespondenční úkoly – při jejich plnění postupuje studující podle pokynů s notnou dávkou vlastní iniciativy. Úkoly se průběžně evidují a hodnotí v průběhu celého kurzu. Otázky k zamyšlení Část pro zájemce – přináší látku a úkoly rozšiřující úroveň základního kurzu. Pasáže i úkoly jsou dobrovolné. Úvod (autor Marie Špiláčková) Sociální práce s klientem je vymezena v rámci jednotlivých typů intervencí. Rozlišujeme individuálně zaměřenou intervenci, intervenci v rámci skupiny, intervenci v rámci rodiny a komunitní práci. V rámci jednotlivých typů intervencí se užívají s ohledem na subjekt, kterému je pomoc poskytována, metody sociální práce. Při řešení problematiky jedince využíváme metody individuální sociální práce, při řešení problematiky skupiny využíváme metody sociální práce se skupinou či skupinovou sociální práci, při řešení problematiky rodiny využíváme metody sociální práce s rodinou a při řešení problematiky komunity využíváme modely komunitní práce. Metody sociální práce nejsou striktně vázány na daný subjekt pomoci, protože jednotlivé typy intervencí se vzájemně prolínají, navazují na sebe a nemají ostré hranice. V činnosti sociálního pracovníka mohou tvořit jeden celek. V literatuře najdeme termíny sociální práce s jednotlivcem a zároveň individuální sociální práce. Oba názvy považujeme za synonyma. Předkládaný text studijní opory seznamuje studenta se základními metodami sociální práce užívanými při práci s jednotlivcem. Předpokladem pro úspěšné absolvování kurzu je znalost základních teorií sociální práce z kurzu Teorie sociální práce. V první kapitole studijní opory jsou vymezeny základní používané pojmy jako metoda sociální práce a typ intervence. Následuje přehledné seřazení vývojových etap individuální sociální práce v USA, Německu a České republice. Studenti jsou seznámení se zakladatelkami individuální sociální práce, definicemi a zároveň stěžejními koncepty, které vývoj individuální sociální práce ovlivnily u nás a ve světě. Druhá kapitola se zabývá změnou paradigmatu v individuální sociální práci. Následující kapitoly (třetí, čtvrtá a pátá) popisují dle autorů Kuzníková (2011), Gojová a kol. (2010) tři nejužívanější metody sociální práce s jednotlivcem. Prvním je na klienta orientovaný přístup, druhým systemický přístup modifikovaný na české podmínky dle Ivana Úlehly a třetím je úkolově orientovaný přístup. Kapitoly popisující metody obsahují vymezení základních pojmů, teoretická východiska a etapy/fáze práce s klientem. Závěr studijní opory je věnován deskripci zadání seminární práce, jejíž odevzdání je zároveň s vykonáním závěrečné zkoušky jednou z podmínek úspěšného absolvování kurzu Metody sociální práce s jednotlivcem. Po prostudování textu budete znát: pojmy metoda sociální práce, typ intervence historický vývoj individuální sociální práce  koncepty stěžejní pro vývoj individuální sociální práce z měnu paradigmatu individuální sociální práce teoretická východiska, základní pojmy a etapy práce v rámci na klienta orientovaného přístupu teoretická východiska, základní pojmy a etapy práce v rámci systemického přístupu dle českého autora Ivana Úlehly teoretická východiska, základní pojmy a etapy práce v rámci úkolově orientovaného přístupu Získáte: Přehled a znalosti o základních metodách individuální sociální práce Absolvováním kurzu získáte: Schopnost vyhledávat, zpracovávat a analyzovat informace z různých zdrojů Schopnost aplikovat poznatky v praktických situacích Schopnost aplikovat komunikační dovednosti při jednání s klientem Schopnost identifikovat, zaujmout postoj a řešit problémy Schopnost přizpůsobit se a jednat v nových situacích Schopnost prostřednictvím poznání a porozumění předmětu studia porozumět profesi 7 Vymezení individuální sociální práce 9 1 Vymezení individuální sociální práce (autor Marie Špiláčková) V této kapitole se dozvíte: Vymezení pojmu metoda, metoda sociální práce, typ intervence. Vymezení a historický vývoj individuální sociální práce. Současné pojetí individuální sociální práce. Po jejím prostudování byste měli být schopni: Vysvětlit pojem metoda sociální práce, typ intervence Zařadit individuální sociální práci do přehledu intervencí v sociální práci Objasnit historický vývoj individuální sociální práce Orientovat se v pojmosloví individuální sociální práce Charakterizovat koncepty, které byly pro historický vývoj individuální sociální práce stěžejní Popsat základní mezníky vývoje individuální sociální práce v USA, Německu a České republice Klíčová slova kapitoly: metoda, metoda sociální práce, typ intervence, historický vývoj, individuální sociální práce, specifika individuální sociální práce, sociální práce s jednotlivcem. Průvodce studiem Uvedení do problematiky kapitoly. Na zvládnutí této kapitoly budete potřebovat asi 20 hodin, tak se pohodlně usaďte a nenechte se nikým a ničím rušit. 1.1 Vymezení pojmu metoda, metoda sociální práce, typ intervence Individuální sociální práce je z historického hlediska řazena mezi metody sociální práce. Pod pojmem metoda si představujeme postup, návod, kterým dospíváme k výsledku, k dosáhnutí žádoucího cíle. Dává odpověď na otázku, 10 Vymezení individuální sociální práce jak lze získávat a uspořádat poznatky, a jak z nich vyvodit poznatky nové. V sociální práci je metoda způsobem k dosažení předem stanoveného cíle prostřednictvím plánovité, svědomité činnosti v sociální práci s jednotlivcem, skupinou a komunitou. (Strieženec, 2005) Řada autorů (Matoušek, 2003, Charvátová, 1990) jak v zahraničí, tak i u nás, uvádí jako metody sociální práce tyto tři základní – metody individuální sociální práce, skupinové sociální práce a komunitní práce. Nejznámější a nejrozšířenější byla individuální sociální práce, později nastoupila sociální práce se skupinou a ve třicátých létech přibyla sociální práce s komunitou. Dle Navrátila (1999) ale došlo v průběhu vývoje sociální práce k vydělení další metody sociální práce, a to sociální práce s rodinou. V následujícím přehledu jsou dělení metod sociální práce dle různých autorů. Na základě různých teoretických východisek byla vypracována původní koncepce metod sociální práce. Novotná, Schimmerlingová (1992) dělí metody sociální práce dle objektu, se kterými pracují a vymezují jednotlivé kroky, jak dosáhnout stanovených cílů. Objekt sociální práce Metoda sociální práce jednotlivec Individuální sociální práce, Případová sociální práce Sociální práce s jednotlivcem skupina Sociální práce se skupinou komunita (společenství, obec, územní Sociální práce s komunitou, obcí, celek) územním celkem Zdroj: (Novotná, Schimmerlingová, 1992: 49, upraveno) Charvátová (1990) rozlišuje metody sociální práce podle zvoleného hlediska řešení sociální problematiky: jednotlivce (metody individuální sociální práce), skupiny (metody sociální práce se skupinou – skupinová sociální práce), společenského celku (metody sociální práce v oblasti). Matoušek (2001) pod pojmem metody sociální práce rozumí postupy vázané: na cílový subjekt (práce s jednotlivcem, skupinou, rodinou, komunitou) na jeho aktuální situaci (sociální znevýhodnění na začátku života – postižení, předvídatelné a nepředvídatelné sociální události) na relevantní vztahový kontext (vrstevnická skupina, rodina, organizace) na systémové vazby (regionální, národní nebo nadnárodní sociální politika) V anglosaském pojetí, které ovlivňuje většinu západních zemí se jako metody sociální práce označují specifické postupy sociálních pracovníků definované cílem nebo cílovou skupinou. (Matoušek, 2003) Řezníček (1994) rozlišuje následující metody sociální práce: individuálně zaměřená intervence, Vymezení individuální sociální práce 11 intervence v rámci skupiny, komunitní práce. Některé teoretické koncepty sociální práce odlišnost individuální a skupinové sociální práce zcela popírají nebo ignorují. Příkladem je ekologický koncept. (Chytil, 2002) V 70. letech 20. století Pincus a Minahanová zpochybňují ve svých pracích správnost dělení tří metod sociální práce. Přicházejí s tzv. generalistickou sociální prací, jež spočívá v tom, že by sociální pracovníci měli v rámci své praxe využívat více různých technik a metod sociální práce než jen sociální práci s jednotlivcem, skupinou nebo komunitou (Gojová, 2006). Tento trend lze označit za oslabení důrazu na specializaci. Nový termín generalist practice nebo generic social work, lze přeložit jako všeobecný přístup v sociální práci (Shulman in Chytil, 2002). Analogicky se třemi metodami vznikly tři úrovně praxe: Mikro úroveň (problémy jednotlivců, rodin, malých skupin) Mezo úroveň (sociální práce s rodinami a se skupinami) Makro úroveň (sociální práce orientovaná na změny a zlepšení celé společnosti – sociální práce s komunitou, politické akce, veřejné vzdělávání) (Matoušek, 2003) Na mikroúrovni pracuje sociální pracovník formou případové práce, vedení případu. (termín case management se užívá až v posledních desetiletích) Oběma termíny může být popisována stejná činnost – individuální podporování klientovy schopnosti vyrovnat se s problémy. Základní činností při práci s případem je poradenství. (Chytil, 2002 ) V praxi se všechny tři metody, úrovně praxe prolínají a na sebe navazují, nemají ostré hranice a v činnosti sociálního pracovníka tvoří jeden celek. (Chytil, 2002; Charvátová, 1990) Shulman (in Chytil, 2002) označuje základní trojici metod jako Social Work Trinity. Jak ve vzdělávání, tak v praxi docházelo k relativnímu oddělování těchto metod právě na základě dělení sociální práce na individuální, skupinovou a komunitní práci. Problém nastává v nejednoznačnosti explanace termínu metoda. Nejednoznačnost spočívá zejména v tom, co je metodou – zda např. úkolově orientovaný přístup nebo práce s jednotlivcem. Definice a pojetí individuální sociální práce se tedy odvíjí dle teorií a přístupů, jež sociální pracovník pro praxi využívá. Stejně jako u skupinové sociální práce a komunitní práce, které jsou dvěma dalšími typy intervence v sociální práci. Po zpochybnění termínu „metoda“ v 70. letech (Gojová, 2006) se začal užívat termín typ intervence, který jej měl nahradit. Například v česky psané literatuře tento termín užívá Řezníček (1994), a to jako individuálně zaměřená intervence, intervence v rámci skupin a v rámci komunit, jak bylo uvedeno v textu výše. V rámci těchto typů intervencí se používají různé metody, např. úkolově orientovaný přístup. 