Psychokurz demo random PDF

1. Dějiny psychologie 1.1. Zakladatelé psychologie: Wundt, Galton, James, Ebbinghaus 1.2. Gestaltismus: Wertheimer, Köhler, Lewin, Festinger 1.3. Psychoanalýza: období afekt trauma, dva modely lidské psychiky, obranné mechanismy podle Freudové, škola objektních vztahů 1.4. Další hlubinní psychologové: Jung, Adler, Rank 1.5. Interpersonální psychoanalýza: Fromm, Horneyová 1.6. Behaviorismus: Pavlov, Watson, Tolman, Skinner 1.7. Humanistická a existencialistická psychologie: Rogers, Maslow, Frankl 1.8. Kognitivní psychologie: Turingův test, počítačová metafora, analogová škola Definice psychologie = věda o chování a prožívání, vědomí a nevědomí - dvě základní paradigmata: přírodovědné (Hermann Ebbinghaus, B. F. Skinner) a duchovní (Wilhelm Dilthey, Carl Rogers) Cíle psychologie 1. popsat lidské chování a prožívání - různé dělení, klasifikace, periodizace… 2. pokusit se ho vysvětlit s pomocí psychologických teorií - hledat souvislosti, příčiny a následky (např. u agrese - proč se chová člověk agresivně?) 3. předvídat lidské chování a prožívání 4. ovlivňovat lidské chování a prožívání - zvyšování lidské spokojenosti a zdraví, psychologie jako pomáhající profese Základní pojmy - psychika (z řeckého psýché – duše) = souhrn duševních dějů během celého lidského žvivota - v odb. textech toto slovo příliš neuvidíme, spíše najdeme mysl (biologická psychologie) nebo duše (filozofické a náboženské systémy) - psychika zahrnuje: psychické procesy (kognitivní, emocionální a motivační) psychické obsahy psychické stavy (stavy závislé na čase – dočasné, měnící se) Základní psychologické kategorie - vědomí x nevědomí - chování x prožívání - chování = jakákoliv tělesná aktivita, kterou lze pozorovat, zaznamenávat nebo měřit - má určitý biologický podklad - prožívání = nepřetržitý tok psychických obsahů, má poznávací, citovou a motivační stránku Druhy chování - volní (úmyslné, záměrné jednání) x mimovolní (bezděčné, výrazové či expresivní chování) - verbální x neverbální - Tolman: molární (složitější) x molekulární (mrknutí, reflexy) + Transpersonální psychologie - témata přesahující jedince, stojí na rozhraní psychologie a mystiky Stanislav Grof – americký psycholog českého původu, metoda holotropního dýchání, prožitky splynutí s univerzem, minulé životy… 1) Zakladatelé psychologie Dějiny psychologie - psychologie existovala jako součást filozofie již od jejího počátku (např. Platónovo pojetí: rozum, vůle, emoce) - počátek vědecké psychologie: založení 1. psychologické laboratoře v Lipsku roku 1879 – Wilhelm Wundt - předmětem bádání byla zpočátku především psychofyzika (např. zkoumala mentální fenomény) - základní použitá metoda: introspekce Ve druhé polovině 19. století vznikly podmínky pro ustanovení psychologie jako samostatného, zprvu převážně empiricky a experimentálně orientovaného oboru. Právě tato přírodovědná orientace rodící se vědy umožnila její vydělení z filozofie. V Evropě i v USA vznikaly první psychologické časopisy, budovaly se výzkumné laboratoře a psychologie se stále častěji přednášela na univerzitách. Jako zakladatel psychologie bývá zpravidla uváděn Wilhelm Wundt, ale kromě něj položili základy nově vznikajícího oboru také Francis Galton, Hermann Ebbinghaus, William James a další. Wilhelm Maximilian Wundt (1832-1920) - německý filozof, psycholog a zakladatel moderní psychologie - Wundt se zaměřil na studium vědomí a myšlení a vytvořil metodu introspekce, kdy se jednotlivec pokouší popsat své vnitřní pocity a myšlenky - tato metoda umožnila Wundtovi zkoumat základní procesy mysli a vytvořit teorii, že myšlení se skládá z jednoduchých elementů, které se skládají do složitějších mentálních stavů - Wundt se proslavil především během svého působení na univerzitě v Lipsku. Někteří historici psychologie pokládají za začátek psychologie jako samostatné vědy Wundtovy „Základy fyziologické psychologie“ vydané v roce 1874, jiní se přiklánějí k roku 1879, v němž Wundt přejmenoval svou lipskou laboratoř na „Psychologický institut“. Hlavní výzkumnou metodou zde byla introspekce (ve Wundtově terminologii vnitřní vnímání), prováděná školenými pracovníky za jasně vymezených podmínek: 1. pozorovatel musel přesně vědět, kdy zkušenost začíná a kdy končí. Měl za úkol udržovat napjatou pozornost 2. pokus bylo možné opakovat 3. vnější podněty, určené k vyvolání mentální odezvy, se daly pozměňovat 4. variace vnějších podmínek (je podstatou libovolného experimentu) - některé pokusy prováděné ve Wundtově laboratoři byly poměrně elementární, např. jaké počitky a pocity v člověku vyvolává tikání metronomu. Zkoumaly se také verbální asociace, pozornost, paměť, cítění a zejména reakční čas. Řada studií se zaměřovala na tzv. diskriminační reakční čas. Např. pozorovatel měl za úkol reagovat pouze na červené světlo, zatímco světlo jiné barvy měl ignorovat. Rozdíl mezi diskriminačním a jednoduchým reakčním časem umožňoval stanovit dobu potřebnou k roz- lišení dvou podnětů - v roce 1881 Wundt založil časopis ,,Filozofické studie", který sloužil především k publikování výsledků výzkumů lipské laboratoře - u Wundta se školila řada významných evropských a amerických psychologů – mimo jiné Edward B. Titchener, G. Stanley Hall a James M. Cattell - považoval za předmět studia psychologie bezprostřední zkušenost čili vědomí, které může být analyzováno na psychické elementy, k nimž patří počitky, pocity a volní akty. Počitky vznikají na základě stimulace smyslových orgánů. Wundt s pomocí introspekce stanovil sedm základních „kvalit“ počitků, kterými jsou zraková, sluchová, čichová, chuťová, kožní, kinestetická a organická. Tyto kvality se mohou lišit v intenzitě, trvání, živosti a (u zrakového a kožního smyslu) také v rozsahu - ostře rozlišoval čití a vnímání - u pocitů vedla introspekce k odhalení tří obecných dimenzí citového prožívání, kterými jsou libost-nelibost, napětí-uvolnění a vzrušení- uklidnění. Každý jednotlivý pocit lze popsat s pomocí jedné, dvou či tří výše uvedených dimenzí. Vnitřní pohnutky (vůle), které se projevují volními akty, sahají od impulzů a automatických, téměř reflexních činností až po komplexní rozhodování a výběr aktivit, které vyžadují velké úsilí - vzájemný vztah duše a těla Wundt v návaznosti na Spinozu a Leibnize řešil pomocí psychofyzického paralelismu, který považoval především za heuristický psychologický princip, nikoliv tedy za princip filozofický (metafyzický). Předpokládal tedy, že duševní děje jsou doprovázeny tělesnými procesy, ale nedochází mezi nimi ke vzájemnému ovlivňování. Ačkoliv vědomí určitým způsobem souvisí s činností mozku, jeho projevy nelze popsat v termínech fyziky či chemie - za integrujícího činitele duševního dění Wundt považoval apercepci, což je výběrové zaměření pozornosti, které je projevem vůle. Apercepce vede ke kreativní syntéze elementů vědomí, jež produkuje psychické rezultáty, jejichž vlastnosti se mnohdy značně liší od vlastností výchozích prvků vědomí. Wundt uvádí tyto příklady: Zvuk je víc než souhrnem svých dílčích tónů, při binokulárním vidění mizí oddělené obrazy obou očí, čímž vzniká ve společném obraze představa hloubky, při vášni zanikají jednotlivé zúčastněné city v totalitě vášně atd. Je zřejmé, že Wundtova psychologie zdaleka nebyla tak atomistická a anticelostní, jak se donedávna uvádělo - Wundt vytvořil základy vědeckého systému psychologie a rozhodujícím způsobem přispěl k jejímu vydělení z filozofie. Jeho organizační aktivity podnítily řadu následovníků k zakládání psychologických laboratoří a časopisů. Wundtovo ohromné dílo bylo částečně zapomenuto, zkresleno nebo překonáno novými vlivnými směry. Ve své době však znamenalo nesmírně významný podnět pro další rozvoj psychologie Francis Galton (1822-1911) - anglický vědec z Birminghamu, činný v mnoha oborech: psychologii, antropologii, statistice, geografii… - na naléhání rodiny Galton vystudoval medicínu, ale po smrti svého otce v roce 1844 se jí přestal věnovat. Byl natolik zámožný, že si nikdy nemusel vydělávat na živobytí. Po několika letech bezduchých radovánek začal Galton cestovat. V letech 1850 až 1852 zorganizoval na vlastní náklady expedici, která zmapovala dosud neprobádané oblasti v jihozápadní Africe (nynější Namibie), za což obdržel od britské „Královské geografické společnosti“ zlatou medaili - je zakladatelem eugeniky = sociálně-filosofický směr zaměřený na studium metod, které usilují o dosažení co nejlepšího genetického fondu člověka, dílo „Dědičný genius“ - měření inteligence jako ostrosti smyslů - je po něm pojmenována i vysokofrekvenční píšťala, užívaná pro výcvik psů, tzv. Galtonova píšťala - při svých antropometrických měřeních Galton zjistil, že otisky prstů každého člověka jsou naprosto jedinečné, a přesvědčil pracovníky Scotland Yardu, aby tento fakt využívali k identifikaci osob. - vnesl do psychologie nové téma, a to studium individuálních rozdílů, zejména rozdílů ve schopnostech - Charles Darwin byl jeho bratranec z druhého kolena – po vydání Darwinova díla „O původu druhů“ se Galton rozhodl dokázat, že inteligence je dědičná – podle jeho názoru se jedná o klíčovou vlastnost, která u tělesně slabého lidského druhu zvyšuje šanci na přežití. V díle „Dědičný génius“ Galton uveřejnil výsledky výzkumu, v němž zkoumal inteligenci u rozsáhlého mužského souboru. Zjistil, že věhlasní muži, kterých bylo v jeho vzorku asi 977, se stávají otci významných synů častěji než průměrní muži a že mají také více výjimečných příbuzných. Galton předpokládal, že se z generace na generaci přenáší i typ nadání. Existují rodiny lékařů, malířů, básníků, hudebníků atd. Galton nebral v úvahu možné působení podnětného prostředí, vzdělání nebo lepších příležitostí. Výjimečnost je podle jeho názoru funkcí dědičnosti, nikoliv lepších možností. Galton se domníval, že inteligenci lze zjišťovat na základě měření senzorické diskriminace. Vycházel přitom z díla anglického filozofa Johna Locka, podle kterého jsou lidské smysly branou veškerého poznání. Je-li tomu tak, pak by nejschopnější lidé měli mít nejpřesnější smysly. Tento směr uvažování potvrzovalo zjištění, že mentálně retardovaní jedinci často trpí senzorickými handicapy. Galton také navrhl některé specifické metody pro měření senzorických schopností. Pro měření horního sluchového prahu u lidí i zvířat vynalezl píšťalku vyluzující ultrazvuky, k měření kinestetické senzitivity používal sérii závaží, k testování čichové diskriminace láhve s různými substancemi, přesnost odhadu metrických rozměrů zjišťoval s pomocí tyčí rozdílné délky. Brzy se ovšem ukázalo, že jednoduché senzorické zkoušky jsou pro měření tak komplexní schopnosti, jakou je inteligence, nevhodné. Galtonova práce přesto představovala první impulz k mohutnému rozvoji testů inteligence, který proběhl v první polovině 20. století. Vyzbrojen výše uvedenými metodami, přistoupil Galton k hromadnému testování. V rámci „Mezinárodní výstavy zdraví“ pořádané v Londýně roce 1884 zahájila svou činnost Galtonova „Antropometrická laboratoř“. Návštěvníci si zde mohli za tři pence nechat změřit své tělesné rozměry, ostrost zraku a sluchu, úroveň diskriminace barev a reakční čas. Během šesti let existence laboratoře shromáždil Galton údaje od téměř 10 000 osob. Cílem těchto rozsáhlých měření bylo stanovit rozsah lidských schopností a jejich vztah k tělesným proporcím, zejména k velikosti hlavy. Hromadná měření Galtona přivedla k používání statistických metod. Při svých výzkumech běžně pracoval s průměrem a směrodatnou odchylkou, zejména však objevil pozitivní a negativní korelaci. Galtonův statistický postup o 10 let později zdokonalil britský matematik Karl Pearson (1857–1936), jehož korelační koeficient se označuje zkratkou r na počest Galtonova objevu regrese k průměru. Galton jako první použil při svých studiích dotazníky a metodu srovnávání dvojčat. Je autorem známého úsloví „nature and nurture“ (doslova „příroda a výživa“), které vyjadřuje věčné dilema o podílu dědičnosti a prostředí na formování lidské psychiky. - Galton sestavil první slovní asociační test sestávající ze 75 podnětových slov a sám na sobě zjišťoval, jaké asociace v něm evokují. Brzy odhalil silnou tendenci k vybavování stále stejných slov. Galtonovu metodu slovních asociací ověřoval Wundt a dále rozpracoval Jung William James (1842-1910) - americký filozof a psycholog, považovaný za jednoho z nejvýznamnějších myslitelů v dějinách psychologie. Jeho práce v psychologii byla ovlivněna několika faktory, jako například jeho zájmem o filozofii a medicínu. James byl jedním z prvních psychologů, kteří se zaměřili na studium lidského chování a myšlení z behaviorálního hlediska - "Principles of Psychology" (Principy psychologie) – v dodnes patší do zlatého fondu psychologické literatury. Na začátku tohoto díla James definuje psychologii jako „vědu o mentálním životě, a to jak o jeho fenoménech, tak i o jeho podmínkách“. Pojmem fenomén označuje bezprostřední vědomou zkušenost, jejíž existenci podmiňuje tělo, zejména mozek. - zavedl definici vědomí a pozornosti - zakladatel psychologie náboženství - dílo Druhy náboženské zkušenosti - mystické prožitky Hermann Ebbinghaus (1850-1909) - německý učenec, proslul svým experimentálním výzkumem paměti - jeho stěžejním dílem je monografie O paměti, v níž shrnul výsledky systematického zkoumání své vlastní paměti - po dobu dvou let trávil Ebbinghaus nekonečné hodiny memorováním sérií bezesmyslných slabik s cílem odhalit kvantitativní zákony, kterými se řídí jejich zapamatování, respektive zapomínání - popsal úbytek zapamatovaného v čase (křivku zapomínání), kapacitu krátkodobé paměti atd. 2) Gestaltismus Wertheimer, Köhler, Lewin, Festinger Gestaltismus - evropský směr počátku 20. století - označovaný též jako tvarová či celostní psychologie - vystupuje proti v té době oblíbenému studiu psychických elementů – chápe veškeré jevy jako celky/struktury/gestalty - „celek je více než suma částí“ - předmětem zájmu bylo především zrakové vnímání - dnes tradice gestaltismu přežívá v rámci kognitivní psychologie Max Wertheimer, Wolfgang Köhler, Kurt Koffka - mnoho z nich uteklo z Evropy kvůli nacistickému režimu - !nezaměňovat gestaltismus (jako psychologické odvětví) s gestalt terapií - terapeutický systém zdůrazňující roli současného prožitku („Teď a tady“), uvědomování si svých vjemů a prožívání, zakladatelem je Fritz Perls 3) Psychoanalýza Psychoanalýza - 1. vídeňská škola - komplexní psychologická teorie vytvořená na přelomu století Sigmundem Freudem, spoluzakladatelem byl lékař a fyziolog Joseph Breuer - soustředí se na nevědomé procesy a obsahy - analýza chybných výkonů, výklad snů, zkoumání hysterie, hypnóza - strukturální model psychiky (id – ego – superego) - předvědomí = bariéra mezi nevědomím a vědomím, ve spánku tato blána povolí přenos informací - psychosexuální vývoj dítěte - psychoanalýza je zároveň terapeutickým systémem Freudovi žáci: Carl Gustav Jung – přátelé do roku 1912 (velká hádka a neshoda), kolektivní nevědomí, archetyp, komplex = při např. traumatu se část naší psyché oddělí a žije si vlastní cestou vedle nás – ale v určitých situacích občas způsobuje nekontrolované jednání a negativně nás ovlivňuje), extraverze/introverze, zakladatel analytické psychologie Alfred Adler – také hádka a neshoda, zakladatel individuální psychologie, téma touhy po moci (u Freuda touha po slasti), komplex méněcennosti, sourozenecké konstelace (prvorozené / sendvičové / nejmladší dítě) - 2. vídeňská škola Fyziologický determinizmus: Člověk je biologická reaktivní bytost, která je poháněna fyziologickými silami - pudy (eros, thanatos) Psychický determinizmus: Všechny psychické jevy mají svoji příčinu, uvědomovanou i neuvědomovanou. Psychické obsahy jsou asociativně spojeny Konstantnost psychické energie: Psychika se snaží udržet duševní energii na nízké konstantní úrovni. Je-li energie příliš, má tendenci se jí zbavovat, uvolnění je spojeno s úlevou nebo pocity slasti Sigmund Freud - studoval medicínu – zájem o neurologii, psychiatrii - stipendium pro studium v Paříži u Charcota, odborník na hypnózu a hysterii - 1895 s Breuerem publikoval Studien über Hysterie (obsahovaly mj. případ Anny O.) - 1938 emigrace do Anglie, 1939 umírá na rakovinu Tři etapy vývoje psychoanalýzy afekt-trauma -> vědomí-nevědomí topografický model lidské psychiky -> nevědomí-předvědomí-vědomí strukturální model lidské psychiky -> id, ego, superego Období afekt trauma - vědomí-nevědomí - funkce psychiky = obrana proti nepříjemným afektům, které jsou výsledkem psychických traumat - 1895 - “Studie o hysterii” Instinkty života a instinkty smrti - Freud věřil, že velká část lidského chování byla motivována dvěma hnacími instinkty: životními instinkty a instinkty smrti. - Životní instinkty (Eros) jsou ty, které se týkají základní potřeby přežití, rozmnožování a potěšení. Zahrnují takové věci, jako je potřeba jídla, přístřeší, lásky a sexu. - Instinkty smrti (Thanatos) jsou výsledkem nevědomého přání smrti, o kterém Freud věřil, že ho mají všichni lidé. Podle Freuda bylo sebedestruktivní chování jedním z projevů pudu smrti. Věřil však, že tyto instinkty smrti byly z velké části zmírněny životními instinkty. Dva modely lidské psychiky a) topografický model lidské psychiky - nevědomí - předvědomí – vědomí - výzkum denních i nočních snů “Sny jsou královskou cestou do nevědomí” 1900 - “Výklad snů” 1901 - “Psychopatologie všedního života” 1905 - “Tři pojednání k teorii sexuality” b) strukturální model lidské psychiky - id (ono), ego (já), superego (nadjá) 1923 - “Ego a Id” Obranné mechanismy podle Freudové - v knize Ego a obranné mechanismy nastínila mnoho obranných mechanismů, z nichž některé současní psychologové stále využívají, mezi tyto obranné mechanismy patří např: - potlačení: potlačení myšlenek vyvolávajících úzkost - projekce: vidění vlastních negativních rysů v jiné osobě - vytěsňování: přenášení negativních pocitů na jinou osobu (např. žena může přesunout svůj hněv vůči matce na svého terapeuta) - regrese: návrat do psychicky mladšího věku (traumatizované malé děti mohou např. „zapomenout“ na své učení na nočník) Škola objektních vztahů – britská a americká - odklon od Freudovy představy, kdy pozitivní vztah dítěte k okolním objektům je dán uspokojováním pudů (autoerotika) => citové vztahy k okolním objektům hrají významnější roli v životě dítěte, než jen uspokojení pudů - Freud předpokládal, že až do oidipovské fáze je dětská sexualita autoerotická, což znamená, že dítě používá druhé lidi (objekty) pouze jako nástroje k uvolňování pudového napětí. Představitelé britské školy objektních vztahů se naproti tomu domnívají, že citové vztahy k blízkým lidem (objektům), které si dítě vytváří prakticky od narození, hrají v jeho psychickém vývoji významnější roli než pudové uspokojení. Představy o druhých lidech i vztahy k nim ovšem bývají značně ovlivněny agresivními pudovými impulzy a nevědomými fantaziemi. Britská škola Melanie Kleinová - o Freudovi a jeho práci se dozvěděla teprve v roce 1914, kdy si přečetla „Výklad snů“ - zdůrazňovala význam raných vývojových etap (období do 3 let) pro normální vývoj i pro vznik psychopatologických poruch - částečné objekty - těžké uchopit objekt jako celek, takže je rozkládá - splitting – štěpení zážitků na pozitivní a negativní - základní organizace psychického života malého dítěte - projektivní identifikace směrem na matku - mezi 4. až 6. měsícem schopné tuto nespojitou psychickou zkušenost integrovat - začíná vidět matku jako zdroj i příjemce dobrých i špatných pocitů - inkorporace – zvnitřnění matky jako ochrana před svou vlastní destruktivitou - reparace - druhá polovina prvního roku života dítěte - dítě předpokládá, že svými ambivalentními pocity objekt nějak poškodilo a snaží se to napravit - úspěšnost má vztah k altruismu - pozorovala u dětí v preverbálním období schopnost lítosti a potřebu napravit způsobené škody, která je stejně intenzivní jako dětská agresivní hnutí Donald Woods Winnicott - dětský lékař, vycházel z přímého pozorování interakcí mezi matkou a dítětem - matka pro dítě vytváří tzv. podpůrné prostředí („holding environment“), které je bezpečné a příjemné. - Teorie s prenatální negravitací ve vztahu ke gravitaci po narození. - pravé self - matka citlivě reaguje na iniciativu dítěte a jeho potřeby a tím potvrzuje jejich oprávněnost, „pravdivost“ - nepravé self - matka na prožitky dítěte reaguje necitlivě - dítě se podřizuje, je konformní nemá vyvinutou autonomii - přechodný (tranzitorní) objekt např. oblíbená přikrývka se zajíčky - objekt dítě dokonale vlastní a vytváří si k němu vztah - slouží dítěti, aby si ověřilo svou schopnost ovládat či ovlivňovat dění ve vnějším světě - adekvátní mateřská péče má rozhodující význam pro zdravý psychický vývoj Michael Balint - britský psychoanalytik maďarského původu - zkoumal z psychoanalytického hlediska vztah lékař–pacient - pacienti vyhledávají lékaře, aby se jim dostalo láskyplné, v podstatě rodičovské péče - každá nemoc je prostředkem vyjádření prosby o pozornost a lásku - Kontakty mezi lékařem a pacientem spíše neverbální - zahrnují tělesné kontakty, při nichž je pacient v závislé a regresivní pozici - pro pacienta je nejdůležitější drogou sám lékař - nemá smysl nutit pacienta, aby své požadavky lásky a náklonnosti předčasně uznal nebo se jich dokonce vzdal. Lékař musí akceptovat jeho potřebu lásky, pozornosti, sympatie a jeho přání, aby jeho nemoc byla brána vážně, a teprve pak může od pacienta očekávat, aby se své metody/nemoci vzdal a začal experimentovat s jinými metodami získávání náklonnosti a péče - balintovské skupiny – na sezeních lékaři (nyní i psychologové) analyzují své vlastní citové reakce na pacienty, jejichž léčba nepostupuje tak dobře, jak by si představovali Americká škola - vznik vnitřních reprezentací objektů je výsledek přirozeného vývoje - mentální reprezentace objektů jsou stejně jako reprezentace self celistvé, poměrně realistické a stabilní - jejich nejranější formy vznikají kolem třetího roku života, po dosažení citové objektní stálosti. Dítě v tomto věku nejenže vnímá objekty vnějšího světa jako stabilně existující i v jeho nepřítomnosti, ale vytváří si k nim stálé citové vztahy Otto Kernberg - revize Freudovy teorie - dítě po narození žádné pudové pohnutky nemá - Integrace dobrých a špatných zkušeností do 2 motivačních systémů – láska a nenávist (analogie s Freudovým libidem a agresí) - Internalizace - proces psychického přisvojování si toho, co bylo původně vnější, rozhodující význam pro vznik lidské osobnosti - Introjekce - primitivní forma internalizace, při níž je objekt zvnitřněn vcelku i se vztahem, který k němu daný jedinec má. - Identifikace - dítě nezvnitřňuje objekt jako celek, ale přebírá od něj jen některé vlastnosti či projevy, které může snáze začlenit do svého psychického aparátu - Ego-identita - celková organizace identifikací a introjekcí pod vedením syntetické funkce ega - Výsledkem je organizované sebepojetí a hlubší a realističtější pojetí druhých lidí - Z psychodynamického hlediska má při internalizačních procesech rozhodující význam to, jak daný jedinec své vztahy k druhým lidem subjektivně vnímá, prožívá a interpretuje 4) Další hlubinní psychologové Carl Gustav Jung (1875 - 1961) - analytická psychologie - pojmy: kolektivní nevědomí (-> nějaká témata jsou společná pro všechny na světě), archetyp (->ženství/mužství), komplex (->část našeho mentálního aparátu se oddělí, ale stále si ho nosíme. Je nepříjemná, protože nám bere energii. Pokud se něco komplexu dotkne, může se probudit a vyvolat nechtěné chování), extraverze/introverze Alfred Adler (1870 - 1937) - individuální psychologie - téma touhy po moci, komplex méněcennosti -> vzniká u každého, po narození jsme tím nejmladším a musíme se s tím nějak vypořádat - sourozenecké konstelace -> k čemu nás předurčují jednotlivé pozice ○ prvorozený - nejchytřejší, nejlepší ○ nejmladší - méně chytřejší, baviči ○ sendvičoví - diplomat, hledání kontaktů ○ jedináčci - žádný z důvodů, proč je z vás jedináček není dobrý (a. rodiče jsou sobci anebo b. nemohli mít druhé dítě) Otto Rank (1884-1939) - rakouský psychoanalytik - zabýval se otázkami identity, sebepojetí a vztahů mezi rodiči a dětmi. V jeho teoriích hrál významnou roli pojem odloučení a separace od matky, který považoval za důležitý faktor v procesu vývoje identity a individuality - Rank také rozvíjel koncept tzv. "porodní traumy", což byl termín, který používal pro popis potenciálního psychického traumatu, které mohou ženy zažít během porodu. Podle Ranka může být porod traumatickým zážitkem, který může mít vliv na pozdější psychické problémy. 