DSSE 44-52

Dohoda mezi českými a německými politiky v roce 1890 v Rakousko-Uhersku. Češi souhlasili s rozdělením státních institucí na české a německé, ale Němci museli ustoupit v otázce jazyka.

Politická strana, která vznikla z bývalých členů Staré české strany po neúspěchu Punktace. Skládala se z různých skupin, například agrárníci, pobouření Staré češi a realisté.

Politická strana, která podporovala Punktaci a za níž stál František Palacký. Ztratila moc po odmítnutí Punktace a velkých protestech.

Hnutí, které se hlásilo k realismu a vědecké metodě v české politice a kultuře. Klíčový představitel byl TGM a spisovatel Karel Čapek.

TGM kritizoval národní hrdost a přesvědčení, že česká kultura je jedinečná a nadřazená. TGM se domníval, že česká kultura není dostatečně vyspělá a že je potřeba více se učit od jiných kultur.

TGM v prvním čísle časopisu Čas položil dvě otázky o budoucnosti Českého národa. Uvažoval o kvalitě české kultury a o možnosti stát se součástí Německa.

V době před první světovou válkou z důvodu nastupující globalizační vlny se česká společnost začala podněcovat k přemýšlení o svou identitou a budoucnosti v kontextu jiných kultur a národů.

TGM kritizoval český nacionalismus a domníval se, že je nebezpečný v tom, že brání kritickému myšlení a rozvoji kultury a vědy.

V parlamentu v Rakousku-Uhersku, kdy se poslanci snažili zdržovat proces schvalování zákona lex Falkenhayn dlouhými projevy a vyvoláváním fyzických konfliktů.

Zákon navržený Juliem Falkenhaynem v roce 1897, který nařizoval vyhození poslance z parlamentu na 5 dní, pokud byl podruhé napomenut za rušení pořádku.

Po schválení nepopulárního R-U vyrovnání v roce 1897 se Badeni pod tlakem německorakouských politiků musel vzdát funkce.

Po Badenim nastoupil do funkce Frantisk Thun, který se snažil usmířit Čechy a Němce. Thun se snažil bojovat proti mladočechům a prosazovat česká zájmy.

Vláda Edmunda Klari von Andringen se snažila řešit neshody mezi Čechy a Němci tím, že zrušila všechna jazyková nařízení a vrátila situaci do stavu, jaký byl před Badenim. Dokonce ani oficiální jazyk v Rakousku Uhersku nebyl určený, a tak Češi pokračovali v používání češtiny na úřadech.

Vláda Ernsta Körbera, která trvala od roku 1900 do roku 1904, byla pozoruhodná svými snahami o reformu a stabilizaci politického systému v Rakousku-Uhersku. Jednoznačný nárůst nacionalismu byl však neúspěšným faktorem a Körberova vláda skončila fiaskem.

Násilné projevy českých poslanců v rakouském parlamentu, které si kladeny za cíl blokovat jednání parlamentu.

Období v politice Rakousko-Uherska (1900-1904), během něhož se Körberova vláda snažila obnovit stabilitu a pořádek v politice, která byla poznamenána silnými etnickými spory a ideologickými konflikty. Toto období bylo poznamenáno nacionalistickými vášněmi a politickým chaosem, které oslabily stabilitu státu.

Vláda Maxe Vladimíra Becka (1906-1908) byla v klíčovém období Rakousko-Uherska, kdy se v Rakousku-Uhersku chystalo nové R-U vyrovnání. Beck se snažil o reformu volebního systému a prosadit všeobecné a rovné volební právo, ve kterém by sociální demokraté hráli významnou roli.

První všeobecné a rovné volby v Rakousku-Uhersku se konaly v roce 1907. Významnou událostí bylo, že sociální demokraté získali zhruba 1/3 mandátů v parlamentu.

Sociální demokracie v Rakousku-Uhersku získala sílu v roce 1907, protože se jí podařilo získat zhruba 1/3 mandátů ve volbách. To umožnilo straně začít prosazovat své programové cíle, které zahrnovaly sociální reformy a demokratizaci.

Sdružení anenských patentů z roku 1913 v Rakousku-Uhersku byly souborem dekretů vydaných císařem Františkem Josefem I. Vláda Karla von Stürgkha zavedla absolutistické vládnutí.

Vláda Karla von Stürgkha (1911-1916). Během jejího fungování se často používal §14 Ústavy, který dával císaři absolutní moc v době, kdy parlament nebyl v činnosti.

Na konci 19. století v Rakousko-Uhersku nastaly změny v sociálním systému.

Mladočeši ve volební kampani 1890 prosazovali státoprávní cíle, čímž se chtěli odlišit od konzervativních Staročechů.