12 Vymezení individuální sociální práce Rovněž Chytil (2002) se zabývá pojmem metoda sociální práce oproti pojmu typ intervence. Dle něj je užívání metoda sociální práce, která se dále člení na individuální sociální práci, práci se skupinou a komunitní sociální práci, velmi problémové, protože se pojem metoda sociální práce užívá jednak při dělení na sociální práci s jednotlivými cílovými skupinami a jednak pro postupy užívané v rámci práce s jednotlivými cílovými skupinami. Proto doporučuje označení typ intervence pro pojem metoda sociální práce s jednotlivcem, skupinou, komunitou. Individuální sociální práce je tedy jedním ze tří základních typů intervence. V odborné literatuře se označuje například také jako sociální práce s jednotlivcem, případová práce, individuálně zaměřená intervence nebo casework (Havránková, 2003; Matoušek, 2003; Řezníček, 1994). 1.2 Individuální sociální práce, její vymezení a historický vývoj Individuální sociální práce zahrnuje práci s jednotlivcem. Uplatňuje se zejména v problematice duševního zdraví, vývojových poruch, ve sféře dlouhodobé péče, ve službách pro seniory, pro přistěhovalce, nebo také v péči o lidi s virem HIV nebo AIDS. Základem individuální sociální práce je pochopení jedince, ale také porozumění rodině, komunitě, společnosti, kultuře a znalost těch sociálně-zdravotnických služeb, které nabízejí možnost zbavit se nedůstojných životních podmínek. (Matoušek, 2001) Klíčem k úspěšné individuální sociální práci je motivace klienta ke spolupráci. Klient přistoupí na spolupráci se sociálním pracovníkem jen tehdy, má-li pro něj v rámci jeho životních zkušeností a konkrétní životní situace smysl. (Řezníček, 1994) První definice individuální sociální práce přednesla Octavia Hillová, sociální pracovnice a reformátorka, v roce 1869 v Londýnské společnosti sociálních věd první definici individuální sociální práce, která zněla: "Poznat člověka znamená více, než vědět, že muž je opilec nebo žena že není počestná; mnohem spíše to znamená poznat utrpení, naděje a vývoj člověka; znamená to vědět, jakým pokušením tito lidé podléhají, jakou představu si o svém malém životě vytvořili nebo jak by se asi změnili, kdyby je v pravý čas někdo povzbudil; čeho by se dosáhlo lepší výchovou v daleké minulosti; jak na ně působit, jak jimi pohnout, jak je vést. Naše vzpomínky a naděje jsou mnohdy silnějšími činiteli, než se sami domníváme.“ (Richmond, 1917) Další definicí je Barkerova (in Chytil, 2002), ve které je individuální sociální práce orientace, systém hodnot a typ praxe užívaný profesionálními sociálními pracovníky, ve kterém jsou psychosociální, behaviorální a systémové koncepty převáděny do dovedností za účelem pomoci jednotlivcům a rodinám řešit intrapsychické, interpersonální, socioekonomické a enviromentální problémy ve vztahu tváří v tvář. Perlamnová (in Chytil, 2002) píše, že individuální sociální práce je proces, zahájený sociálními pracovníky, za účelem pomoci lidem lépe se vyrovnat s jejich problémy v sociální oblasti. Německá literatura je na definice individuální sociální práce skoupá. Najdeme například definici Wendta, který píše, že „Einzelhilfe“ je metodou sociální Vymezení individuální sociální práce 13 práce s jednotlivci nebo rodinami, kteří potřebují podporu jakoukoliv formou osobní pomoci. Autorkou jediné české definice sociální práce je Charvátová. Dle ní je „cílem individuální sociální práce je snaha, aby sociální klient změnil svoje vadné životní postoje a byl schopen samostatně řešit své osobní, rodinné i společenské problémy“ (Charvátová, 1990) Individuální sociální práce prošla srovnatelným vývojem ve všech zemích. Na základě studia odborné literatury nacházíme drobné rozdíly mezi vývojem v USA a v Německu. Proto je vývoj v následujícím textu odlišen zvlášť pro USA, pro Německo a zvlášť pro Českou republiku. 1.3 Historický vývoj individuální sociální práce v USA Individuální sociální práce má původ v USA. Za její zakladatelku je považována Mary Richmondová, která kladla důraz na sociální vztahy jedince a na potřebu studia klientova sociálního prostředí. Za hlavní metody sociální práce považovala intervenci do klientova prostředí (tzv. nepřímou metodu) a rozvoj pevného vztahu se sociálním pracovníkem, který vede klienta k aktivitám a rozhodnutím (přímá metoda). Vzniká medicínsky model individuální sociální práce používající termíny sociální diagnóza, anamnéza a terapie. Sociální pracovník je v roli experta. Ve třicátých letech 20.století sociální práci významně ovlivnil funkcionalismus, jehož představitelé byli Taft a Robinsonová z Pensylvánské školy sociální práce. Funkcionalismus se orientoval na problematiku sociální práce jako služby a na klientovu reakci na tyto služby. Základem vzniku sociální práce zaměřené na zkoumání minulosti klienta je tzv. Freudovský přístup (také nazývaný jako diagnostický nebo diferenční). V tomto přístupu se začíná diskutovat o právu klienta na sebeurčení. Představitelkou tohoto směru je Hamiltonová, která zdůrazňovala právo jedince být sám sebou, jedinečnost klientových cílů a právo vymanit se z manipulace autoritou. O způsobu života si pak klient rozhodoval sám, nikoli sociální pracovník. Jde o nejdůležitější princip individuální sociální práce, který je platný do současných dnů. (Hollis, Woods in Mahrová, Venglářová a kol., 2008) V šedesátých letech 20. století ovlivnila individuální sociální práci rodinná terapie, krátkodobá terapie a terapie rozhovorem. Do popředí se dostává Rogersův na klienta orientovaný přístup. V roce 1941 poprvé použila Hamiltonová termín psychosociální. Svůj přístup nazvala „organizmický“ to znamená, že jedinec a okolí se vzájemně ovlivňují. Hollisová pak termínem psychosociální zdůrazňuje fakt, že jsou respektovány oba faktory podílející se na vzniku klientových problémů. Problémy nejsou přičítány izolovaně jednotlivci, ale jsou chápany jako problém jednotlivce v situaci. Řešení problému je pak třeba hledat v tomto kontextu. Psychosociální přístup spočívá v dalším prohloubení diagnostického přístupu. Perlmanová zformulovala v šedesátých letech přístup orientovaný na řešení problému. Cílem je zapojit klienta do činnosti vedoucí k řešení problému a zmobilizovat jeho vnitřní síly i potenciál jeho okolí. 14 Vymezení individuální sociální práce Na začátku sedmdesátých let 20.století ovlivnila individuální sociální práci systémová teorie. Byl kladen důraz na složitost a důležitost interakcí klienta a jeho prostředí. V osmdesátých létech jde do popředí ekologický model autorů Germain a Gitterman. Zdůrazňuje na rozdíl od systémové teorie interakci klienta v jeho prostředí. Skidmore a Thackeray (in Chytil, 2002) uvádí následující koncepty individuální sociální práce, které jsou podle nich stěžejní: Psychosociální model (představitelé - Hamiltonová, Hollisová). Funkcionální model (představitelé - Taft, Robinsonová). Model zaměřený na řešení problému (představitelka Perlmanová). Model modifikace chování, tzv. behaviorální model (představitel - Thomas). Model orientovaný na úkoly (představitelé - Reid, Epsteinová). Skidmore a Thackeray (in Chytil, 2002) uvádí, že psychosociální, funkcionální a na řešení problému zaměřený přístup jsou nazývány „školami myšlení“, obecnými teoriemi individuální sociální práce. Shulman (in Úlehla: 109) přirovnává historii sociální práce ke třem fázím. Rozděluje ji na fázi diagnostického přístupu, funkcionálního přístupu a interakčního přístupu. Úlehla (2009) přidává fázi sociálního přístupu. Fáze diagnostického (medicínského) přístupu – Sociální práce převzala ve svých počátcích základ z medicíny ve snaze se konstituovat jako vědecká disciplína a profese zároveň. Intervence je pojímána jako třístupňový proces v linii: anamnéza – diagnóza – terapie. U sociálního pracovníka, který vystupuje jako expert, bylo požadováno oddělení profesního a osobního Já. Důvodem bylo možné ovlivňování výkonu pracovníka subjektivními pocity a názory. Společným rysem pro přístupy vycházející z diagnostického modelu (většina psychoterapeutickým a psychosociálních teorií) je zkoumání minulosti. Vychází z předpokladu, že minulost je zásadní pro vznik potíží a problémů klienta. Fáze funkcionálního přístupu – Sociální práce je výrazně ovlivněna funkcionální školou J. Tafta a V. Robinsonové. Vznikla na Pensylvánské univerzitě na podkladě prací Ranka, Freudova žáka. Zdůrazňuje tři základní prvky: vliv času, důležitost empatie a poslání sociálního zařízení. Sociální pracovník stále vystupuje jako expert na řešení klientovy situace, avšak již není vyžadováno oddělení jeho profesního a osobního Já, nýbrž jejich shoda. Funkcionální přístup se zaměřuje na zkoumání situace „tady a teď“, minulost již není podstatná. Fáze interakčního přístupu – Ústředním pojmem je vztah – interakce - mezi klientem a systémy, které jsou pro něj důležité. Mezi základní dovednosti sociálního pracovníka patří objasňování své role a empatické dovednosti. Přístup je někdy nazýván mediátorský nebo reciproční. Shulman uvádí tři předpoklady interakčního přístupu: Povaha vztahu mezi lidmi a prostředím je symbiotická, tzn. že se navzájem potřebují Jejich vzájemný vztah je blokován překážkami Vymezení individuální sociální práce 15 Klient je schopen uskutečnit změnu, přičemž sociální pracovník se snaží změnu podnítit 1.4 Historický vývoj individuální sociální práce v Německu I zde se k pojmenování individuální sociální práce užívají nejčastěji překlady anglických termínů. „Social casework“ byl přeložen