PMSD 45-50

Po 1. světové válce se Litva stala součástí Polska, což vyvolalo v Pobaltí nacionalistické tendence.

V 30. letech minulého století se v Estonsku, Lotyšsku a Litvě ustálil autoritativní režim.

Většina balkánských zemí se po 1. světové válce orientovala k absolutismu. Král Alexandr I. Karadjordjević v Srbsku zrušil v roce 1929 konstituční monarchii a zavrhl demokratické principy ve prospěch vojenské diktatury.

V Bulharsku se po prvních pokusech o demokracii v roce 1923 uskutečnil vojenský převrat, který vedl Car Boris III. k uchvácení moci a nastolení diktatury.

V Rumunsku král Karel I. v roce 1924 zrušil konstituční monarchii. Vláda se poté orientovala k diktatuře a k antisemitismu. Rumunsko se v roce 1941 po přerušení dodávek ropy z SSSR stalo důležitým zdrojem ropy pro Evropu.

Vojenský zásah provedený Československými ozbrojenými silami na Slovensko v březnu 1939, s cílem ochránit území Československé republiky.

Pakt podepsaný mezi Japonskem, Německem a Itálií v roce 1936. Země se zavázaly k boji proti komunistické propagandě.

Smlouva podepsaná mezi SSSR a Německem v září 1939. Rozdělila sféry vlivu v Evropě a umožnila Německu zaútočit na Polsko.

Masakr čínských civilistů v Nankingu japonskými vojáky v prosinci 1937.

Bitva mezi Japonskem a SSSR v roce 1939. Japonský generál Žukov utrpěl porážku, která vedla k pádu tehdejší japonské vlády.

Japonské napadení Číny, které vedlo k vytvoření loutkového státu Mandžusko, odstartovalo krizi a ukázalo neúčinnost Společnosti národů.

Společnost národů se ukázala jako neúčinná kvůli závislosti na vůli členů, zejména Japonska, které mělo právo veta v Radě SN.

Německo v roce 1932 vyvíjelo tlak na zbrojení a požadovalo rovnoprávnost v bezpečnostním systému, zatímco Francie a Velká Británie protestovaly.

V roce 1933 Hitler demonstrativně opustil odzbrojovací konferenci a Společnost národů, čímž ukázal, že nebude respektovat mezinárodní dohody.

Mussoliniův plán Velmocenského direktoria měl dát Evropě nový řád, ale nebyl schválen. Uvedl do pohybu obavy evropských států o jejich bezpečnost.

Pilsudského pakty s Německem a Ruskem v roce 1934 ukázaly snahu Polska o zachování neutrality a případné spolupráci s mocnostmi.

Organizační statut z roku 1921 měl podporovat spolupráci ČSR, Rumunska a Jugoslávie v oblasti ekonomické i vojenské.

Dva hlavní přístupy v mezinárodní politice: prohloubení spolupráce skrze SN a rozdělení revizionistických zemí.

Franz Barthou, zastánce mezinárodní spolupráce, se snažil zapojit do politiky i SSSR a uskutečnit program Východní Locarno, ale narazil na odpor Německa a Polska.

Hitler a Mussolini se navzájem nedůvěřovali. Hitlerův pokus o puč v Rakousku a Mussoliniho odmítnutí anšlusu ukázaly jejich napjatý vztah.

Francie se spoléhala na Maginotovu linii, systém pevností postavených od roku 1929, aby se chránila před německým útokem.

Španělská občanská válka (1936-1939) byla válkou mezi pravicovou vládou vedenou Francoem a levicovou vládou lidové fronty. Franco byl podporován nacistickým Německem a fašistickou Itálií, zatímco levice měla podporu Sovětského svazu.

Interbrigády byly vojenské jednotky vytvořené z cizích dobrovolníků, které bojovaly na straně španělských republikánů ve válce.

Sudetoněmecká otázka zahrnuje otázku sudetských Němců v Československu, kteří se snažili o autonomii a připojení k Německu. Henlein, vůdce Sudetoněmecké strany, se dohodl s Hitlerem na spolupráci, aby se to podařilo.

Karlovarský program byl osm-bodový program Sudetoněmecké strany, který vyžadoval autonomii pro sudetoněmecké území a umožnil jim šířit nacistickou ideologii.

Mnichovská dohoda byla dohoda podepsaná v roce 1938, která umožnila Německu obsadit pohraničí ČSR.

Křišťálová noc byla noc násilí proti židům v Německu a na nově získaných územích ČSR nacisty v roce 1938.

António de Oliveira Salazar byl portugalský diktátor, který podobně jako Franco v Španělsku nastolil autoritářský režim.

Benešova abdikace v roce 1938 byla výsledkem politických tlaků a ultimátních požadavků Velké Británie a Francie. Beneš odešel do exilu ve Velké Británii.

Hitlerovi plány na expanzi Německa se zpočátku setkaly s tolerancí Západu, který se domníval, že Hitler chce pouze osvobodit německé menšiny v zahraničí. To se ukázalo jako naivní, protože Hitler chtěl získat celý kontinent.

Henleinovy ​​manipulace s Hitlerem a jeho snaha o připojení Sudet k Německu ukázaly, že Hitler nebyl spjatý žádnými sliby ani dohodami.

Chamberlain byl britský premiér, který se snažil zabránit válce s Německem. Jeho politika uklidňování Hitlera se ukázala jako neúčinná a Hitler se s ním zacházel jako s naivním.

Neuklidňování Hitlera, ale spíše podpora jeho agresivních plánů ze strany Velké Británie a Francie, ukázalo světu, že appeasement (uklidňování) není řešením pro zablokování agrese.

Hitlerovy agresivní kroky (obsazení Porýní, anšlus Rakouska) ukázaly, že Versailleská smlouva, která byla po 1. světové válce podepsána, nebyla pro zajištění míru a stability dostatečná.

Hitlerova strategie byla založena na tom, že si bude vyžadovat maximum a hrozit silou, ať už se bude jednat o sliby, dohody nebo smlouvy. Jeho agrese a porušování smluv ho brzy vedly k 2. světové válce.