Politický směr zastávaný částí českých politiků, zdůrazňující národní identitu a snahu o autonomii Čech.

Po roce 1891 Staročeši ztratili popularitu a vliv v politice, jejich pozice se udržela spíše v komunálních orgánech a na univerzitách.

Taaffeho taktika na udržení moci spočívala v nesvolávání parlamentu, čímž poslancům bránil ve výplatě diet a tak v politice.

Po volbách v roce 1891 se Taaffe snažil sestavit novou vládu, do které se zapojili klerikálové, Poláci a umírnění němečtí politici.

Aféra ve Slovinsku v roce 1891, kde se Slovinci snažili o rozšiřování slovinštiny a němčiny v školství, vedla k rozkolísání státního rozpočtu.

Taaffe v roce 1893 navrhl zavedení všeobecného volebního práva, avšak pod podmínkou, že nebude rovné. To vyvolalo odpor uvnitř jeho vlády a vedlo k jejímu pádu.

Po odchodu Taaffeho se vlády ujímá Alfred III. Windischgrätz, s podobným složením vlády jako Taaffe, avšak brzy padá.

Badeni, označován jako „muž se železnou rukou“, se ujal vlády v roce 1895, ale jeho znalosti politiky byly omezeny.

V roce 1891 se konala Zemská výstava v Praze, ale Greger neměl pozvání pro císaře, což rozdmýchalo konflikt s TGM a vedlo k TGM vyhození z Mladočechů.

Mladočeši se v roce 1892 radikalizovali a jejich hnutí se projevilo i v radikálním hnutí studentů.

V roce 1893 na narozeniny císaře studenti házeli kameny na vojenský průvod a na sochu císařova dědečka umístili oprátku, čímž se projevila rostoucí radikální snaha.

Badeni v roce 1897 zavádí jazyková nařízení, která znevýhodňují německou část populace, čímž vyvolává odpor a kolaps vlády.

Sociální politika se na počátku 20. století poprvé řešila po Taaffeho období. Zavádí se sociální pojištění pro různé pracovníky. Živnostenští inspektoři kontrolují sociální podmínky a bojují proti dětské práci a práci těhotných žen. Dochází ke zkracování pracovní doby na průměrně 10 hodin. Před 1. světovou válkou je nezaměstnanost prakticky neexistující a lidé si mohou dopřát maso několikrát týdně. Továrny budují pro své dělníky byty.

Mladočeši ztrácejí největší mandát, ale stále jsou nejvlivnější kvůli své intelektuální úrovni a vzdělaným politikům. Nejaktivnějším z nich je Karel Kramář, který pochází z bohaté rodiny a je císařem velice ceněn.

Sociálně demokratická strana dlouho postrádá vůdce, později se jím stává Bohumír Šmeral. Během 1. světové války je Šmeral loajální Rakousko-Uhersku a říká se o něm, že má „černo-žluto krev“. Po roce 1917 přichází nové vedení.

Strana národně sociální vzniká z národních dělníků a se od Mladočechů odděluje během Badeniho období (1897). Vymezili se proti českému státnímu právu a později se přejmenovali na Česká strana národně sociální. Jejich předsedou je Václav Klofáč a orientují se na řemeslníky, železničáře, učitele a další. Jsou protiněmečtí, šovinističtí, antisemitičtí a protirakouští.

Agrární strana se profiluje během 80. a 90. let s centrem v Táboře. Jejich vůdčí postavou je Alfons Šťastný z Padařova, který zastává názor, že rolníky nejlépe může reprezentovat rolník. Později se k nim přidávají i rolníci pěstující řepku, jako jsou J. Kubr a Karel Prášek, kteří s cílem bojkotu cukrovary a získání větší moci zakádají vlastní cukrovary.

Během 1. světové války se v Agrární straně prosazuje Antonín Švehla, který je znevýhodněn kvůli neznalosti němčiny. Heslem strany je „venkov, jedna rodina“ a je to spíše stavovská než třídní strana. Strana se brání všeobecnému volebnímu právu a bojuje proti volební reformě z roku 1907, jelikož by jim to bránilo v získávání mandátů.

TGM je členem Mladočechů do roku 1895, kdy se dostává do konfliktu s Gregerem a je ze strany vyloučen. Zůstávají však jeho spojenci Kramář a Kaizl, kteří Mladočechy ovládli. TGM je označován za „pastýře“ a je to autoritativní světlonoš, oblíbený mezi studenty.

Hilsneriáda je případ, kdy je Anna Hrůzová zavražděna v Polné, kde žije židovská menšina. Za vraždu je obviněn Hilsner, chudý flákač a alkoholik, který je neoblíbený. Vzniká podezření, že by se mohlo jednat o rituální vraždu z důvodu rituálního odkrvování. TGM si případu všimne a obhajuje židy jako takové, ne však Hilsnera, proti němuž vystupuje.