jako „Sozial Einzelhilfe“ a nejčastěji užívaný termín „Einzelhilfe“ je překladem termínu „casework“. Za zakladatelku individuální sociální práce v Německu je považována Alice Salomonová. (Jejími vrstevnicemi je Češka Alice Masaryková a Helena Radlinská z Polska.) Její kniha „Soziale Diagnose“ vyšla v roce 1926 a ne náhodou se jmenuje stejně jako práce Richmondové. Nejde však o její překlad. Salomonová se při svém pobytu v USA nechala prací Richmondové inspirovat. Publikace Salomonové se však v Německu nesetkala s očekávaným ohlasem. Jedním z důvodů je i tradiční ukotvení sociální práce v sociální pedagogice. V tomto podání byl klient pedagogicky ovlivňován, místo řešení problému svými silami, zatímco v USA byl kladen důraz na klientovu vlastní zodpovědnost (Chytil, 2002, upraveno). K rozvoji individuální sociální práce dochází zejména po druhé světové válce. Uskutečňovala se čilá výměna v rámci pobytů nebo organizování dalšího vzdělávání. Američtí sociální pracovníci publikovali v Německu své koncepty a metody a stejně tak němečtí kolegové v rámci výměnných pobytů odjížděli do USA. Z důvodů rozdílných tradic a společenských podmínek sociální práce docházelo k odmítání amerických konceptů casework v Německu. Mezi významné německé představitelky, které zdůraznily rozdílnost Evropanů ve vztahu k autoritám a také větší význam pedagogického ovlivňování patřily Bangová a Kamphiusová. Zásadní vliv na vývoj individuální sociální práce v Německu měla práce autorů R. Roberts a R. Nee z roku 1974 s názvem Konzepte der Sozialen Einzelhilfe. (Chytil, 2002) Stejně jako američtí kolegové, tak i němečtí autoři se snažili vymezit stěžejní koncepty, které zásadně ovlivnily vývoj individuální sociální práce. Jedním z nich je i Galuske (in Chytil, 2002) který identifikoval tyto koncepty: - psychosociální přístup (spojený se jménem Florence Hollis), - funkcionální přístup (spojený se jménem Tafta a Robinsonové), - přístup zaměřený na řešení problémů (spojený se jménem Helen Perlman). Během sedmdesátých let vznikly v Německu nové koncepty individuální sociální práce, jako reakce na kritiku individuální sociální práce. Kritika se soustředila na tyto oblasti (Otto, Thiersch in Chytil, 2002): 1. Výklad pojmů týkajících se individuální sociální práce byl benevolentní. 2. Institucionální podmínky, v nichž je individuální sociální práce převážně vykonávána (například sociální práce na úřadech), neumožňují vybudování rovnocenného vztahu sociální pracovník-klient. Sociální pracovník na úřadech vykonává současně pomoc i sociální kontrolu (tzv. dvojí mandát). 16 Vymezení individuální sociální práce 3. Problémy byly redukovány zejména na psychologické problémy. Říkáme, že docházelo k tzv. individualizaci problémů. Silvia Staub-Bernasconi v r.1986 psala o redukci sociální práce na práci s jednotlivci a rodinami, zatímco byly opomíjeny postupy k iniciování sociálních změn. 4. Podstatné dilema starších konceptů individuální sociální práce spočívá v nesouladu potřeb klientů a cílů této metody. Podle Perlmanové praktikovaní „individuální sociální práce“ znamená „pomáhat člověku jako jednotlivci“ avšak zcela pomíjí sociální dimenzi problémů klientů. Mezi tyto nové koncepty řadíme: Koncepty navazující na psychosociální přístup, který zohledňuje vzájemnou závislost psychologických, sociálních a ekonomických podmínek a také institucionálních tlaků působících na sociálního pracovníka při analýze a řešení problému. Příkladem je autorka Marianne Hege. Terapeutický koncept přebírá postupy a techniky z různých terapeutických škol a vytváří tak možnost k navázání důvěrného vztahu s klientem. Biograficky orientovaná případová analýza využívá etnografické metody narativního interview, kdy má klient během autobiografického vyprávění větší šanci k prezentaci vlastní identity a dává tak možnost sociálnímu pracovníkovi k hlubšímu porozumění. Multifunkční koncepty vnímají vícerozměrnost problémů a rozporuplné cíle jednajících osob, pomoc je určována nabídkami, nabízí se praktická pomoc v životních situacích a případně psychologicko-pedagogické poradenství. Výraz case-management znamená časově omezené plánování pomocí jednotlivcům nebo rodinám v komplexních problémových situacích, obsahuje v sobě navázání kontaktu s klientem, zhodnocení stavu, zprostředkováním jedním nebo více služeb státních i nestátních subjektů, ukončení práce a evaluaci. Je chápán jako odklon od terapeuticky zaměřené poradenství. (Chytil, Mahrová in Mahrová, Venglářová a kol., 2008) 1.5 Historický vývoj individuální sociální práce v České republice Individuální sociální práce prodělala v České republice podobný vývoj jako v ostatních zemích. Termín individuální sociální práce byla v české literatuře odvozována z amerického termínu „ social casework“. Setkáme se s pojmenováním případová sociální práce, konkrétní práce sociální nebo u Krakešové (1973) individuální sociální práce. Charvátová (1990) užívá termín individuální sociální práce s jednotlivcem i termín individuální sociální práce. Novotná a Schimmerlingová užívají (1992) termín sociální práce s jednotlivcem, případová sociální práce a individuální sociální práce. Česká sociální práce čerpala zejména z prací sociologů, psychologů a pedagogů. Poznatky z těchto prací uplatňovala při procesu poznávání klientů, jejich problémů a příčin vzniku a při hledání řešení a předcházení těchto problémů. (Novotná, Schimmerlingová; 1992) Představitelkou české případové sociální práce je Marie Krakešová. Je autorkou psychologické teorie vzniku sociálních případů s názvem Výchovná Vymezení individuální sociální práce 17 sociální terapie. Vytvořila ji na základě studia různých kazuistik a vlastních zkušeností. Vydělila dva základní typy sociálních klientů – typ neukázněný a typ utlačený. Jako jednu z příčin vzniku sociálního případu uvádí neuspokojování lidských potřeb v dětství a v dospívání. Další příčinou jejich sociální nedospělosti přetrvávající v celém dalším životě mohou být ale také neukázněné nebo utlačené matky, které používají chybné výchovné postupy a postoje ke svým dětem. (Novotná, Schimmerlingová; 1992) Ze důležitý nástroj úspěšné terapie považovala vytvoření důvěrného vztahu mezi pracovníkem a klientem a tzv. terapicko výchovné prostředí. Dalším důležitým konceptem hojně využívaným v prostředí české individuální sociální práce byla Glasserowa realitní terapie. Uplatňovala se zejména v postpenitenciární péči. Město Ostrava získalo prvenství v zavádění tohoto konceptu do praxe. V roce 1972 bylo v Ostravě založeno Postpenitenciární středisko, které se soustřeďovala na péči o osoby propuštěné z výkonu trestu. A právě Glasserova realitní terapie byla jedním z přístupů používaných v ostravské praxi. 1.6 Současné pojetí individuální sociální práce Dle Chytila (2007) se sociální práce zrodila ve společnosti, která se vyznačuje modernou a jejím rozvojem. Uvádí, že společnost prochází již druhou vlnou modernizace, zatímco v první vlně, po druhé světové válce, vyvrcholila fáze industriální společnosti. Dnešní podobu společnosti definuje jako společnost služeb, ve které již není tolik jistot jako v první fázi modernizace a není jasný ani další směr vývoje. To co bylo v první vlně modernizace považováno za problémové, se dnes již nepovažuje za tak závažné. Jde zejména o sociální a ekologickou oblast. Z důvodu spojování sociální práce s vývojem moderny se začalo diskutovat o důsledcích modernizace pro sociální práci. Tato diskuse se dle Chytila vede spíše sporadicky a v rámci Evropy se jí převážně zabývají němečtí autoři. Úlohou a cíli sociální práce v postindustriální společnosti se zabývalo několik mezinárodních konferencí. U nás se této problematice věnovali někteří autoři jen zřídka. (Chytil, 2007) Chytil (2007) také uvádí znaky moderní společnosti relevantní pro sociální práci ve druhé fázi modernizace, kde k diskusi tohoto tématu využil prací Kellera, Becka a Baumana. Jsou jimi individualizace, funkční diferenciace, racionalizace, generalizace, proměna struktury společnosti, proměna sociálna, kolonizace veřejného privátním a nejistota. Dle Chytila (2007) je pro diskutování důsledků modernizace pro sociální práci důležité nejdříve sociální práci definovat. Sociální práce vznikla zásluhou moderny. Z teze, že „sociálno“ prošlo přechodem od přirozeně vytvářených čili primárních zdrojů k uměle vytvářeným sekundárním zdrojům, vychází, kdy se sociální práce zrodila. Sociální práce tedy vznikla jako pracovní nástroj sekundární sociability, která má za úkol řešit problémy moderní společnosti spjaté s procesem modernizace, jenž má za důsledek ztrátu tradiční sociální opory lidí (Chytil, 2007). 