5) Interpersonální psychoanalýza Fromm, Horneyová 6) Behaviorismus Pavlov, Watson, Tolman, Skinner Behaviorismus - přísně matematický a vědecký směr, skálopevná přesvědčení o daných tématech - vznik v USA na počátku 20. století - Stimul => „black box“ (organismus, do kterého nevidíme – vidíme pouze podnět a reakci) => Reakce - zaměřuje se především na učení neboli podmiňování („cokoliv děláme, je pouze projevem podmiňování“) - popírání roli dědičnosti či vlastní snahy J. B. Watson – behavioristický manifest, experiment Little Albert (vzal si do péče malé dítě, kterému vypěstovali fobii z bílých chlupatých věcí, a to tak, že kdykoliv dítěti přednesli myšku/králíka, začali dělat nepříjemné věci a Albert brečel, velmi konverzativní) I. P. Pavlov – fyziolog, objevení klasického podmiňování B. F. Skinner – objevení operantního/instrumentálního podmiňování - předmětem zkoumání byla především zvířata (kočky psi, krysy, holubi…), protože behavioristi věřili v univerzálnost Eduard Tolman – vymyslel kognitivní mapu (pokusy s krysami v bludišti) 7) Humanistická a existencialistická psychologie Fenomenologický směr - kriticky se staví proti oběma hlavním proudům své doby (psychoanalýza a behaviorismus) - pryč s determinismem – člověk je svobodná bytost - dělí se na dvě větve: 1) americká – humanistická psychologie 2) evropská – logoterapie Humanistická psychologie - zakladatel: Carl Rogers - soustředí se spíše na terapii než na popis lidské psychiky - téma sebepřijetí, seberealizace, sebeaktualizace - tři nezbytné vlastnosti psychoterapeuta: autenticita (kongruence = soulad, nepřetvařování a reflektování svého spoluprožívání s pacientem), akceptace a empatie Abraham Maslow – spoluzakladatel humanistické psychologie, původem z Polska, autor pyramidy potřeb - sám Maslow ale tyto potřeby do pyramidy neuspořádal :) Logoterapie - zakladatel: Viktor Emil Frankl - téma smysluplnosti života - smysl nacházíme vykonáním činu (sebepřesahujícího), prožitím hodnoty (láska), v utrpení - existenciální vakuum, nedělní neurózy (celý týden pilně pracujeme, v neděli se náhle zastavíme a začínáme přemýšlet, k čemu to vlastně je, proč to děláme, nepříjemný pocit, že náš život je vlastně jinak prázdný, dopadne na nás existenciální vakuum…) - metoda paradoxní intence = např. býváme úzkostní z mluvení před lidmi a začínáme koktat => terapeut nám naordinuje, ať tedy příště při mluvení s lidmi schválně koktáme 8) Kognitivní psychologie Turingův test, počítačová metafora, analogová škola Kognitivní psychologie - USA 50. léta: kognitivní revoluce - výzkumné úsilí v oblastech pozornosti, paměti, řeči, neuropsychologie, počítačové vědy, matematické modelování - návaznost na Gestalt psychologii George Miller (paměť – magické číslo 7 – kapacita paměti) Noam Chomsky (řeč a jazyk - psycholingvistika) Newell a Simon (umělá inteligence) Ulric Niesser, Donald Boradbendt… - počítačová metafora = snaha popsat kognitivní proces jako by byl mozek počítačem (později se směr spíše otočil – konstruujeme počítače, které myslí jako člověk) Přehled kognitivních procesů - získávání informací z vnějšího i vnitřního prostředí - jejich další zpracování (např. vzpomínání, rozhodování, plánování, řešení problémů) - laická psychologie je souhrnně označuje jako rozum, který (nesprávně) staví do protikladu k cítění Na počátku výzkumu umělé inteligence stojí geniální britský matematik Alan M. Turing, který je pokládán za zakladatele vědy o počítačích, tedy za původce nejprogresivnější technologie druhé poloviny 20. století. V roce 1936 Turing na teoretické úrovni popsal matematické a logické algoritmy nezbytné pro konstrukci tzv. Turingova stroje (The Turing machine), což byl první popis moderního počítače. Za války dokázal rozluštit tajný německý kód Enigma. V roce 1949 se Turing stal zástupcem ředitele výpočetní laboratoře na univerzitě v Manchesteru, kde pracoval na software prvního skutečného komputeru - Manchester Mark I. Současně psal významnou teoretickou práci,,Výpočetní stroj a inteligence" (Computing machinery and intelligence), která vyšla v roce 1950. Konstrukci počítačů zde Turing přirovnává k budování mozku (brain building), přičemž lidský mozek považuje za neorganizovaný stroj, který se učí prostřednictvím zkušenosti. V tomto díle také navrhl známý Turingův test, který by mohl rozhodnout, zda počítač dovede nebo nedovede myslet.53 Při Turingově testu se v jedné místnosti nachází počítač naprogramovaný pro řešení určitého typu problémů, ve druhé místnosti je člověk znalý těchto problémů a ve třetí místnosti je porotce, který může s počítačem i znalcem komunikovat. Jestliže porotce nedovede z rozhovoru rozpoznat, kdo je počítač a kdo člověk, pak počítač dokázal, že umí myslet. Hunt uvádí, že žádný počítač dosud v Turingově testu neobstál (Hunt, 2000, s. 512-513). 2. Obecná psychologie 2.1. Pozornost – vlastnosti pozornosti, fenomén koktejlového večírku, poruchy pozornosti 2.2. Spánek a snění – cirkadiánní cyklus, fáze spánku, teorie snění 2.3. Senzorické procesy – podnětové prahy, dělení smyslových orgánů, zrak a sluch 2.4. Vnímání – zákony organizace percepčního pole, rozpoznávání objektů, trojrozměrné vidění, vnímání zdánlivého pohybu 2.5. Učení – klasické a operantní podmiňování, učení vhledem, observační učení 2.6. Paměť – složky paměti, kapacita paměti a délka uchování informace, zapomínání a jeho příčiny 2.7. Motivace – dělení motivů, teorie potřeb, nejdůležitější sociální motivy 2.8. Emoce – tři složky emocí, poplachová reakce, primární emoce 1) Pozornost Pozornost (=prosexie) = psychická funkce, jejíž podstatou je selektivně zaměřené vnímání a určitá aktivace mozku (NS) - selektivní zaměřenost = smysly se snaží strukturovat a rozlišují na objekt a pozadí - člověk více vnímá to, na co se zaměří - vychází i z aktivace mozku (bdělá pozornost či soustředění), vyšší úroveň aktivace mozku – afekt – extrémní situace (např.stres), znamená zúžené vnímání, některé věci pak nevnímám vůbec, vede k ne úplně logickému rozhodování Z biologického pohledu máme pět stupňů vědomí: 1. úplná úmyslná pozornost (nejvíce se koncentrujeme) 2. bdělé vědomí (jsme vzhůru, ale pozornost je menší – škola) 3. ospalost (denní snění) – zvratné, lze se začít koncentrovat 4. sen, spánek (i během spánku něco vnímáme, chlad, pláč, strážné body matky) 5. bezvědomí: mdloba – synkopa – krátkodobá ztráta vědomí kóma – člověk nepociťuje ani bolest ani chlad - vnímání se dělí na jasnost a zřetelnost - jasné vnímání = něco se děje - zřetelné vnímání = co se děje (detaily), přesnější, člověk vnímá méně věcí, je na objekt zaměřen Dělení pozornosti 1) bezděčná = pasivní, vrozený, pátrací biologický reflex, silný podnět, který nás upoutá (bílá vrána) 2) záměrná = aktivní, individuální, chci to vnímat, tak na to zaměřím pozornost 3) selektivní = vybíráme si, čemu dáváme přednost, kam zaměříme svou pozornost, např.: koktejl party, včasná selekce: informaci ignorujeme dříve, než víme, co je jejím obsahem (slyším matika – vypínám), pozdní selekce: až když zjistím, co nám sděluje, vyhodnotím – pak vyselektuji a zapomenu (ale věnovala jsem se tomu) Vlastnosti pozornosti 1. kapacita (rozsah) - množství prvků, které jsme schopni naráz zachytit = 30 sekund - první se zabýval touto teorií Ebbinghaus - jeho kapacita 7 prvků - zaregistrovat můžeme dle Millera 7+-2 podněty najednou, současně lze zachytit 4-5 objektů 2. stabilita (stálost) - schopnost setrvat po určitou dobu u nějaké činnosti, být zaměřen na určitý podnět - dospělí – 1,5 až 2,5 minuty, záleží jak nás daná činnost zajímá - stálost X kolísání - oscilace = všímání si jednotlivých detailů objektu, v přenášení pozornosti z jednoho detailu na detail jsou lepší ženy - fluktuace = přenášení pozornosti z jednoho objektu na druhý 3. koncentrace (soustředěnost) - stupeň úsilí soustředění se na daný podnět - minimální intenzita – roztržitost (porucha pozornosti) 4. distribuce (rozdělování) - najednou věnujeme pozornost více podnětům - u každé činnosti jiná míra pozornosti - nutná automatizace aktivit (čištění zubů už mám zautomatizované, mohu u toho číst) 5. selektivita (výběrovost) - to, čemu se věnuje pozornost, se označuje figury, ostatní – pozadí - kolísáním pozornosti buď vidíte pohár, nebo dva obličeje Fenomén