TGM je po Hilsneriádě označován za „Macesaryk“ a je terčem posměchu, karikatur a násilí. Po útocích na ulicích a hrozbách ze strany studentů TGM uvažuje o emigraci.

Německá industrializace a touha po exportu vedly k dumpingu cen, čímž se snažili získat konkurenční výhodu. Rivalita s Francií, která se snaží o odplatu za prohru v roce 1871 a obsazení Alsaska-Lotrinska, hraje důležitou roli v napětí před 1. světovou válkou.

Rakousko-Uhersko je zodpovědné za první kroky směřující k 1. světové válce a do války je dostrkalo Německo. Franz Josef I. byl proti válce, jelikož si Rakousko-Uhersko válku nemohlo dovolit. Politici, kteří válku podporovali, jsou nazýváni „jestřábi“. Mezi ně patří ministr Aloys Lexa von Aehrenthal, který usiluje o připojení Bosny a Hercegoviny k Rakousku-Uhersku, čímž vyvolává krizi ve Střední Evropě.

Srbsko se snaží získat přístup k moři a Bulharsko, Řecko a Rumunsko se také snaží o rozšíření svého vlivu. Rumunsko je strategicky důležité kvůli nalezištím ropy.

První balkánská válka probíhá mezi Srbskem, Bulharskem, Řeckem, Černou Horou a Tureckem. Společné vítězství nad Tureckem vede ke druhé balkánské válce, kde se do sebe pustí Bulharsko a Srbsko kvůli rozdělení kořisti.

Válečná ohniska se objevují v Evropě a důkazy o tom, že Německo nemělo kolonie a proto šlo do války, jsou lživé. Největším hybatelem je rivalita mezi Německem a Francií a také touha Rakouska-Uherska po rozšíření vlivu.

Spor mezi Srbskem a Rakousko-Uherskem kvůli clu na srbské vepřové maso. Srbsko bylo v té době největším exportérem vepřového masa a většina exportu směřovala do Rakousko-Uherska.

Království vytvořené v roce 1912 na Balkáně, které mělo být loutkovým státem pod italským vlivem. Jeho cílem bylo zabránit Srbsku v přístupu k Jadranu a Středozemnímu moři.

Spojenectví mezi Německem a Rakousko-Uherskem z roku 1879. Vzniklo na základě Bismarckovi vize a z Rakousko-Uherské potřeby spojence proti Rusku.

Spojenectví mezi Německem, Rakousko-Uherskem a Itálií, které vzniklo v roce 1882. Itálie se přidala z důvodu konkurence s Francií v námořnictví a touhy po koloniích.

Problém Trojspolku spočívá v tom, že Itálie neměla s Rakousko-Uherskem smluvní závazky, pouze s Německem. To znamenalo, že Itálie nebyla automaticky vázána k intervenci na straně Rakousko-Uherska v případě konfliktů s jinými státy.

Tyrolsko a Dalmácie, části Rakousko-Uherska s italskou menšinou. Tyto oblasti byly jedním z důvodů pro italské odstoupení od Trojspolku v roce 1915.

Spojení Ruska a Francie oficiálně v roce 1894. Tvořilo základ pozdější Dohody.

Dohoda mezi Velkou Británií a Francií z roku 1904. Zahrnovala rozdělení kolonií a ukončení tradičního nepřátelství.

Incident z roku 1896, kdy se Francie a Velká Británie střetly v Africe při dobývání kontinentu. Vyostření se podařilo uklidnit.

Politika Velké Británie v 19. století, která spočívala v neangažování se do kontinentálních konfliktů.

Dohoda mezi Velkou Británií a Ruskem z roku 1907. Zahrnovala rozdělení kolonií a ukončení tradičního nepřátelství. Stala se zárodkem Trojdohody.

Skupina lidí, která se v Evropě v roce 1912 začala hlasitě domáhat války. Válku viděli jako řešení problémů, které v době míru nebylo možné řešit.

Rakousko-Uherská armáda, která se skládala z Čechů, Maďarů a jiných národností. Válkou se snažila řešit vnitřní problémy, včetně české otázky.

Generál Rakousko-Uherské armády, který byl posedlý preventivní válkou proti Itálii a Srbsku. V roce 1912 prosadil nový branný zákon.

Tajná organizace, založená srbskými nacionalisty, která se zodpovídala za atentát na Františka Ferdinanda d'Este v Sarajevu.

Ultimátum, které Rakousko-Uhersko vydalo Srbsku po sarajevském atentátu. Požadovalo vyšetřování srbských občanů rakousko-uherskou policií na území Srbska.