18 Vymezení individuální sociální práce Druhou tezi, kterou Chytil (2007) uvádí, je, že vývoj teorií a metod sociální práce vždy souvisel a souvisí s vývojem moderny. Tuto tezi dokazuje zmíněním prací Staub-Bernasconiové a Lorenza. Dále také uvádí, že se sociální práce dá definovat z hlediska teoretických konceptů sociální práce, jako profese a z hlediska vzdělávání v této oblasti. Kritizuje zejména, že ani jedna z těchto oblastí adekvátně nereaguje na modernizační tendence. V oblasti individuální sociální práce se Chytil (2007) zabývá dvěma dilematy. Prvním z nich je, že individuální sociální práce je odrazem teoretické diskuse v sociální práci a zmiňuje vztah individuum/společnost. Tento vztah však nebere v úvahu hrozby a rizika vytvářené v rámci společnosti, ale jedinec je nucen vyrovnat se s nimi sám. Druhým dilematem je, jestli ještě pořád jde o práci s jednotlivcem, nebo sociální práci orientovanou na rodinu a formální a neformální systémy pomoci. Uvádí, že v této diskusi je evidentní neznalost charakteristik modernizace. Díky stále větší individualizaci se zpochybňuje využívání formálních a neformálních systémů pomoci v individuální sociální práci. Co se týče metod individuální sociální práce, vyplývá, že se case management snaží individuální sociální práci modernizovat a přizpůsobit generalizačním tendencím moderny. To v nejbližší době povede k nemožnosti financování sociální práce z veřejných zdrojů a individuální sociální práce zvláště. Modernizace individuální sociální práce ji viditelně zároveň utlačuje. Shrnutí kapitoly Sociální práce s klientem je vymezena v rámci jednotlivých typů intervencí. Rozlišujeme individuálně zaměřenou intervenci, intervenci v rámci skupiny, intervenci v rámci rodiny a komunitní práci. V rámci jednotlivých typů intervencí se užívají s ohledem na subjekt, kterému je pomoc poskytována, metody sociální práce. Při řešení problematiky jedince využíváme metody individuální sociální práce, při řešení problematiky skupiny využíváme metody sociální práce se skupinou či skupinovou sociální práci, při řešení problematiky rodiny využíváme metody sociální práce s rodinou a při řešení problematiky komunity využíváme modely komunitní práce. Metody sociální práce nejsou striktně vázány na daný subjekt pomoci, protože jednotlivé typy intervencí se vzájemně prolínají, navazují na sebe a nemají ostré hranice. V činnosti sociálního pracovníka mohou tvořit jeden celek. Individuální sociální práce (dále jen ISP) je z historického hlediska řazena mezi prvotní metody sociální práce. Metody v obecném významu představují způsob, komplex postupů, principů a kroků, jak dosáhnout předem daného cíle plánovitou činností. V sociální práci můžeme říci, že je to postup, jak analyzovat a řešit sociální problém (jednotlivce, skupiny, územního celku). Vymezení individuální sociální práce 19 Individuální sociální práce se začala formovat ve 20.letech 20. století. Za zakladatelku ISP v USA je považována Mary Richmondová se svou publikací Social diagnoses (publikována v roce 1917), v Německu Alice Salomonová. Vývoj ISP ovlivnily teoretické přístupy, směry a modely, které vznikaly v průběhu dvacátého století. Patří zde funkcionalismus, Freudova psychoanalýza, psychosociální přístup, rodinná terapie, systémová teorie, ekologický model a další. V Německu se objevila kritika vůči dosud užívaným přístupům v ISP. Na tomto základě navrhli nové koncepty ISP. I přes název individuální sociální práce je dilematem, zda se v současném pojetí ještě stále jedná o práci s jednotlivcem, nebo se do pomoci zapojuje rodina a další formální či neformální systémy. Kontrolní otázky a úkoly: 1. Definujte pojem metoda sociální práce. 2. Jaké metody sociální práce znáte? 3. Co zahrnuje mikroúroveň v sociální práci? 4. Co znamená typ intervence v sociální práci? 5. Popište základní charakteristiky medicínského, funkcionálního a interakčního přístupu dle Shulmana. 6. Popište historický vývoj individuální sociální práce v USA, v Německu a v České republice. Jaké rozdíly či podobnosti nacházíte? 7. Popište současné pojetí individuální sociální práce. 8. Která dvě dilemata řeší současná individuální sociální práce? Citovaná a doporučená literatura GOJOVÁ, A. Teorie a modely komunitní práce. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, Zdravotně sociální fakulta, 2006. HAVRÁNKOVÁ, O. Případová práce. In MATOUŠEK, Oldřich, a kol. Metody a řízení sociální práce. Praha: Portál, 2003. 65-81 s. CHARVÁTOVÁ, D. Metody sociální práce. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1990. CHYTIL, O. Důsledky modernizace pro sociální práci. Sociální práce/Sociálna práca, 2007, č. 4, s. 64-71. ISSN 1213-6204. CHYTIL, O. K problematice využívání terminologie ve výuce sociální práce. Dizertační práce. Trnavská univerzita, Fakulta zdravotnictva a sociálnej práce, 2002. KUZNÍKOVÁ, I. a kol. Sociální práce ve zdravotnictví. Praha: Grada Publishing 2011. MAHROVÁ,G. ,VENGLÁŘOVÁ, M. a kol. Sociální práce s lidmi s duševním onemocněním. Praha : Grada Publishing 2008. MATOUŠEK, O. a kol. Metody a řízení sociální práce. Praha: Portál, 2003. MATOUŠEK, O. Základy sociální práce. Praha: Portál, 2001. 20 Vymezení individuální sociální práce NAVRÁTIL, P. Úvod do teorií a metod sociální práce. Brno: Národní centrum pro rodinu, 1999. RICHMOND, M. Social Diagnosis. New York: Russel Sage Foundation, 1917. ŘEZNÍČEK, I. Metody sociální práce. Praha: Slon, 1994. STRIEŽENEC, Š. Teória a metodológia sociálnej práce: Vybrané problémy. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, Zdravotně sociální fakulta, 2005. ÚLEHLA, I. Umění pomáhat. 2. vyd. Praha: SLON, 1999. ÚLEHLA, I. Umění pomáhat. 3. vyd. Praha: SLON, 2009. Změna paradigmatu 21 2 Změna paradigmatu (autor Marie Špiláčková) V této kapitole se dozvíte: Co je paradigma Co je paradigma v sociální práci. Změnu paradigmatu v individuální sociální práci Po jejím prostudování byste měli být schopni: vysvětlit co je znamená pojem paradigma charakterizovat změnu paradigmatu v individuální sociální práci popsat tři „malá“ paradigmata autora Malcolma Payna Klíčová slova kapitoly: Paradigma, paradigma v sociální práci, subjekt – objektové paradigma, subjekt – subjektové paradigma, sociální fungování. Průvodce studiem Uvedení do problematiky kapitoly. Na zvládnutí této kapitoly budete potřebovat asi 5 hodin, tak se pohodlně usaďte a nenechte se nikým a ničím rušit. 2.1 Vymezení pojmu paradigma Tématem kapitoly je změna paradigmatu. Pro uvedení do předmětu si nejprve vymezíme pojem „paradigma“. Autorem pojmu paradigma je Thomas Kuhn. Poprvé ho použil v své knize Struktura vědeckých revolucí. Jde o „obecně uznávané vědecké výsledky, které v dané chvíli představují pro společenství odborníků model problémů a model jejich řešení“. Další definování pojmu paradigma přináší Hendl (2005). Píše, že v teorii vědy jde o pojem označující systém názorů a pravidel určujících, co se má zkoumat, jakým způsobem a jak je zapotřebí interpretovat výsledky. Používá se k označení toho, jak vědci pracují v rámci přijatých a málo zpochybňovaných způsobů definic, teoretizování a metod v daném oboru a v dané době. Různá údobí vědy jsou charakterizována určitým pohledem na svět. (Hendl: 30, 390) 22 Změna paradigmatu Podle T. Kuhna názor na svět, který převládá v určitém čase a v určité kultuře, je nějaký přijatý model, nebo schéma, Paradigma je to, co členové vědeckého společenství sdílejí. 2.2 Změna paradigmatu v individuální sociální práci Schéma subjekt/objektové se objevuje v práci G. Van der Laana, proto si připomeneme teorii komunikativního jednání. Podle Habermase charakterizují subjekt dva rovnoprávné vztahy ke skutečnosti: asymetrický vztah subjektu a objektu (postrádající dialogický, komunikativní aspekt) a symetrický vztah subjektu k subjektu plně založený právě na dialogicko-komunikativní bázi. Habermas se domnívá, že „vztah komunikativní symetrie, který se odehrává v interakci subjekt-subjekt, je původní a je v něm ukryt klíč jak antropogeneze, tak emancipace, nicméně pod náporem procesu moderní racionalizace, byl vztah komunikativní symetrie deformován a interakce subjekt-subjekt byla často pohlcena komunikativní asymetrií, která byla původně vyhrazena vztahům lidí s neživou přírodou (subjekt-objekt). Zdrojem komunikativní symetrie a lidské interakce je životní svět, kdežto zdrojem komunikativní asymetrie a deformací mezilidských vztahů je systém.“(Laan, 1998: 249) Chytil, Hubík (1992) uvádí, že v průběhu posledních zhruba tří desítek let dospěla společenskovědní sebereflexe k závěru, že dominující poznávací paradigma, odvozené z konceptu subjektivity a rozvíjené na schématu subjekt/objekt, se vyčerpalo. Subjekt – sociální pracovník Objekt – „případ klienta“ Jednalo se především o zamítnutí východiska subjektivity jako svrchovaného zdroje kritérií a norem racionálního uchopení skutečnosti (poznamenané pracemi z různých oblastí, např, z fenomenologické sociologie, hermeneutiky) a o zamítnutí subjekt/objektového, schematismu pokud postrádá nejdůležitější, dialogický, komunikativní aspekt. Jde o uvědomění si zásadní funkce zprostředkujících interakcí mezi subjektem a objektem, které mají v podstatě komunikativní charakter. Společenskovědní výzkum nezkoumá svůj objekt bezprostředně, ale vždy skrze více či méně strukturovaného balíku komunikačních interakcí. V sedmdesátých a osmdesátých letech se nejen u Habermase, ale i u dalších autorů setkáváme s úsilím o rozvinutí nového paradigmatu sociálně vědních a humanitních disciplín, paradigmatu komunikativní reflexe. Ta vede k vnímání sociálního klienta jako neopakovatelného člověka (nikoliv „objekt“, „případ“), participujícího na životě konkrétního komunikativního společenství. Z toho opět plynou nové nároky na teorii a praxi sociální práce. Říkáme, že v sociální práci dominuje paradigma subjekt-subjektové, které zohledňuje komunikativní aspekt klienta. Prvořadým cílem sociální práce tedy není materiální pomoc, ale terapeutické navracení jedince do normálních komunikativních vztahů nebo alespoň přiblížení jedince k nim. To se ukazuje na příkladě nezaměstnanosti, kdy se Změna paradigmatu 23 sociální trauma projevuje nikoliv jen jako ztráta pozice, prestiže apod., ale také jako ztráta komunikativních možností člověka. 