koktejlového večírku = nelze se plně soustředit na dva stejně podstatné podněty a z obou tedy zachycujeme pouze útržky informací - pozornost je roztroušena, např. i v tom hluku na večírku dokážu vnímat, co mi říkáš Fenomén stínění = člověk je schopen zachytit pouze jeden ze dvou podnětů - ten, kterému přikládá větší význam a současně ignoruje ten druhý Poruchy pozornosti - roztržitost – je způsobena nadměrnou koncentrací na vnitřní psychické obsahy - nadměrná fluktuace – těkavost – každý nový podnět (i nevýznamný) upoutává pozornost - zúžená pozornost neboli tunelové vidění – panika na základě toho, že osoba má pocit, že situaci nemá pod kontrolou, a že ji není schopen zvládnout Mnohé poruchy vnímání lze vysvětlit aktivací nevhodného schématu (scénáře – např. zaklepání na dveře před vstupem do vlastní kanceláře), lidé se dopouští chyb, pokud jsou nuceni pozměnit nějaký rutinní postup (scénář). Aprosexie - úplná ztráta pozornosti - týká se všech složek, v plné intenzitě, nesoustředěnost u těžkých melancholických a těžkých dementních stavů, těžkých psychóz, somnolence, soporu, mrákotných stavů - patologický jev, za normálních okolností nenastává Hypoprosexie - snížená kvalita pozornosti v důsledku organických poruch, únavy, fyzického vyčerpání, při depresi, u lidí se sníženým intelektem, pod vlivem farmak - běžně ve vyčerpání (i snížená koncentrace), u manických stavů (kolísání intenzity pozornosti), u organických poruch (snížená kapacita mozkové tkáně), psychózy (změněné kvality myšlení, vnímání…) - může se projevovat jako rozptýlenost, nestálost pozornosti, u pacientů s depresí - stěžují si, že mají pocit, že hloupnou (nic se nenaučí, neřadí si myšlenky účelně, dělají věci nekoordinovaně, ztrácí se v textu, ztrácí se ve fungování) - proto se nedoporučuje, aby lidi v depresi četli (neudrží kontinuitu myšlenek)- spíše časopisy, ani ne denní tisk Hyperprosexie - zvýšená pozornost, zvýšená koncentrace pozornosti - taky jde kvantita na úkor kvality - pod vlivem psychostimulačních látek, u manických stavů, neurotických stavů, typicky u hypochondrie je pozornost směřována selektivně na určitou oblast 2) Spánek a snění Stádia spánku - v průběhu spánku se střídají spánkové fáze - po usnutí upadáme postupně do čím dál tím hlubšího spánku, po čase se zase začneme přibližovat k bdělosti, místo probuzení však přichází REM fáze - takto se celý cyklus opakuje 4x – 5x za noc, z poslední REM fáze se probouzíme - jednotlivé spánkové fáze lze detekovat s pomocí EEG - bdění (8-12 Hz alfa vlny) - nejhlubší spánek (1-2 Hz delta vlny) NREM fáze: = synchronní spánek - stav, kdy se tělo dostává do relaxovaného uvolnění, klidový stav, zpomalení dýchání a srdečního tepu, dochází k útlumu mozkové kůry - zpomalení mozkové aktivity - odpočívá především naše TĚLO - zdá se nám asi 20% snů, a to spíše realistických - hloubka spánku se postupně prohlubuje od 1. do 4. NREM fáze, 4. fáze NREM bývá nejhlubší (převládají pomalé delta vlny), tudíž se dostáváme do nejtvrdšího spánku REM fáze - zkratka z Rapid Eye Movement (rychlé oční pohyby) - fáze spánku typická zvýšenou mozkovou aktivitou - kosterní svalstvo je v jejím průběhu paralyzováno (vyjma okohybných svalů) - trvá 10 minut až více než hodinu (v průběhu spánku se prodlužuje) - značný výskyt snů (cca 80%) Snění - živé představy v průběhu spánku, těžko odlišitelné od skutečných vjemů (narušeno testování reality) - jeho účel je nejasný - Freud: vyjádření nepřijatelných obsahů - Jung: kompenzační funkce - kognitivní psychologie: proces zpracování informací 3) Senzorické procesy Senzorické procesy (čití) - proces získání syrových informací z vnějšího i vnitřního prostředí a jejich převod do podoby nervových impulsů, které mozek a mysl dále využívá - čití probíhá ve smyslových orgánech (analyzátorech), které se skládají z receptorů, dostředivého (aferentního) nervu a příslušné smyslové oblasti v mozku - základní vlastností receptorů je senzitivita vůči vnějším i vnitřním podnětům - exteroreceptory x interoreceptory Hranice citlivosti smyslových orgánů – podnětové prahy - transdukce = proces transformace fyzikálních, chemických či biochemických podnětů do podoby nervových impulsů - dolní/absolutní podnětový práh - horní podnětový práh - rozdílový/diferenční práh - Weber-Fechnerův zákon P = K log I - jednotkou je počitek (spadají sem receptory a dostředivé nervové dráhy do mozku) - „Není nic v naší mysli, co by dříve neprošlo našimi smysly.“ - John Locke (1632-1704) - transdukce = probíhá v receptorech (spec. nervových buňkách), začíná v nich nervová dráha, dojde k přeměně chem. nebo fyzikální energie na nervový vzruch (el. impuls) - druhy analyzátorů: vnější x vnitřní (exteroanalyzátory x interoanalyzátory) > vnější: dálkové = distální (teleanalyzátory: sluchový, zrakový,čichový,bolesti) x dotykové – kontaktní: chuťový, tepelný, tlakový, bolesti > vnitřní: pohybu a rovnováhy (lokoanalyzátory = proprioreceptory: pohybu, rovnováhy, polohy, bolesti) x vnitřní (visceroanalyzátory: trávení, dýchání, krevního oběhu, vylučování, sexuální, bolesti) Absolutní práh počitku: Rozdílový práh počitku: = hraniční podnět, který člověk ještě může = nejmenší vnímatelný rozdíl mezi dvěma podněty vnímat (reakce na nejmenší podnět) (jaký rozdíl musí být mezi dvěma podněty, abychom je vnímali jako rozdílné) - každý náš analyzátor má jen určitý rozsah - Weberova konstanta: změna intenzity počitku / pův. intenzita, vyjde v % - 1.pokusy o vnímání – W. Wundt - čím je web. konstanta menší, tím jsme citlivější ke změnám intenzity podnětů - viditelné světlo – 400-700 nm, frekvence (výška - čím vyšší intenzitu má počáteční podnět, tím větší změna musí nastat, aby ji jedinec tónu) – 20-20 000 Hz atd. zaznamenal - přehled konstant – frekvence zvuku – 0,003 (dobře vnímáme rozdíly ve výšce tónu) koncentrace chuť. podnětu – 0,20 (špatně vnímáme změnu chuti) 4) Vnímání Percepce – vnímání - organizace a interpretace senzorických informací - vede ke vzniku vjemů, které se mnohdy značně liší od neúplných smyslových dat - Vnímání není čití! (na vnímání se podílí paměť, myšlení atd., jeho součástí jsou již interpretace informací) Organizace percepčního pole - percepční pole dělíme na figuru (=předmět vnímání) a pozadí - při vyčleňování figury z pozadí se prosazují tvarové zákony (Max Wertheimer) - sdružujeme objekty podle: zákon pregnanosti (zákon dobrého tvaru), proximity, kontinuity, podobnosti, uzavřenosti, zákon společného osudu (pokud se více objektů pohybuje stejným způsobem, máme tendenci je vnímat jako jednu věc)… => více než 100 takových zákonů 5) Učení Učení - veškeré behaviorální a mentální změny, které jsou důsledkem životních zkušeností - některé reakce a vzorce se člověk nemusí učit (reflexy, instinkty) - učení obvykle vede k lepší adaptaci (ne však vždy) - dělí se na bezděčné a záměrné - druhy učení (od nejjednoduššího k nejsložitějším): - habituace = nejprimitivnější způsob učení, „přivykání si“ - imprinting = vtiskování, učení bez opakování a bez posilování, je možné pouze během senzitivní/kritické periody - Konrad Lorenz (vtiskování mateřského objektu u mláďat husy velké) -> nejbližším příkladem imprintingu u člověka je osvojování mateřského jazyka - klasické podmiňování = I. P. Pavlov a experimenty se psy -> nepodmíněný podnět -> nepodmíněná reakce (reflex) -> podmíněný podnět -> podmíněná reakce (reflex) - operantní (instrumentální) podmiňování = pozitvní/negativní důsledky určitého chování vedou ke změně pravděpodobnosti jeho dalšího výskytu - operant = elementární chování, které lze měřit - B. F. Skinner rozlišil dva obecné důsledky chování: 1) posílení (pozitivní – dostaneme, co chceme x negativní – někdo nám vezme averzivní podnět) 2) trest (negativní trest – dostaneme, co nechceme x pozitivní – někdo nám vezme, co chceme, např. pokuta) - observační učení = zástupné upevňování, učení na modelu - napodobujeme nejen odměňované chování, ale i chování předváděné atraktivním modelem - Albert Bandura: Bobo Doll Experiment (polovině dětí byl puštěn film, kde někdo panenku Bobo tloukl, druhé polovině dětí byl puštěn film, kde si někdo s panenkou Bobo hezky hrál -> poté panenku dostali a dělali s ní zrovna to, co viděli ve filmech) - učení vhledem = vyřešení problému jeho pochopením (aha efekt), je v ostrém rozporu s podmiňováním - W. Köhler: experiment se šimpanzem Sultánem a banánem 6) Paměť Paměť a zapomínání - schopnost zaznamenávat životní zkušenosti - aby fungovala, musí plnit tři úkoly: 1) kódování = vštípení 2) retence = uchování 3) reprodukce = vybavování (spontánní vybavování nebo znovupoznání = rekognice) - tři hlavní pamětní systémy: senzorická (ultrakrátká), krátkodobá, dlouhodobá Senzorická - „zásobníky“ pro jednotlivé smyslové modality - ikonická – zrak (méně než 1 vteřina) - echoická – sluch (několik vteřin) Krátkodobá paměť - probíhá v ní aktuální mentální aktivita (překrývá se s pozorností, respektive s pracovní pamětí) - doba podržení informací – maximálně 30 sekund. - kapacita krátkodobé paměti – Millerovo „magické číslo“ 7 plus mínus 2 Hermann Ebbinghaus (křivka zapomínání), George Miller (magické číslo 7) Dlouhodobá paměť - ohromná kapacita, teoreticky neomezená doba retence - není statická (vzpomínky se mění a upravují) - explicitní = deklarativní - epizodická (události) - sémantická (fakta) - implicitní - procedurální (dovednosti) - klasické podmiňování (podmíněné reflexy) - priming aj. Zapomínání - zapomínání je zpočátku velmi rychlé, ale postupně se zpomaluje - Ebbinghausova křivka zapomínání - při zapamatování hraje roli také smysluplnost obsahu a kulturní faktory (F. Bartlett) Tři fáze paměti: 1) kódování = vštípení, vstup informace to mozku - zapamatování, uložení informace či obrazu do paměti, v mozkové kůře se vytvoří dočasné propojení - informace do paměti ukládáme v různé formě, např. vizuální, akustické, sémantické - akustická forma bývá při učení výhodnější než vizuální, ovšem zdaleka nejúčinnější je zpracování co nejvíce smysly najednou, při němž je pravděpodobnost trvalého vštípení informace nejvyšší - k lepšímu zapamatování a uchovávání informací v paměti používáme různé paměťové strategie > prostým opakováním činnosti využíváme mechanickou paměť > uspořádáním informací do celků k jejich zapamatování využíváme logickou paměť - druhý způsob je dlouhodobě výhodnější, protože s věkem účinnost mechanické paměti klesá, zatímco logická paměť se zlepšuje s množstvím nastřádaných informací - pro zapamatování nových informací je klíčový spánek, protože při něm dochází k přípravě a urovnání nových paměťových stop 2) uchování = pamatování neboli retence - přebývání v paměti, nejdelší fáze, trvá od vštípení (vstupu) až do vybavení (reprodukce) - pro tuto fázi je charakteristické zapomínání – zcela přirozený psychologický proces - pro uchování informací je efektivní, když jsou informace v nějakém smysluplném celku. - snadněji vybavitelné a reprodukovatelné jsou informace, které pro nás mají význam, který je dán motivací, osobními potřebami či spojením se silnějším citovým zážitkem - dále si lze lépe zapamatovat to, co se člověk učí záměrně, systematicky, promýšlením učiva a spojováním s příklady z praxe - mechanicky vštípené informace z paměti rychleji mizí, nelze je vybavit, tj. dekódovat 3) vybavování = reprodukce - tři druhy: 1. znovupoznání → nevzpomeneme si na obrázek, ale po znovu vidění ho poznáme - toto způsobuje opakované působení podnětu na naše receptory 2. vzpomínání → připomínání si zážitků 3. reprodukce → naprostá shoda vybaveného a zapamatovaného - reprodukce může být nepřesná, lidé mají tendence svoje vzpomínky doplňovat Druhy dlouhodobé paměti 1. explicitní paměť – paměť pro fakta A) sémantická paměť – obecné informace, vědomosti o světě (např. délka rovníku) B) epizodická paměť – osobní události, životní zážitky (např. moje včerejší hádka) - jestliže má člověk retrográdní amnézii, má porušenou epizodickou paměť (nepamatuje si svoje jméno, co se mu stalo atd.), ale sémantická paměť zůstává neporušena (stále si pamatuje délku rovníku) 2. implicitní paměť – paměť pro dovednosti A) senzorická – paměť pro vnímání (např. člověk s anterográdní amnézií, který se učil číst zrcadlové písmo, se při každé lekci lepšil, sémantická paměť zůstala neporušena, ale vůbec si nepamatoval, že nějaké lekce absolvoval) B) motorická – paměť na pohybové dovednosti (např. při retrográdní amnézii má člověk porušenou epizodickou paměť a nic si o sobě nepamatuje, ale nezapomene plavat, jezdit na kole či tančit, jestli to předtím uměl) C) kognitivní – paměť pro pojmy (člověk, i když má amnézii, nezapomene významy jednotlivých slov) 3. konstruktivní paměť – využití zkušeností k „dotváření“ toho, co ukládáme do paměti - vnímání je zkresleno díky osobní zkušenosti - kategorizace vnímaných objektů podle určitých schémat (např. sociální stereotypy -„škatulkování lidí“) Amnézie > amnézie = ztráta paměti vyvolaná nemocí nebo úrazem, může být buď celková, nebo částečná (např. při otřesu mozku) anterográdní - např. po úraze - nemůže si zapamatovat nové věci, všechno zůstává v krátkodobé paměti a nepřejde to do dlouhodobé, dřívější zážitky a informace zůstávají neporušeny (např. když je po úrazu hospitalizován, ošetřující lékař se mu musí stále znova představovat) retrográdní – zapomene vše, co se stalo v jeho životě před úrazem 7) Motivace Motivace - motivace = proces iniciace aktivity člověka, její zaměření na určité objekty a také regulace této aktivity, kvůli dosažení určitých cílů - motiv = psychické síly, které vyvolávají, zaměřují a regulují aktivitu člověka - v porovnání s ostatními psychickými funkcemi socializace zanechává nejhlubší účinek právě na motivaci Působení motivů - motivy se projevují tím, že chceme něco získat nebo se něčemu vyhnout - síla motivu obvykle roste, není-li delší dobu uspokojen - ovlivňuje intenzitu a kvalitu chování, směřujícího k jeho uspokojení - motivy lze zkoumat buď jako vnitřní mentální pohnutky nebo ve vztahu k vnějším pobídkám neboli incentivám - incentivy ovšem evokují motivované chování na základěpředchozích vnitřních zkušeností Druhy motivů - sebezáchovné motivy - přežití jednotlivce – hlad, žízeň... - přežití druhu – sexuální m., péče o potomstvo - stimulační motivy - potřeba optimální úrovně aktivace a variabilních vnějších podnětů. - sociální motivy - ovlivňují a regulují mezilidské vztahy - patří sem například výkonové motivy (potřeba úspěšného výkonu, potřeba vyhnout se neúspěchu), potřeba sdružování (afiliace) a potřeba intimity, potřeba moci - individuální psychické motivy - hledání životního smyslu, obrana sebepojetí, potřeba svobodně se rozhodovat a jednat... Teorie motivace A. Maslow: hierarchie potřeb S. Freud: duální pudová teorie - eros – pudy života (zejména sexuální) - thanatos – pudy smrti (touha vrátit se do anorganického stavu; jsou odkláněny ven) H. Murray – komplexní teorie s klasifikací potřeb Klasifikace motivů 1. vrozené - získané motivy 2. primární - sekundární motivy 3. biologické sociální - psychické motivy 4. instinktivistické pojetí - Freud: Eros - Thanatos - McDougall: seznam 18 instinktú 5. Allport: FAM (funkční autonomie motivů) Maslowova klasifikace Socializace biologických potřeb Potrava: specifická chuť, chuťová preference a averze, počet, doba, způsob přípravy a konzumace... Sex: prototyp sexuálního objektu (přitažlivost), sexuální objekt (pohlaví, věk, incest), sexuální iniciativa, předmanželská zkušenost... 8) Emoce Emoce - definice: stav zvýšené aktivity organizmu - projevy: - specifický prožitek (příjemnost - nepříjemnost), o fyziologické změny - odpovídající reakce (chování) - Z. Milivojević (1999): emoce = „reakce subjektu na podnět, který hodnotí jako důležitý a který viscerálně, motorický, motivačně a mentálně mobilizuje subjekt pro adaptivní aktivitu“ Základní složky emocí - emoce sestávají ze tří komponent: 1. prožitková složka (city a pocity) (např. pocit viny, křivdy apod). Patří k ní slovní pojmenování příslušného zážitku (radost, smutek, odpor atd.) 2. výraz neboli exprese emocí (mimika obličeje, pláč, smích...) 