DSSE 25-34

Systém vlády v Rakousku po roce 1848, jehož cílem bylo posílit moc panovníka a potlačit svobodné myšlení a opoziční hnutí.

Nejvyšší kontrolní úřad (později Policejní ministerstvo) v habsburské monarchii za Bachovského absolutismu. Staral se o chod policie a četnictva.

Hlavní představitel Bachovského absolutismu, ministr vnitra Rakouského císařství. Byl zodpovědný za zavedení a provádění repressivevních opatření.

Seznam osob, které byly podezřelé z revolučních aktivit a byly vystaveny perzekuci a diskriminaci. Znemožňovalo jim to pracovat ve státní správě, ostrakizovalo je a vystavovalo trvalému dohledu.

Politický režim založený na absolutní moci panovníka, omezující svobodu projevu a shromažďování. V Rakousku se objevil po neúspěchu revoluce roku 1848 a trval až do roku 1860.

Nejvyšší orgán zemské správy v rakouském Slezsku, odpovědný za dohled nad samosprávou, reprezentaci a lenní soustavu dané země.

Mezičlánek mezi zemskou vládou a okresy v rakouské monarchii. Zanikly v roce 1862 a jejich kompetence přešly na okresy.

Administrativní jednotka v rakouské monarchii s kombinovanou funkcí - vykonávala jak státní správu, tak i soudnictví.

Patent z roku 1854, který upravoval kompetence veřejných úřadů, zahrnující možnost stanovit příkazy a zákazy a trestat jejich porušení.

Hlavní orgán v obcích, volený občany, který rozhodoval o místních záležitostech. Dnes se nazývá zastupitelstvo.

Výkonný orgán obce, skládající se ze starosty a nejméně dvou radních, odpovědný za realizaci rozhodnutí obecního výboru. Dnes se nazývá obecní rada.

Hlavní představitel obce, volený obecním výborem. Vedení a zodpovědnost za chod obce.

Samostatná působnost obce v oblasti správy vlastního majetku, péče o zdraví, správa vlastních ústavů a podniků, péče o hřbitovy, spory s církví a domovské právo.

Přenesená působnost obce, zahrnující úkoly, které obce vykonávaly na základě nařízení vyššího orgánu, například volby ve 3 daňových třídách.

Zásadní změna v zastoupení z roku 1859 po porážce Rakouska v italské válce, která odhalila slabost vlády a její neschopnost reagovat na požadavky obyvatel.

Válka Ruska proti Osmanské říši v letech 1853–1856, v níž Rakousko zaujalo pozici „ozbrojené neutrality“, čímž rozdělilo vztahy s Ruskem a vyvolalo napětí s dalšími mocnostmi.

Válka v letech 1858-1859, ve které se Rakousko střetlo s Itálií podporovanou Francií. Konflikt vyústil v porážku Rakouska a ztrátu Lombardie.

Válka, ve které Itálie získala zpět Benátsko a v roce 1870 se k ní připojil Papežský stát a jižní Itálie, čímž se zformovala moderní Italie.

Hlavní orgán zemské samosprávy v rakouské monarchii, volený přímo občany a zodpovědný za zákonodárnou moc v dané zemi.

Výkonný orgán zemského sněmu, skládající se z 8 členů, zodpovědný za administrativní řízení a realizaci zákonů.

Období po roce 1848, kdy se rakouská vláda snažila o obnovení pořádku a potlačení liberalismu, ale zároveň prováděla reformy v oblasti hospodářství a školství. To znamenalo omezování svobody projevu a shromažďování a zavádění represívních opatření, ale i snahu o modernizaci státu.

Politika, která se zaměřuje na rozvoj ekonomiky a modernizaci společnosti prostřednictvím státních zásahů, a to i v oblasti sociálních vztahů a veřejné správy. Může zahrnovat investice do infrastruktury, podporu podnikání a vzdělávání.

Období rychlého hospodářského růstu a rozvoje průmyslu v Rakousku v 19. století. Vznikaly nové továrny, firmy a technologie, což vedlo k rozvoji infrastruktury a urbanizace.

Zákon, který v roce 1859 zrušil bariéry pro podnikání, jako byla cla, regulace a povolení. To umožnilo volný trh a podpořilo rozvoj rakouské ekonomiky.

Krátký, ale účinný systém policejních složek zřízený po roce 1848, aby nahradil vrchnostenskou kontrolu na venkově, která se s pádem nevolnictví oslabovala. Ten se etabloval i v malých vesnicích.

Soustava osmiletých gymnázií s důrazem na latinu, která byla modernizována a doplněna o tzv. reálná gymnázia s důrazem na matematiku, fyziku a francouzštinu. To znamenalo větší zastoupení moderních a užitečných předmětů.

Reforma vysokých škol, která uskutečnila změnu z institucí pro vzdělávání úředníků do institucí pro svobodné myšlení a vědecké bádání. Otevřely se tak cesty k rozvoji vědy a výzkumu.

Soustava soudů a funkcionářů, kteří se starali o správu justice v Rakousku. Okresní hejtman měl všeobecnou působnost a řídil vše mimo spravedlnost.

Rozdělení území Rakouské říše na politické a soudní okresy, s hejtmanem v čele politického okresu. Okresní hejtman měl všeobecnou působnost, ale spravedlnost řídil soud.

Soustava, kdy úředníci státní správy byli podřízeni hierarchické struktuře ministerstev, což umožnilo efektivní řízení státních záležitostí.