2.3 Tři „malá“ paradigmata dle autora M. Payne Protože sociální práce nemá své vlastní paradigma, říkáme, že je v době předparadigmatické. Payne popisuje základní model sociální práce, který respektuje skutečnost, že existují různé teoretické přístupy Navrátil (in Matoušek, 2001). Základní model sociální práce obsahuje tzv. tři „malá paradigmata“ sociální práce. Odlišují se jak svými filozofickými východisky, tak praktickými důsledky. První z těchto paradigmat Navrátil (in Matoušek, 2001) označuje jako terapeutickou pomoc (zkráceně terapeutické paradigma). Za hlavní faktor sociálního fungování je zde považováno duševní zdraví a pohoda člověka. Sociální práce je proto v tomto pojetí chápána jako pomoc prováděná zejména formou psychoterapie (individuální, skupinové). Zastánci tohoto přístupu spatřují cíl sociální práce ve snaze pomoci zabezpečit jednotlivcům, skupinám i komunitám psychickou a následně také sociální pohodu. Za konkrétní příklad tohoto pojetí sociální práce můžeme uvést např. Rogersův přístup orientovaný na klienta. Druhé paradigma sociální práce označil Navrátil (in Matoušek, 2001) jako úsilí o reformu společenského prostředí (zkráceně reformní paradigma). V tomto paradigmatu se představa sociálního fungování pojí s vizí společenské rovnosti v různých dimenzích společenského života (s ohledem na společenské třídy, gender, věkové skupiny atd.). Sociální práce se proto zaměřuje na zmocňování (empowerment) klientů sociálních služeb, aby se mohli autenticky podílet na tvorbě a změnách institucí. Jako příklady tohoto paradigmatu v sociální práci jsou marxistické, radikální koncepty a antiopresivní přístupy. Třetí paradigma sociální práce označil Navrátil (in Matoušek, 2001) jako sociálně právní pomoc (zkráceně poradenské paradigma). Sociální fungování zde závisí na schopnosti zvládat problémy a na přístupu k odpovídajícím informacím a službám. Zastánci tohoto konceptu chápou sociální práci jako jeden z aspektů systému sociálních služeb. Z metodického hlediska zde jde především o pomoc klientům prostřednictvím poskytování informací, kvalifikovaným poradenstvím, zpřístupňováním zdrojů a mediací (zprostředkováním) další pomoci a služeb. Za příklad tohoto druhu sociální práce lze považovat úkolově orientovaný přístup práce s klientem dle Reida a Epsteinové, a další. V současné době můžeme individuální sociální práci definovat slovy Wendta jako metodu sociální práce s jednotlivcem nebo rodinami, kteří potřebují pomoc jakoukoliv formou osobní pomoci. V individuální sociální práci jde o individualizovanou pomoc, která vyjadřuje jedinečnost klientova problému. Klient je chápán jako subjekt sociální práce, nikoliv objekt. S ohledem na teorii komunikativního jednání jde mezi sociálním pracovníkem a klientem o interakci charakterizovanou jako komunikativní symetrie. Cílem interakce je 24 Změna paradigmatu dorozumění a společné definování klientova problému. (Chytil, Mahrová in Mahrová, Venglářová a kol., 2008) Shrnutí kapitoly Paradigmatem je označován ustálený vzor vědy v určitém období. Autorem pojmu paradigma je T. Kuhn. Od svých počátku, kdy byla sociální práce odborně vedená, převládalo subjekt-objektové paradigma. Sociální pracovník pracoval s „případem“, nikoliv s klientem. Byl potlačen subjektivní aspekt klienta. Od 70. let 20 století dochází k vyčerpání převládajícího paradigmatu. Na klienta sociální práce je pohlíženo jako na neopakovatelného člověka, který participuje na životě konkrétního komunikativního společenství. Je zdůrazňován komunikativní (dialogický) úhel pohledu. Jednání mezi klientem a sociálním pracovníkem je v souladu s teorii komunikativního jednání založeno na komunikativní symetrii s cílem společně definovat klientův problém. Pojem paradigma použil v sociální práci Payne. Popsal tři malá paradigmata sociální práce, která vytváří základní model sociální práce. Kontrolní otázky a úkoly: 1. Vysvětlete pojem paradigma. 2. Co znamená změna paradigmatu v individuální sociální práci? 3. Popište tři Payneova „malá paradigmata“. Citovaná a doporučená literatura HENDL, J. Kvalitativní výzkum. Praha: Portál, 2005. CHYTIL, O., HUBÍK, S. Vysokoškolská příprava sociálních pracovníků. In: Acta Universitatis Palackianae Olomucensis, Sociologica - Andragogica. Olomouc:Univerzita Palackého, 1992. s. 41-46. LAAN,G. Otázky legitimace sociální práce. Boskovice: Albert, 1998. MAHROVÁ,G. ,VENGLÁŘOVÁ, M. a kol. Sociální práce s lidmi s duševním onemocněním. 1.vyd. Praha : Grada Publishing 2008. MATOUŠEK, O. Metody a řízení sociální práce. Praha: Portál, 2003. s. 34-35. MATOUŠEK, O. Základy sociální práce. Praha: Portál, 2001. s. 187 – 189. NAVRÁTIL, P. Úvod do teorií a metod sociální práce. Brno: 1999.HENDL, J. Kvalitativní výzkum. Praha: Portál, 2005. NAVRÁTIL, P. Vybrané teorie sociální práce. In Matoušek, O. a kol. Základy sociální práce. Praha: Portál, 2001. s.184 – 189 Na klienta orientovaný přístup 25 3 Na klienta orientovaný přístup (autor Marie Špiláčková) V této kapitole se dozvíte: Klíčová východiska Na klienta orientovaného přístupu Jeho využití v sociální práci s jednotlivcem Základní pojmy přístupu, stádia přístupu Po jejím prostudování byste měli být schopni: vysvětlit využití na klienta orientovaného přístupu v sociální práci charakterizovat klíčová východiska na klienta orientovaného přístupu objasnit základní pojmy na klienta orientovaného přístupu popsat jednotlivá stádia zdůvodnit využití pro jednotlivé skupiny klientů Klíčová slova kapitoly: Rogers, Na klienta orientovaný přístup, empatie, akceptace, autenticita, kongruence, bezpodmínečné kladné přijetí. Průvodce studiem Uvedení do problematiky kapitoly. Na zvládnutí této kapitoly budete potřebovat asi 20 hodin, tak se pohodlně usaďte a nenechte se nikým a ničím rušit. 3.1 Klíčová východiska na klienta orientovaného přístupu Tento přístup vychází z humanistických a existencionálních teorií, jehož zakladatelem a hlavním představitelem je americký psycholog Carl R. Rogers. Jeho poznatky ovlivnily sociální práci v případech, kdy je využívaná poradenská činnost. Jde zejména o způsob navázání vztahu ke klientovi, a jak tento vztah klient vnímá. (Navrátil, 2001) Jedná se o nedirektivní typ pomoci lidem prostřednictvím psychologických prostředků. Důraz se klade na přítomnost a vztah mezi klientem a terapeutem. 26 Na klienta orientovaný přístup Humanistický pohled na člověka vnímá každého jako individuální bytost, která má schopnost řešit své problémy. Tato schopnost ale může být z nejrůznějších příčin narušena či omezena, např. jako důsledek traumatických zážitků, vývojových poruch, nemoci, stárnutí. (Pörtner, 2009) Úkol k textu 1. Zopakujte si hlavní principy humanistických teorií. Základní hypotéza přístupu říká : „Lidé v sobě mají obrovské zdroje pro pochopení sebe samých a pro změnu svých self-konceptů, základních postojů a sebe usměrňujícího chování. Tyto zdroje můžeme aktivizovat v určitém prostředí facilitujících psychologických postojů“ (Rogers, Way of Being, 1980) Co chápe Rogers pod větou „v určitém prostředí facilitujících psychologických postojů“? V individuální psychoterapii jde o setkání klienta a terapeuta. Během své práce s lidmi Rogers zjistil, že člověku, který se nachází v krizi nemůže pomoci žádnou intelektuální nebo nácvikovou technikou. Rogerse to přivedlo k poznání, že ke změně dochází během „prožívání vztahu“. Klient je viděn jako člověk, který je odpovědný za své problémy a může si je řešit sám. Důležitý je potenciál klienta, dle Rogerse tzv. sebeaktualizační tendence. Pokud terapeut dokáže poskytnout určitý druh vztahu, klient v době objeví kapacitu využít tento vztah pro svůj růst a tím dojde ke změně v jeho osobnosti. Dva úhly pohledu na „Já“ Pro Rogersovu formu terapie je charakteristická víra ve vrozenou lidskou schopnost přebírat zodpovědnost za vlastní život, prostřednictvím terapie se lidé mohou znovu naučit získat důvěru v sebe a převzít zodpovědnost za svůj život. Vědět co znamená JÁ, znamená schopnost člověka vnímat a rozlišovat „osobní já“ (soukromé) z vnitřního pohledu a já které prožíváme ve vztahu tzv. „projektované já“. Jedno JÁ – dva úhly pohledu Pokud vnitřní osobní JÁ (self) je shodné s projektovaným JÁ prožívaném v mezilidských vztazích, pak říkáme, že je osoba kongruentní. Existuje shoda v prožívání – jak vidí sám sebe a jak ho vidí okolí. Pokud existuje rozdíl mezi představou sebe vnímání jedince a vnímáním sebe v sociální interakci, pak hovoříme, že je osoba inkongruentní. Hlavním principem přístupu je vytvoření bezpečného a důvěryhodného vztahového prostoru, ve kterém může klient hovořit o svém prožívání. Cílem je pravdivější porozumění sobě a překonání vnitřních nesouladů a rozporů (inkongruencí). Na klienta orientovaný přístup 27 Kvalita vztahu mezi klientem a terapeutem zásadně ovlivní a určí výsledky terapie. Přístup orientovaný na klienta zdůrazňuje: kongruenci a opravdovost - pracovník jedná v souladu se svým prožíváním, s klientem sdílí svůj vztah, bezpodmínečnou zpětnou vazbu – klient je přijímán bez hodnocení, empatii – snaha o vcítění se do klientovy situace, vnímání pohledem klienta. (Navrátil, 2001) Rogersovská psychoterapie je od svých počátků empiricky zkoumána. Výzkumem byly rozlišeny tři základní proměnné terapeuta a dvě základní proměnné klienta. U terapeuta je to akceptace klienta, empatie a autenticita. U klienta to je sebeexplorace1 a sebeeplikace2. Pokud jsou všechny proměnné během rozhovoru ve vysoké míře přítomné, terapie je úspěšná. (Vymětal in Baštecká, 2009) Navrátil (2001) dále uvádí, že sociální pracovník přistupuje ke klientovi nedirektivně, bez hodnocení, uplatňuje aktivní naslouchání a autentické přátelství. Pružinská (1995) popisuje šest základních podmínek, aby u klienta mohlo v průběhu procesu dojít ke změně osobnosti: 1. přítomnost klienta 2. klient musí být schopný vstoupit do kontaktu s terapeutem 3. terapeut musí být kongruentní 4. terapeut musí být autentický 5. terapeut musí být vůči klientovi empatický 6. terapeut zaujímá vůči klientovi postoj ničím nepodmíněného pozitivního přijetí Základními pojmy tohoto přístupu jsou tedy opravdovost pracovníka, empatie a bezpodmínečné přijetí. Pracovník může těchto cílů dosáhnout technikami, jako jsou aktivní naslouchání, empatické poznámky, zrcadlení, parafrázování, reflexi a účastné, zájem vyjadřující otázky. (Vymětal, 1996) Další faktory, které ovlivňují terapii – přesvědčení klienta o účinnosti terapie, čas věnovaný terapii, schopnost klienta využít to, co je mu vztahem nabízeno. Nyní si blíže popíšeme jednotlivé základní pojmy přístupu. 3.2 AKCEPTACE (přijetí) Znamená základní postoj, při kterém je sociální pracovník vůči klientovi zcela otevřen, vstřícný a přijímá ho bezvýhradně jako hodnotnou bytost zasluhující si úctu a respekt v souladu s principy humanismu. Říkáme, že je terapeut klientovi vnitřně k dispozici. Sociální pracovník dává najevo stále pozitivní a nepřivlastňující si postoj. 