3. tělesná složka, tj. fyziologické změny v organismu (třes, rozšíření zorniček atd.) Primární emoce a výrazová složka - Paul Ekman: existují nějaké emoce, které lidé na celém světě vyjadřují stejně? => primární emoce > štěstí, smutek, hněv, odpor, překvapení, strach Poplachová reakce - jsem-li vystaven nepříjemnému (nebezpečnému) podnětu, automaticky je aktivována poplachová reakce - W. Cannon: syndrom „boj nebo útěk“ (jedná se o nespecifickou rekci, kdy se vylučuje adrenalin, organismus se aktivuje a připravuje na zátěž) Vrozený původ - Charles Darwin, Ladygina Kohts - etologické a psychologické studie → výzkum chování a emočních projevů u živočichů - důkazy o fylogenetickém původu emocí: - komparativní studie primárních emocí - přítomnost limbického mozku (Papetz-MacLean viscerální teorie o emocích) - psychologické studie: K. Bridges, C. E. Izard Kontinuální vývoj (K. Bridges) Kritika - C. Izard: Koncept Bridgesové o vrozené danosti emočního vývoje neříká nic o vlivech individuální zkušenosti/sociálních okolností - základní lidské emoce vznikají mezi 2.m. a 7. m. života - primární emoce jsou biologicky dané a univerzální - důkaz: stejné pořadí výskytu emocí u všech normálních kojenců a také napříč kulturami - emoční vývoj je součásti celkového vývoje psychiky a poznání - diagnostický důkaz: strach z cizích lidí vzniká pote, co dítě dokáže rozlišit tváře blízkých osob Emoce a učení - sociální učení a emoce. J. Watsont experiment s malým Albertem - důkazy o vnějším původu emocí: - preference jídla u různých kultur - narození dvojčat: a) africký kmen Ibibio: hanba, zabíjení novorozence b) kmen Bankundo (Kongo): opak (radost) - emoce a sex: dvojí morálka - emoce a smrt 3. Vývojová psychologie 3.1. Vývojová psychologie – vymezení, předmět (pojem vývoj), cíle, metody, aplikační možnosti, příklady výzkumů 3.2. Teorie vývojové psychologie – významní představitelé ve světě a u nás; proměny pohledu na dítě, jeho vývoj a výchovu; novější teorie vývoje 3.3. Prenatální období, novorozenec, kojenec – faktory ovlivňující vývoj, interakce rodičů a dítěte, základní psychické potřeby dítěte, hlavní mezníky neuropsychického vývoje v prvním roce života 3.4. Období batolete, předškolní věk – hlavní vývojové trendy, specifické projevy vývoje osobnosti, dětská hra 3.5. Vstup dítěte do školy, mladší školní věk – školní zralost, problémy adaptace, vývoj základních schopností a dovedností 3.6. Dospívání – vymezení, různé přístupy k periodizaci období dospívání, hlavní vývojové úkoly, specifika dospívání v současné době 3.7. Dospělost – dělení, vývojové úkoly, krize středního věku, problematika harmonizace pracovní a rodinné oblasti, změny v období stárnutí 3.8. Stáří a smrt – časové ohraničení stáří, charakteristika, trend aktivního stáří, potřeby seniorů, vývojově psychologické aspekty umírání 1) Vývojová psychologie Vymezení vývojové psychologie - chápání běhu lidského života a faktorů, které ovlivňují vyvíjející se osobnost - studium změn prožívání a chování v časovém průběhu – od početí do smrti - zaměření na dynamiku životního dění (Herakleotis) - starší pojetí: dětská psychologie, psychologie dítěte - přelom - 70. léta 20. století → vývoj jako celoživotní proces (evoluce i involuce) Cíle vývojové psychologie (podle Langmeiera) - popsat podmínky a průběh změn typických pro určitá vývojová období - z těchto empirických informací odvodit obecné zákonitosti a příčinné souvislosti - vytvořit ucelenou teorii vývoje, která umožňuje → vysvětlení pozorovaného → predikci dosud neprokázaného - posouzení struktury osobnosti vzhledem k normě (akcelerace x retardace) - charakteristika osobnosti a stanovení prognózy vývoje - na základě retrospektivy porozumění současným obtížím, doporučení vhodných opatření - poznání individuality dítěte (stimulační a nápravné programy) -> snaha o optimalizaci vývoje Vývoj - psychický vývoj = proces vzniku, rozvoje a proměn psychických procesů a vlastností, jejich diferenciace a integrace v rámci osobnosti - individuálně specifický - projevuje se kvantitativními i kvalitativními změnami - zahrnuje nárůst, úbytek i změnu různých funkcí, které se mohou rozvíjet plynule, ale i vývojovými skoky => nebývá zcela plynulý a rovnoměrný (-Herakleitos) - vývojové změny jsou postupné, pravidelné, zákonité, ireverzibilní - ne každá změna je vývojová -> je-li změna vývojová, váže se k věku - evoluční (progrese) i involuční (regrese – hlavně ve stáří) změny - vývojové mezníky = signalizují proměnu některé ze složek psychického, resp. psychosociálního vývoje, vymezují rozhraní dvou fází - můžou být: biologické (pohlavní dospívání), psychické (schopnost uvažovat podle logických pravidel), sociální (nástup dítěte do školy) - klíčová (uzlová) období → obecně lidské vývojové změny → typové změny (znaky) → individuální znaky - neexistuje jednotná a jednoznačně přijímaná teorie ani periodizace vývoje, ale víme, že v ontogenezi jsou: ✓ kratší časové úseky, nahromadění vývojových změn (uzlové body, přechody) ✓ delší časové úseky (období, stádia, etapy, stupně), kdy jsou vývojové změny méně zřetelné ✓ jednotlivá období následují za sebou v určitém pořadí Typy periodizací vývoje z hlediska zaměření 1. celoživotní „life-span“ (životní oblouk) = biodromální (E. Erikson) - zkoumání lifespanové vývojové psychologie je život ve své rozmanitosti, integrace psychologického a sociologického přístupu 2. určitý úsek v životě (zpravidla považovaný za významný až určující) – nejčastěji dětství (S. Freud, M. Mahlerová…) 3. určitá funkce, systém, vlastnost, aspekt života – emoční vývoj, kognitivní vývoj, morální vývoj, profesní vývoj… (J. Piaget, L. Kohlberg) Metody výzkumu - výzkum musí být udělaný tak, aby byly zmapovány změny - vývojově podmíněné proměny změny psychicky lze studovat pomocí analýzy vnějších projevů – výkony v úkolech, dětské výtvory, chování - pozorování, experimenty, rozhovory, dotazníky, analýza produktů (kresba, písmo, psaný či vyprávěný příběh) - longitudiální – dlouhodobé studie (Matějček – studie o dětech Praha, založil u nás první SOS vesničky dle rakouského vzoru -> 1. SOS vesnička u nás v 70. letech 20. st. - Doubí u Teplic, bydlely tam pěstounské rodiny, které si braly do pěst. péče děti, hlavně pro severní Čechy), přispěl k založení kvalitní pěstounské péče u nás, studie o nechtěných dětech, popsal i psychické potřeby dítěte (pramení z psychické deprivace), jeho diagnostické metody u poruch učení jsou dodnes polužívané v ped-psych. poradnách; dokument Život je hra) - průřezové výzkumy pro získání nějakých norem (např. v psychomotorickém vývoji – Piagetovy experimenty) - srovnání skupin, které se liší věkem, ale shodují se v ostatních znacích (pohlaví, vzdělání, socioekonomická úroveň…) *v Langmeierovi je úvodní kapitola o longitudinálních a příčných studiích i s příklady 2) Teorie vývojové psychologie - teorie dělíme na exogenistické (empiristické) a endogenistické (nativistické) I. Předvědecké období - díla pokrokových myslitelů 17.-18. století (Komenský - individalizování metod, Rousseau: Emil čili o výchově -> výchova může člověka zkazit) - 19.st. - přírodovědná orientace, vliv Darwinovy evoluční teorie - Haeckel - biogenetický zákon (= ontogeneze rekapituluje fylogenezi) - G.S.Hall - zákon rekapitulace (= psychický vývoj jedince je zkráceným opakováním antropogeneze - vývoje lidstva) „otec dětské psychologie“ II. První systematické studie vývoje - W. Preyer (fyziolog): Die Seele des Kindes 1882 → zájem o vývoj malých dětí - Ch. Darwin, H. Taine, W. Stern, V. Příhoda, J. Piaget aj. - deníky dětí jako první forma longitudinálního postupu při zkoumání vývoje - užitečný výsledek rozvoje vývojové psychologie = poprvé zdokumentováno, jak vypadá normální chování, myšlení a prožívání v určitém věku III. Vývojová psychologie ve „století dítěte“ (konec 19.-20. stol.) - výzkum inteligence - po dlouhou dobu hlavní téma psychologie dítěte, požadavky školství - vědecky poznávat a vzdělávat děti - 1905 - Francie, první inteligenční škály (Binet, Simon), Binet založil 1889 na Sorboně Laboratoř pro dětskou psychologii - v Německu W. Stern (1871-1930), zavedl přesné pozorovací metody - v Rakousku manželé Bühlerovi, 20.