Volený orgán, který byl zodpovědný za správu obce. Občané volili obecní výbor, který zvolil představenstvo a starostu. To znamenalo větší míru autonomie a odpovědnosti pro obce.

Volený systém politické správy, kdy nevolená administrativa řídila stát a zodpovídala se pouze císaři. V praxi to znamenalo, že administrativní systém měl silnou, ale nedemokratickou moc.

Systém fungování ministerstev, kdy ministerstva prováděla zákony, přijímala podzákonné a interní předpisy, řídila úřady a vytvářela vnitřní statuty a směrnice pro státní správu.

Organizovaná struktura soudů a úředníků s všeobecnou působností, která měla na starosti správu země. Místodržitelství bylo podřízené ministerstvům a zodpovídalo se za správu v rámci své země.

Souhrnné označení pro úředníky ve státní správě. Po roce 1848 se v rakouské říši zavedl systém úřednické kariéry s hierarchickou strukturou a přesnými pravidly pro spisovou službu.

Rakousko se Prosincovou ústavou stává liberálním konstitučním státem, čímž se císař stává konstitučním panovníkem. Zavazuje se dodržovat právní stát a jeho zákony, čímž znemožňuje snadné zbavení se nepohodlných obyvatel.

Tato ústava je považována za velice dobrou, protože zavádí základní principy právního státu.

Zkratka CK se používá pro Rakousko, zatímco C a K označují federální orgány v habsburské monarchii, které zahrnují i Uhry.

Název Rakouska v té době zněl "Království a země na říšské radě zastoupené". Tento komplikovaný název byl zvolen, aby se neurazily národy v rámci monarchie.

Oktrojovaná ústava znamenala, že nebyla schválena parlamentem, ale byla vyhlášena císařem.

Dubnová (Pillersdorfova) ústava se vztahovala pouze na Rakousko a ne na Uhry, Lombardii a Benátsko. Byla centralistická, což znamená, že mohla moc soustředit v centru.

Dubnovou ústavu charakterizovala zákonodárná moc císaře a dvoudomého Říšského sněmu, ale ne zemských sněmů, ty měly jen poradní funkci.

Květnová reforma Dubnové ústavy zrušila Senát a snížila počet poslanců. Zavedla se sociální selekce, která omezovala účast některých lidí na volbách.

Ústavodárný Říšský sněm byl zvolen v roce 1848 a jednal o novém uspořádání státu. Pokusil se prosadit právní stát a zaručit základní občanská práva.

Dubnová ústava zavedla porotní soudy a ministerstvo spravedlnosti. Byla tak prvním pokusem o modernizaci justice v Habsburské monarchii.

Císařův pokus o reformy po roce 1860, zahrnující decentralizaci a posilování pozic šlechty, ale stále v duchu konzervatismu.

Politika pasivní resistence znamená odmítání spolupráce s vládou, například neúčast na volbách nebo v parlamentu. Je efektivní, ale nevyřeší problém dlouhodobě.

Schmerlingova (oktrojovaná) ústava z roku 1861, je spíše zákonem o říšském zastupitelstvu. Postrádá klíčové prvky ústavy, jako dělbu moci, kompetence a odpovědnost.

Říšská rada, zřízená Schmerlingovou ústavou, měla mít několik typů a stupňů, ale v praxi fungovala jen částečně, protože mnoho států ji odmítlo.

Uhersko odmítlo rakouské řešení a požadovalo vlastní stát. Chtěli řídit své vlastní záležitosti a nepodřizovat se Ríšské radě.

Císař František Josef I. v roce 1866 po neúspěších Schmerlinga vyhodil a jmenoval Belcrediho novým státním ministrem.

Císař František Josef I. po porážce v prusko-rakouské válce v roce 1866 odvolal Belcrediho z funkce, protože se mu nepovedlo dohodnout se s uherskou stranou.

Fridrich Ferdinand Beust, bývalý saský ministerský předseda a přítel Bismarcka, se stal předsedou vlády Rakouska po Belcrediho odchodu.

Andraszy starší a Ferenc Deák se tajně dohodli na R-U vyrovnání v roce 1867, po kterém se Rakousko rozdělilo na dva samostatné státy – Rakouský stát a Uherské království.

R-U vyrovnání z roku 1867 znamenalo vzájemnou spolupráci mezi Rakouskem a Uhry, ale s omezenou mírou integrace. Měli společné instituce (monarch, ministerstva), ale zachovali si vlastní vlády a parlamenty.

Rakousko muselo po prusko-rakouské válce v roce 1866 vzdát Benátsko Itálii a odstoupilo z Německého spolku. To znamenalo ztráty velmocenského vlivu Rakouska.

Prusko-rakouská válka v roce 1866 vedla k otázce, kdo má být hegemonem Němců. Rakousko se snažilo bojovat na dvou frontách (zapojená i do války s Itálií), ale utrpělo těžké ztráty.

Prusko-rakouská válka (1866) probíhala i na území Čech, kde Češi podporovali Rakousko, ale odmítli spolupráci s Pruskem, jelikož ho viděli jako věčného nepřítele.

Prusko-rakouská válka (1866) ukončila pražským mírem, který znamenal pro Rakousko ztrátu velmocenského vlivu a odejití z Německého spolku. Bismarck nechtěl Rakušanům zničit německý prvek v impériu, protože je viděl jako potenciálního spojence.

Po R-U vyrovnání v roce 1867 byli Češi velice rozkmotřeni, jelikož Uhry získaly větší autonomii, zatímco Češi stále trpěli omezeními a nemohli dosáhnout své vlastní autonomie.