1 Je to subjektivní proces, kdy se člověk sobě i druhému otevírá a zabývá se svým nitrem. 2 Explikace znamená výklad, při němž se jedinec prostřednictvím myšlení věnuje subjektivním skutečnostem, kterým se snaží porozumět a vyrovnat se s nimi. 28 Na klienta orientovaný přístup Ve vývoji akceptace sociálního pracovníka vůči klientovi můžeme vysledovat několik stupňů: 1. Sociální pracovník klientovi aktivně radí, případně vyjadřuje negativní hodnocení. Klient může říkat, co je pro něj nejlepší. Z jeho chování je patrný souhlas či nesouhlas. Sociální pracovník se řídí vlastním hodnotovým systémem a názory. Věří, že za klienta nese odpovědnost. 2. Sociální pracovník projevuje o klienta starost, avšak tato starost je přivlastňující. Dává klientovi najevo, že vše co udělá či neudělá je pro sociálního pracovníka významné. 3. Sociální pracovník projevuje v širokém rozsahu vzhledem ke klientovi podmínky nekladoucí pozitivní hodnocení a vřelost. Klienta si hluboce váží jako hodnotné osobnosti a má úctu k jeho právům jako svobodné bytosti. Klientovi dává svobodu být sám sebou. Sociální pracovník je připraven podílet se na sklíčenosti, selhání, ale i radosti a přání klienta. (Vymětal, 1996) Akceptace zpravidla vyvolává u klienta následující duševní děje: Klient je sociálnímu pracovníkovi blízký, sympatický, důvěryhodný. Ve vztahu se cítí příjemně a přijat. Na problémy přestává být sám U klienta se uspokojí potřeba uznání a zvyšuje se sebeúcta klienta, neboť být akceptován sociálním pracovníkem znamená být akceptován autoritou Bezvýhradná akceptace umožňuje, aby člověk získal plnější kontakt sám se sebou. Není zde selektivní přijímání a odmítání, které je tak běžné v osobních vztazích a situacích. Ve vztahu k sociálnímu pracovníkovi se uskutečňuje v široké míře emotivní korektivní zkušenost, protože klient zažije hluboce uspokojující a povzbuzující komunikaci. Klient je stimulová k sebeexpoloraci a explikaci. Druhý, je-li přijat, může skutečně volně prožívat a myslet. (Vymětal, 1996) 3.3 AUTENTICITA (kongruence) Je rysem osobnosti. Znamená, že je terapeut v každém okamžiku ve svém jednání sám sebou, tedy konkrétním nezáhadným člověkem. Jde o kontrolované otevřené vyjádření pocitů: „chápu vaše pocity“. Terapeut musí být sám sebou, musí se přijímat. To co prožívá je shodné s tím, jak to dává najevo navenek. Pokud jsme kongruentní v našem chování jsou vyjádřené naše vnitřní pocity a ostatní nás vnímají tak, jací jsme ve skutečnosti. Důležité je, aby si byl terapeut vědom svého pocitu a pracovat s ním (jako profesionál). Neříkat klientovi „jste mi nesympatický“. Když se s pocitem terapeut nemůže vyrovnat – předá případ klienta kolegovi, případně se poradí v rámci supervize. Pokud je vztah dobře vytvořený osobnostně v něm roste nejen klient, ale také terapeut. Na klienta orientovaný přístup 29 Lze předpokládat, že druhým vnímaná autenticita, projevovaná přiměřeně a doprovázená akceptací a empatií působí na klienta následovně: a) klient se vnitřně uklidňuje, protože ví, na čem momentálně je. Současně se zvyšuje důvěra vůči sociálnímu pracovníkovi a posiluje se vzájemný vztah. b) nastává psychické oživení u klienta a narůstá jeho sebeexplorace c) autentický sociální pracovník vyvolává totéž u druhého člověka, upřímnost a otevřenost zažívá klient i sociální pracovník vůči sobě i vůči ostatním. Před vyjádřením vlastních pocitů je nutné si je nejdříve uvědomit. d) autenticita sociálního pracovníka umožňuje klientovi projevovat vlastní autenticitu a spontánnost. (Vymětal, 1996) Důležitým nástrojem přístupu je vytvoření hodnotného vztahu mezi sociálním pracovníkem a klientem. 3.4 EMPATIE (vcítění) Mylně je chápaná jako soucit nebo identifikace (znamená pokud jsme prožili něco podobného jako klient, myslíme si, že klient cítí to stejné jako my ve stejné situaci. Identifikace negativně ovlivňuje naši schopnost být empatický). Empatie je schopností, která se projevuje ochotou a snahou co nejpřesněji vnímat a pochopit klientův vnitřní svět. Můžeme ji vymezit jako vnitřní naladěnost sociálního pracovníka a jeho aktivní úsilí co nejpřesněji vnímat klienta. Projevuje se pozitivním zájmem o druhého člověka. Umožňuje nám vstoupit do soukromého, emocionálního světa jiného člověka, jako bychom byli s ním. Ale nesmíme ztratit vlastnost uvědomit si „jako“. Empatie od nás vyžaduje vysokou míru aktivního naslouchání. Nasloucháme nejen slova, ale i pocity, které se za slovy skrývají. Pokud projevujeme vůči klientovi empatické porozumění často je to u klienta doprovázeno pocitem úlevy a radosti. Protože dočasně žijeme ve světě klienta, musím se pohybovat velmi opatrně, nic neposuzujeme, nehodnotíme. 3.4.1 Komunikační jednotky V následujícím textu si vymezíme základní prostředky – komunikační jednotky, kterými dáváme najevo empatii. Podle účely je možné je různě střídat. Aktivní naslouchání – je více než klasické slyšení. Sociální pracovník je plně soustředěn. Vstřícnou a uvolněnou polohou těla dává najevo akceptaci druhého. Aktivní naslouchání sociálního pracovníka současně vyjadřuje zájem o druhého a jeho bezpodmínečné přijetí. S tím souvisí i oční kontakt a kongruentní poloha těla na hranici osobní zóny. Empatické poznámky – Jde o krátká sdělení, kterými sociální pracovník vyjadřuje zájem, blízkost a současně stimuluje druhé k dalšímu hovoru. 30 Na klienta orientovaný přístup Vyjadřují podotknutí k aktuálnímu pocitu klienta, avšak nejsou hodnocením. Empatickými poznámkami reagujeme na to, co nám klienta říká. Příklad: „To vás ale muselo naštvat.“ „Kdybyste neměl starosti.“ „To máte radost.“ Zrcadlení – Vciťujícím se způsobem opakujeme slovy samotného klienta zpravidla část jeho sdělení. Není možné měnit obsah sdělení. Můžeme říci, že „přizvukujeme“. Z projevu klienta vybíráme důležité části, které jsou hodné další tematizace. Parafrázování – Sociální pracovník jinými slovy, avšak pro klienta zcela srozumitelně opakuje důležité části klientova sdělení. Není možné měnit podstatu sdělení, to znamená není možné interpretovat. Reflexe – skládá se ze tří stránek – obsahové, emoční a významové. a) Obsahová stránka – zahrnuje obsah, o čem klient hovoří b) Emoční stránka – vyjadřuje aktuální prožívání c) Významová stránka – zachycuje osobní, subjektivní význam klientova sdělení. Jde o důvod, proč to vlastně klient říká. Reflexe musí mít ráz nabídky. Není možné měnit intenzitu klientových pocitů. Sociální pracovník se řídí heslem „NEINTERPRETOVAT!“ Běžná reflexe – sociální pracovník se drží přesně toho, co klient aktuálně sděluje. V odpovědi sociálního pracovníka je akcentována zejména obsahová a emoční stránka klientova projevu. Významová stránka je jen naznačena. Účastné a zájem vyjadřující poznámky – Jsou projevem snahy sociálního pracovníka lépe porozumět klientovi a současně podporují a rozvíjí jeho sebevyjádření. V praxi je lépe těmito otázkami šetřit, zavádí k diagnostikování klientova problému. Příklad: „A z čeho máte nejvíc strach?“ Empatie sociálního pracovníka má i své důsledky. Klient cítí ze strany pracovníka pocit blízkosti a důvěry, cítí pochopení a zájem o sebe a porozumění. Prostřednictvím empatie se rozvíjí vztah, kdy se klientovi dostává potvrzení, že je plnohodnotným člověkem. Klient zažívá emotivní korektivní zkušenost, která u něj výrazně stimuluje sebeexploraci. Učí klienta lépe rozumět sám sobě. Klient je schopen sebeakceptovat sám sebe. Chování sociálního pracovníka se pro klienta stává modelem chápajícího a uvolněného chování. 3.5 BEZPODMÍNEČNĚ POZITIVNÍ PŘIJETÍ Terapeut nestanovuje podmínky, za jakých klienta akceptuje. Týká se postojů k celé osobnosti klienta, neznamená to však schvalování jeho zraňujícího, neslušného nebo destruktivního chování. Může vyjádřit kritiku ke klientovu Na klienta orientovaný přístup 31 chování, proč to neudělal, ale ne k jeho osobě. Bezpodmínečně znamená, že akceptuje klientův zážitek. Klient si musí být vědom svobody tím, že v přítomnosti terapeuta může cítit cokoliv. Terapeut je otevřený vůči zážitkům klienta a nebude je hodnotit. Musí unést negativní projevy vůči sobě. Je nutné oceňovat klienta jako člověka, zajímat se o něj, projevovat úctu vůči lidskosti. Neodsuzovat klienta jako člověka. Možné je odsoudit jeho nespolehlivé jednání nebo činy. Důležitou charakteristikou bezpodmínečného přijetí je nehodnotící postoj. Akceptovat člověka takového, jaký v danou chvíli je. Podstatou efektivní práce je srdečný zájem a úcta ke klientovi. 3.6 Stádia přístupu orientovaného na klienta a jeho indikace V první fázi jsou člověku vlastní rigidní názory o sobě a o světě, jedinec bývá vzdálený od svých emocí i druhých lidí. Netouží po změně a osobním růstu a není ochoten o sobě něco prozrazovat. Má sklon vidět se bez problémů, komunikuje jen o vnějších věcech a má tendenci vnímat svět nepřátelsky. Do terapie zpravidla nepřijde dobrovolně. (Šiffelová, 2010) Terapie nemá žádné dobré vyhlídky, neboť individuum necítí potřebu změny nebo osobního růstu, nemá zájem ani o individuální, ani o skupinovou terapii. Je tedy důležité, aby klient chtěl docházet a doufal v nějakou změnu, nebo aby byl aspoň zvědavý na to, co se stane, ale to asi nepostačí na dlouho.(Nykl, 2012) Když klient vnímá, že je akceptován, když je schopen tuto zkušenost přijmout, následuje fáze druhá (Nykl, 2012). V této fázi je člověk schopen vyjadřovat se o neosobních tématech, ale je pro něj těžké převzít zodpovědnost za sebe a za to, co se děje v jeho životě. Má tendenci obviňovat druhé za chybu či nezdar. Své pocity popisuje jako neosobní a jako objekty minulosti. (Šiffelová, 2010) Jestliže se klient cítí dále v plné míře přijat a minimální uvolnění v druhé fázi není blokováno, následuje další uvolnění a pohyblivost ve vnímání a vyjadřování prožitků (Nykl, 2012) Následuje třetí fáze, kdy klient postupně začíná hovořit o svých zážitcích, které se vztahují na něj. Nedokáže však zatím o nich hovořit jako o svých subjektivních. (Umím být milá jako moje maminka, umím být nazlobená jako můj otec) Své pocity akceptuje málo. Svoje prožívání popisuje jako něco vzdáleného, daleko. Ve čtvrté fázi je člověk uvolněnější v prožívání minulých pocitů, ale vynořujícím se přítomným pocitům důvěřuje málo a má problém je akceptovat. S obavami začíná cítit vlastní zodpovědnost za to, co se děje, a začíná rozpoznávat své konstrukty a vzorce chování. Toto stádium bývá nejdelší. (Šiffelová, 2010) Pod pojmem „konstrukty“ jsou míněny introjekce, jako je předsudek, vypěstovaná závislost, zvyklosti a postoje jako přemrštěná ohleduplnost, zásadní odporování, závislost, přenechávání rozhodnutí druhému, neprůhledné provokace, přenášení viny, rigidní poučování, neústupnost a jiné. Prožití a pochopení vlastních strnulých konstruktů je často buď intenzivní okamžik, 32 Na klienta orientovaný přístup trvající třeba jen několik minut, často bolestných, anebo jakési rozčarování. (Nykl, 2012) V páté fázi se klient cítí být pozitivně přijat se všemi změnami a zkušenostmi čtvrté fáze, začíná další velké uvolnění organické pohyblivosti. Klient začíná sobě důvěřovat a spoléhat se na vlastní prožitky, které jsou nyní harmoničtější a bez vlivu psychických konstruktů. (Nykl, 2012) Šesté stadium je rozhodující pro změnu. Bývá často dramatické, ale změny, které nastanou, považuje Rogers za nezvratné. Zážitky a pocity se prožívají naplno a není nutné o nich přemýšlet. Vynořující se zážitky a pocity bývají doprovázené fyziologickým uvolněním (pláč, vzdechy, svalové uvolnění aj.). Člověk se začíná prožívat jako integrovaná bytost. Pocity jsou vnímány jako obohacující zážitky a není nutné se jim bránit. (Šiffelová, 2010) V poslední sedmé fázi považuje Rogers vývojový proces za upevněný, pokračující a nenávratný, klient nepotřebuje více a nezbytně akceptaci terapeuta, i když pozitivní přijetí je jistě nadále důležité. Klient akceptuje sám sebe a chápe své schopnosti obstát požadavkům okolí, které je s to akceptovat a adekvátně řešit. To ale znamená být schopen též nacházet a tvořit si okolí, v němž jsem akceptován a pozitivně přijat v konstruktivních sociálních vztazích. (Nykl, 2012) V této poslední etapě se vytrácí potřeba terapie. Další změny se dějí hlavně mimo terapie, kde o nich spíše jen referují (Šiffelová, 2010). Rozdělení do stadií neznamená, že se v danou chvíli člověk nachází jen v určité fázi. Člověk není nikdy zcela v jedné etapě procesu. V jednotlivých oblastech, které klient v terapii postupně odhaluje, může kvůli zážitku, který je v rozporu s dosavadní představou sebe, klesnout do jiné úrovně. (Šiffelová, 2010) Rogersovská psychoterapie je indikována u dětí i dospělých. Indikačním kritériem u dětí je úzkost, poruchy kontaktu, obtížná přizpůsobivost, vnitřní nesoulad (inkongruence), rozpory či touha po větší autonomii od tří let věku až do puberty. U mladších dětí se užívá terapie hrou, u starších dětí činnostní terapie a psychoterapeutické rozhovory, arteterapie a relaxační cvičení. U dospívajících a dospělých se užívá individuální nebo skupinová forma psychoterapie. (Vymětal in Baštecká, 2009) Na klienta orientovaný přístup je využíván jak u dětí tak u dospělých. Vymětal (2001) popisuje jednotlivé indikace. a) Děti – přístup je využíván při poruchách chování nebo v období dospívání, kdy se děti cítí nepřijati, odmítáni, prožívají neporozumění. Mají rozkolísané sebevědomí, subjektivně prožívají osamělost, cítí touhu po blízkosti druhého člověka. Objevuje se u nich vnitřní inkongruence. Popisované problémy souhrnně nazýváme „krizí dospívání“. Další skupinou jsou děti, které zažívají rozporu s rodiči, vrstevníky nebo s učiteli. Rovněž je přístup používán v případě diagnostikované úzkosti či deprese, kdy jsou lidé nespokojení sami se sebou. b) Dospělí – Indikace je opodstatněná v případě neurotických poruch, poruch nálady, poruch vyvolaných stresem, případně u Na klienta orientovaný přístup 33 somatoformních poruch. Přínos z přístupu mají také introvertní lidé a inkongruentní sociálně komunikační typy. Přístup nemohou v praxí vykonávat sociální pracovníci bez specializačního výcviku a supervize. Výcvik zajišťuje Asociace pro psychoterapii v Praze a Brně nebo Český institut pro přístup zaměřený na člověka. (Vymětal, 1996) Shrnutí kapitoly Na klienta orientovaný přístup je řazen mezi nedirektivní psychoterapeutické směry. Pro praktické použití je potřeba absolvovat specializační výcvik a následnou supervizi. Základní premisou rogersovské psychoterapie je subjektivní, prožitková zkušenost člověka. Základem této psychoterapie je respekt a důvěra v individualitu a možnosti jedince. Rogers zavedl termín aktualizační tendence, pomocí které označuje kvalitu přítomnou v každém živém organismu a směřující k využití veškerého potenciálu a růstu každého individua. Aktualizační tendence je vrozeným zdrojem zdravého rozvoje a života člověka. Tento termín je pojímán především jako způsob bytí vyjádřený postoji a chováním, které vytvářejí prostředí podporující růst. (Vymětal, 2004) V přístupu je zdůrazňována empatie, kongruence a autenticita sociálního pracovníka, akceptace a bezpodmínečné přijetí klienta. Mezi základní komunikační jednotky, kterými dáváme najevo empatii řadíme aktivní naslouchání, empatické poznámky, zrcadlení, parafrázování, reflexi, běžnou reflexi a účastné a zájem vyjadřující otázky. Důležitým prostředkem pro naplnění základní teze přístupu je vytvoření vztahu, ve kterém klient zažívá emotivní korektivní zkušenost. Kontrolní otázky a úkoly: 1. Popište specifika přístupu orientovaného na klienta. 2. Definujte pojmy empatie, akceptace, autenticita, kongruence a bezpodmínečné kladné přijetí klienta. 3. Jakými prostředky dáváme najevo empatii? 4. Vysvětlete pojem emotivní korektivní zkušenost. 5. U kterých cílových skupin je tento přístup nejlépe využitelný ? Citovaná a doporučená literatura BAŠTECKÁ, B. (ed.) Psychologická encyklopedie. Aplikovaná psychologie. Praha: Grada, 2009. 34 Na klienta orientovaný přístup GABURA, J., PRUŽINSKÁ, J. Poradenský proces. Praha:Sociologické nakladatelství, 1995. NAVRÁTIL, P. Humanistické a existenciální teorie. In Matoušek, O. a kol. Základy sociální práce. 1.vyd. Praha: Portál, 2001. s. 201-216. NYKL, L. Carl Ransom Rogers a jeho teorie: Přístup zaměřený na člověka. Praha: Grada, 2012. PÖRTNER, M. Na osobu zaměřený přístup v práci s lidmi s mentálním postižením a s klienty vyžadující trvalou péči. Praha: Portál, 2009. ROGERS, C.R. Způsob bytí. Praha: Portál, 1998.s. 103-215. ŠIFFELOVÁ, D. Rogersovská psychoterapie pro 21. století: Vybraná témata z historie a současnosti. Praha: Grada, 2010. TOLAN, J. Na osobu zaměřený přístup v poradenství a psychoterapii. Praha: Portál, 2006. s. 33-116. VYMĚTAL, J. Obecná psychoterapie. Praha: Grada, 2004. VYMĚTAL, J. Úvod do psychoterapie. Praha: Grada, 2003. VYMĚTAL, J., REZKOVÁ, V. Rogersovský přístup k dospělým a dětem. 2.vyd. Praha: Portál, 2001. Systemický přístup dle Úlehly 35 4 Systemický přístup dle Úlehly (autor Marie Špiláčková) V této kapitole se dozvíte: Klíčová východiska systemické terapie Základní pravidla práce s klientem v rámci systemického přístupu dle Úlehly Etapy práce s klientem – příprava, otevření, dojednávání, průběh, ukončení Vymezení pojmů- pomoc a kontrola, princip držitele problému určení problému klienta, dojednávání zakázky s klientem, užitečné otázky, správně formulované cíle, zplnomocňování klienta, užitečná nedorozumění, základní pracovní témata. Po jejím prostudování byste měli být schopni: Popsat klíčová východiska systemické terapie Objasnit práci s klientem v jednotlivých etapách systemického přístupu dle Úlehly Charakterizovat základní pojmy spojené se systemikou Klíčová slova kapitoly: Systemický přístup, pomoc, kontrola, držitel problému, pracovní témata, zplnomocňování, komunikační zátarasy. Průvodce studiem Uvedení do problematiky kapitoly. Na zvládnutí této kapitoly budete potřebovat asi 40 hodin, tak se pohodlně usaďte a nenechte se nikým a ničím rušit. 4.1 Úvod do systemické terapie Systemická terapie je chápána jako samostatný psychoterapeutický přístup s vlastní teorií a praxí. Vznikla jako obor rodinné terapie na začátku 80. let 20. stol. Jedním z představitelů je Kurt Ludewig, který je také autorem několika základních publikací v oboru. Systemický přístup je jedním z hlavních směrů v humanitních vědách, od psychoterapie, psychologie, 36 Systemický přístup dle Úlehly sociální práce, pedagogiky až po sociologii (Ludewig, 2011). Strnad (in Baštecká, 2009: 394) považuje pojem „systemický“ za adjektivum k pojmu „systém“. Tento přístup vychází z teorií konstruktivistů a filozofů postmoderny, že každý člověk je zodpovědný za to, jaký svět vytváří a jak ho prezentuje ostatním ke sdílení, že člověk potřebuje ostatní lidi pro upevnění své světa a pokud se nemůže opřít o objektivní realitu jako zdroj jistoty, potřebuje reflexi vlastního jednání. (Macek in Matoušek, 2001) V rámci konstruktivisticky založených systemických terapií lze rozlišit tři varianty: a. Na řešení orientovaný přístup dle Steva de Shazera b. Zakázkový model Kurta Ludewiga c. Narativní systemický přístup (Strnad in Baštecká, 2009) V pomáhajících profesích a psychoterapii znamená systemický přístup odklon od expertního postoje k postoji dialogické spolupráce, k podněcování příslušně ohraničeného systému (Strnad in Baštecká, 2009). Na spolupráci dvou symetricky komunikujících (rovnocenných) subjektů se odvolává i Úlehla. Dle Úlehly (1999: 25) je posláním sociální práce vést dialog mezi tím, co chce společnost ve svých normách a tím, co si přeje klient. Sociální pracovník je prostředníkem mezi normami společnosti a přesvědčením klienta. Úlehla je v České republice nejznámějším zástupcem systemického přístupu. Jeho kniha Umění pomáhat je koncipována jako praktická učebnice základních postupů práce s lidmi, kteří potřebují pomoc. Drží se výhradně jednoho výchozího – systemického přístupu. Můžeme říci, že už téměř 20 let je užitečným návodem pracovníků v pomáhajících profesích, jak pracovat s klienty. Následující text vychází zejména z Úlehlova pojetí systemiky v českých podmínkách, pokud není uvedeno jinak. 4.2 Systemická práce s jednotlivcem Gjuričová a Kubička (2009 163) nabízí na otázku uplatnění systemické práce s jednotlivcem jednoduchou odpověď. „Tam, kde potřeba individuální práce vyplývá z kontextu problému i terapeutické situace.“ Nejčastěji je to: u klientů, kteří žijí sami u klientů, jejichž rodinné vztahy jsou konfliktní, prosto je nutné pracovat s jednotlivce u adolescentů, pro které je nepřítomnost rodičů vyjádřením jejich samostatnosti v případě, kdy klient dává přednost individuálnímu kontaktu. u klientů se specifickými problémy – např. psychopatologická diagnóza, specifické fobie, deprese apod. (Gjuričová, Kubička, 2009) Systemická práce s jednotlivcem je velmi podobná práci s rodinou. Používá stejné myšlenkové postupy, podobný způsob kladení otázek, podobné Systemický přístup dle Úlehly 37 intervence. Pracovník hledá kontext, ve kterém jsou problémy řešitelné, exploruje různé úhly pohledu. Například u narativních postupů (externalizace, reautorizace) je individuální práce dokonce vítána. (Gjuričová, Kubička, 2009) Gjuričová a Kubička (2009) vidí větší riziko v práci s jednotlivcem ve vytvoření pseudoterapeutického vztahu mezi pracovníkem a klientem nežli je tomu u rodiny. Pracovník se může dostat do role, kterou má klient dosud neobsazenou. Často to bývá role rodiče u adolescentů, kteří necítí ze strany svých rodičů dostatečnou podporu , dále role partnera či přítele u lidí osamělých nebo u lidí, kterým nikdo nerozumí. Je nutné, aby pracovník dostatečné definoval svou roli a bylo všem jasné, kdy ji musí opustit. Riziko je tím větší, čím spolupráce trvá děle a čím častěji se s klientem setkávají. 4.3 Fáze dialogu pracovníka s klientem Úlehla v úvodu své knihy popisuje fáze dialogu mezi pracovníkem a klientem. Jedná se o: přípravu, otevření, dojednávání, průběh a ukončení. Jednotlivé fáze se cyklicky opakují, prolínají se a navazují na sebe. Tvoří uzavřený kruh. Po ukončení začíná opět příprava. Pro vzdělávací účely můžeme fáze dialogu považovat za fáze celého systemického přístupu. Toto členění Úlehla používá i jako základní strukturu své knihy Umění pomáhat. Text je graficky znázorněn ve schématu č.1. Schéma č. 1: Grafické znázornění fází rozhovoru. Příprava Ukončení Otevření Průběh Dojednání Zdroj: (Úlehla, 1999: 17) 4.4 PŘÍPRAVA Příprava znamená vše, co se děje před samotným setkáním (rozhovorem) sociálního pracovníka s klientem. Obsahem je zodpovězení zásadních otázek. Kdo je sociální pracovník, co je jeho poslání, jaké má cíle, zdroje a východiska. Úlehla (1999) zdůrazňuje tři opěrné body sociální práce, aby stála pevně. Prvním jsou normy společnosti, které obsahují zákony, předpisy, povinnosti a možnosti, z nich vyplývající. Druhým opěrným bodem jsou způsoby chování , 38 Systemický přístup dle Úlehly jednání, myšlení, přání a názory klienta. Třetím bodem je profesionální odbornost pracovníka. V případě, kdy pozice pracovníka je uprostřed, mezi normami společnosti a způsoby lidí, říkáme že je prostředníkem. K oběma stranám má stejně daleko. Jeho role je mediátor, katalyzátor, koordinátor, komunikátor. Jestliže se posune k jedné nebo druhé straně, přestává být prostředníkem. Pokud je blíže klientovým způsobům, častěji nabízí pracovník pomoc. Je obhájcem klienta. Posouvá-li se pracovník blíže k normám společnosti, stává se agentem. Dostává se do pozice experta, která souvisí s přebíráním kontroly. (Úlehla, 1999) Přebírání kontroly a nabízení pomoci Úlehla striktně odděluje pomoc od kontroly. Říká, že je užitečné, aby sociální pracovník uměl využívat oba profesionální způsoby práce. Musí si však být vědom, co v danou chvíli dělá, zda nabízí pomoc, nebo přebírá kontrolu. Ať už pracovník v rámci své profese udělá cokoliv, patří jeho jednání do jedné nebo druhé kategorie: buď klientovi pomáhá, nebo jej kontroluje. Obě tyto kategorie patří do „technické“ výbavy pracovníka, obě jsou potřebné, obě tvoří profesionální způsoby práce a obě se také vyskytují v průběhu rozhovoru s klientem. Pokud pracovník vykonává například dozor nad dodržováním práv dítěte, nebrání mu to v tom, aby současně nabízel pomoc zaměřenou na posílení rodiny. (Úlehla, 1999) Kontrola je účelná, potřebná a nevyhnutelná. Stojí však na zájmech jiných lidí než toho člověka, o kterého je postaráno. V případě pomoci jde o dojednaný způsob společné práce, kterou si přeje klient. To znamená, že stojí na zájmech daného klienta, který zvolil nabízenou pomoc. Z časového hlediska je kontrola rychlá, rychlejší než dojednávání. Pomoc Úlehla (2009) vnímá jako vzájemnou interakci s klientem, která probíhá takto: první krok je klientova objednávka neboli přání, druhým krokem je pracovníkova nabídka – pracovník reaguje na objednávku klienta, otevírá příležitost nabídnout pomoc. tyto kroky se opakují, jedná se o dojednávání či nabízení pomoci. Výsledkem nabízení pomoci je dohoda o pomoci, jejím cíli, čili zakázce. Dojednávání pomoci je časově náročnější, může být velmi dlouhé v porovnání s přebíráním kontroly. Zakázka je tedy synonymem označujícím, že se klient s pracovníkem dohodli na společné práci, jejím cíli a způsobu, jak jej lze dosáhnout. (Úlehla, 1999) Nelze tedy uvažovat, zda je kontrola horší či lepší než pomoc. Dle Úlehly (1999) jde o dvě různé činnosti a pro pracovníka je užitečné umět mezi nabízenou pomocí a přebíranou kontrolou rozlišovat. Už jen z toho důvodu aby si nenamlouval, že pomáhá, když kontroluje. Úlehla (1999) popisuje rozdíl mezi nabízenou pomocí a přebíranou kontrolou pomocí socializace dítěte. Tato socializace je dle něj vedena potřebou lidí žít spolu a z toho plynoucí nutností zařazovat nové členy – připodobnit je obrazu Systemický přístup dle Úlehly 39 svému s potřebou rodičů, aby jejich dítě bylo „jak má být“, tedy podle společenských pravidel a norem. Kopřiva (1997) uvádí, že systemický přístup nabízí jednoduché a radikální řešení, jak odlišit snahu o mocenské působení a snahu pomoci. Dle něj však za svou jednoduchost platí absurdními důsledky v aplikaci. Tvrdí že pokud je kontrola pojímána jako vše, co není vyžádáno druhým, pak je to asi stejné zacházení s pojmy, jako kdybychom prohlásili, že červené bude od nynějška všechno, co není zelené. V sociální práci se vlivem systemického přístupu objevuje názor, že jednání pracovníka, které není klientem výslovně vyžádáno, je kontrolou. (Kopřiva, 1997) 4.4.1 Vztah mez sociálním pracovníkem a klientem dle Kopřivy Pokud uvažujeme o vztahu mezi sociálním pracovníkem a klientem, Kopřiva (1997) rozlišuje dva typy pracovníků. Prvním je neangažovaný pracovník, který pojímá svou práci jako výkon svěřených pravomocí bez osobního zájmu o klienta. Dle Kopřivy to není v pomáhajících profesích vzácný jev. Druhým typem je angažovaný pracovník, který vykonává zaměstnání i při nižším platu, než jaký se mu nabízí jinde. Je zde patrná zaujatost pracovníka pro tuto profesi. Vztah angažovaného pomáhajícího pracovníka ke klientům mohou narušit dvě tendence, které signalizují nerespektování hranic autonomie mezi zúčastněnými. Je jím nadbytečná kontrola nad klienty a obětování se pro klienty. Nadměrná kontrola nad klienty brání rozvoji jeho autonomie. Angažovaný pracovník ji používá v dobré víře, že jde o zájem klienta. Často se k této tendenci uchýlí v případě časové tísně. U obětování se pro klienty si pracovník počíná tak, jako kdyby klient nebyl autonomním jedincem. Schmidbauer (in Kopřiva, 1997: 19) to výstižně popisuje. Má rád svého bližního místo sebe samého. Stejně jako Úlehla svou práci zaměřuje na oddělování kontroly od pomoci, Kopřiva popisuje rozdíly moci a pomoci. Kopřiva (1997) uvádí, že v pomáhání je moc velmi důležitá. Klient je do jisté míry bezmocný už tím, že něco po sociálním pracovníkovi potřebuje. Moc dělí na dva druhy. A) Moc institucionálně přidělená – je to moc vymezená zákonnými předpisy, organizačním řádem a nepsanými zvyky pomáhající instituce nebo nepsanými normami platnými v celé společnosti, např. autorita lékaře či učitele B) Moc vzniklá v rámci vztahu pomáhání – vzniká uvnitř jednotlivého vztahu mezi klientem a pracovníkem. Je tomu tehdy, pokud se pracovník stává pro klienta autoritou Moc pomáhajícího je obecně větší v ústavních zařízeních, pro práci s osobami fyzicky a mentálně handicapovanými a při práci s dětmi. (Kopřiva, 1997) Pokud pracovník klienta vede, uplatňuje moc a hovoříme o direktivním přístupu. Pokud pracovník podporuje klienta v tom, aby dospěl k řešení sám, pomáhá mu, hovoříme o nedirektivním přístupu. Nedirektivní přístup (podpora) je účinnější, pokud chce sociální pracovník dosáhnout trvalé kvalitativní změny. Je nutné počítat s tím, že je náročný nejen 40 Systemický přístup dle Úlehly na čas, ale i na pracovní nasazení pracovníka. Direktivní přístup je nutné zvolit, když hrozí nebezpečí z prodlení, pokud je klient v akutní krizi, nebo jestliže své rozhodnutí potřebuje klient slyšet také od autority. (Kopřiva, 1997) Různý potenciál direktivity mají i čtyři způsoby komunikace s klientem dle Kopřivy (1997): a) Instrukce – jde o direktivní způsob komunikace, který vždy obsahuje návod k jednání, opírající se o hodnocení problémové situace. Může mít důrazněji formu příkazu a zákazu nebo méně důraznou formu doporučení či rady b) Komentář – má menší potenciál direktivity, pomáhající pracovník odpovídá klientovi na problém vlastním stanoviskem, neobsahuje návod na jednání c) Kladení otázek – jde o základní formu v systemické terapie, řízení je zde velmi slabé. Kladení otázek je výbornou formou jak vést pomáhající rozhovor, proto je nutné, aby se tuto dovednost pracovník naučil. d) Rezonance – pomáhající pracovník naslouchá a zrcadlí to co řík?