-30. léta, Lebenslauf-psychologie, první testy k určování vývojové úrovně dětí - Švýcarsko- J.Piaget (1896-1980), vývoj myšlení Čeští vývojoví psychologové František Čáda (1865-1918) Studium řeči dětské 1906, Sdružení pro výzkum dítěte 1910 Václav Příhoda (1889-1979) 30. léta, Ontogeneze lidské psychiky Miloslav Skořepa (1895-1942) monografie Puberta 1934 Josef Švancara (1924-2019) výzkum dvojčat, dětské kresby, gerontopsychologie, metodologie Zdeněk Matějček (1922-2004) výzkum psychické deprivace, náhradní rodinné péče, rodičovství Vladimír Smékal (1935), zakladatel CVVOE Brno - současné vývojové psycholožky: L. Šulová, D. Sobotková, I. Sobotková, M. Vágnerová, D. Krejčířová, L. Lacinová Základní vývojové teorie - Piagetovy etapy kognitivního vývoje a morálního vývoje - Freudův psychosexuální vývoj - Eriksonova koncepce psychosociálního vývoje - Kohlbergova stadia morálního usuzování Novější koncepce - vývoj je diskontinuální, postihují celý život, plasticita vývoje - např. Baltes – lifespanová koncepce, Bronfenbrenner – ekosystémová teorie Piagetovy etapy kognitivního vývoje 1. senzomotorické stádium (0-2 roky) - učení myslet skrze manipulace s předměty, stálost objektů (objekt existuje i tehdy, kdy není přítomen) 2. předoperační myšlení (2-7 let) - egocentrismus, začátek symbolického myšlení (klacek je meč) - postupně přechází k jazyku, třídění předmětů podle jednoho znaku (barva, tvar) 3. konkrétních operací (7-11 let) - logické uvažování o objektech a událostech, chápe kauzální vztahy, princip invariace = konzervace (stálost množství, počtu a hmotnosti), třídění a seřazení předmětů podle více znaků 4. formálních operací (od 11 let) - teoretické i hypotetické uvažování, operace s abstraktními pojmy, systematické testování hypotéz Freudův psychosexuální vývoj 1. orální stádium (do 1 roku) - kojení, péče, mazlení, komunikace, slast spojená s jídlem 2. anální stádium (do 3 let) - „naučit se zadržovat a pouštět“, nácvik základních hygienických návyků, úspěchy při zvládnutí úkolu, kdo příliš zadržuje v dospělosti – úzkostný, neumí se rozhodovat, orientovaný na výkon, hromadí peníze a věci, kdo málo zadržuje – málo odpovědný, nedodělává úkoly („můžu se na to vysrat!“) 3. falické stádium (do 6 let) - zájem o biologické rozdíly mezi muži a ženami (seznámení se s těmito rolemi), vznik SUPEREGA identifikací s rodiči (identifikace = ztotožnění s rodiči, snažím se je napodobit jako vzory), jestli mě mají rádi a říkají mi, jak se mám chovat, tak přijímám a zvnitřním jejich normy, hodnoty a názory – chci být takový, jako jsou oni 4. stádium latence (do 13 let) - skrytost, hédonistické touhy jsou skryté, zaměření na rozvoj racionality (číst, psát, počítat, vzdělání) 5. genitální stádium (od dospívání) - směřuje ke slasti z dospělé sexuality - pudová podmíněnost, přesun erotogenních zón, závist penisu, kastrační úzkost (chlapci se nevědomě obávají kastrace otcem, dívky v nevědomí prožívají pocit, že jim byl penis odňat v minulosti), Oidipus x Elektra - navázali a rozpracovali jeho pokračovatelé: A. Freudová, M. Kleinová, M. Mahlerová, R. Spitz, J. Bowlby a další E. H. Erikson – psychosociální vývoj - vývojové krize = vznik napětí mezi starou a novou variantou, pro niž jedinec není ještě zcela zralý či připravený 1. důvěra x nedůvěra (0-1) – stálost péče a kvalita vztahu 2. autonomie x pocity studu (1-3) – závislost na okolních osobách 3. iniciativa x pocity viny (3-6) – cíl být aktivní a pocity viny nad cíly 4. snaživost x méněcennost (6-12) – úkoly a pocit, že na ně nestačí 5. identita x zmatení rolí (12-19) – jak se na mě dívají ostatní, jak se jevím 6. intimita x osamělost (19-25) – odevzdání se vztahům a vyhýbání se citům 7. generativita x stagnace (25-50) – zplození nové generace a pocit stagnace 8. integrita x zoufalství (50 - smrt) – moudrost starých lidí a strach ze smrti - ilustrace na příkladu variant úvah manžela, který má pro svou ženu opatřit lék, na nějž nemá peníze Kohlbergova stádia morálního usuzování 1) prekonvenční úroveň I. orientace na trest a odměnu, egocentrické podřízení se moci II. chování zaměřené na uspokojení vlastních potřeb 2) konvenční úroveň III. orientace na to být hodným dítětem, konformita IV. orientace na řád a zákon, na autority sociálního pořádku 3) postkonvenční úroveň V. orientace na společenskou a sociální smlouvu VI. orientace na svědomí, respektování univerzální etiky Etapy psychického vývoje 1. prenatální období 2. novorozenecké období 3. kojenecké období 4. batolecí období 5. předškolní věk 6. mladší školní období 7. časná a střední dospělost 8. pozdní dospělost 9. stáří 3) Prenatální období, novorozenec, kojenec Zájem o prenatální vývoj - zájem psychologů od 70. let 20. stol., profesionální zájem rovněž embryologové, gynekologové, porodníci - staré názory na těhotenství: pasivní období „čekání na dítě“, plod jako nevyvinutá a ne zcela lidská bytost - prenatálnímu vývoji dnes přikládán velký význam pro další vývoj jedince: prenatální psychologie - Matějček, Langmeier (1986): Počátky našeho duševního života Prenatální vývoj - 280 dní = 10 lunárních měsíců = 9 kalendářních měsíců = 40 týdnů, dělení na trimestry - doba, která uplyne od oplození vajíčka do narození dítěte - v tomto období se utváří všechny potřebné předpoklady pro samostatný život plodu - genetické pohlaví je určeno chromozomy X a Y, které obsahují informace pro vznik varlat či vaječníků (XX ženy, XY muži) 1) fáze blastemová: 1-2 týdny od oplodnění, uhnízdění blastocysty, hyperplastické období, dělení a množení buněk, vytvoření zárodečných listů: > ektoderm: kůže, vlasy, nehty, zuby, nervový systém (vznik nervové trubice) > entoderm: plíce, slinivka > mezoderm: svaly, kostra, cirkulační a vylučovací systém 2) fáze embryonální – období zárodku: 4.-12. týden, diferenciace základních tělesných orgánů = organogeneze 3) fáze fetální – období plodu: od 12. týdne do narození, hypertrofické období (zvětšení orgánů), dovednost reagování na smyslové podněty - pohyby: záškuby, celkové pohyby, škytání, izolované pohyby hlavy, otevírání čelistí, protahování se, pohyby očí - prenatální diagnostika: ultrazvuk, alfafetoproteinový test, amniocentéza Interakce matky a plodu - fyziologická komunikace (zprostředkovaná krví procházející placentou, obsahující např. krevní cukr, hormony…) - symslová komunikace (reakce plodu na masírování břicha, změnu polohy, mateřský hlas…) - emoční a racionální postoj matky k plodu Porod – 38-42. týden - dříve: podceněné sociálně-psychologické aspekty, nyní pokrok v rovině jak v medicíně, tak ohledy na potřeby rodící ženy a miminka - přirozený, něžný porod - francouzské porodnictví: Frederick Leboyer, Michel Odent - novorozenec se položí ještě s pulzující pupeční šňůrou na břicho matky, která jej uchopí a něžně tře, dítě se instinktivně pohybuje a začíná vyhledávat prs a sát - partner u porodu (u nás běžně od pol. 90. let), bonding (kontakt dítěte s matkou kůže na kůži hned po porodu), rooming in (dítě je s matkou na pokoji celých 24 h po porodu) - dítě váží cca 3300 g a měří cca 50 cm Screening vitality novorozence - Apgarova škála - vzhled (barva), pulz (srdeční rytmus), grimasy (iritabilita), aktivita (svalový tonus), respirace => APGAR skóre (max. 10 bodů) - Brazeltonova neonatální škála - interaktivní chování, motorické chování, ovládání fyziologického stavu, reakce na stres Rané dětství - novorozenec -> kojenec -> batole = do tří let věku - důležitost stálé a kontinuální přítomnosti primárních pečujících osob v rámci navázání kvalitní vztahové vazby - jistá vztahová vazba je bazální pro další emocionální a kognitivní vývoj jedince (J. Bowlby, M. Ainsworthová) - velká míra plasticity mozku Novorozenecké období (první měsíc života) Vymezení - doba adaptace na nové prostředí, které je odlišné od podmínek intrauterinního života - reakce zajišťují vrozené reflexy a vrozené způsoby chování - novorozenec má vyvinuty všechny základní nepodmíněné reflexy: hledací, sací, polykací, vyměšovací, obranné, orientační, úchopové a polohové - reflexy: pro přežití (hledací a sací reflex), motorické reflexy (Moroův reflex udržování rovnováhy, uchopovací reflex, reflexní vybavení plovacích pohybů, plazení, chůze) - další dělení: potravové reflexy (uchopovací, sací, polykací…), orgánové reflexy (vypouštění moči), obranné reflexy (reakce na podněty nepříjemné) - chování: není narozdíl od reflexů jednoznačně vázáno na specifické podněty, má i sociální význam (iniciuje kontakt a udržuje pozornost pečujících osob), orientace v prostředí (reakce křikem) - genetická dispozice k dlouhodobému zrání a učení - závisí na vývojově i individuálně přiměřeném přísunu podnětů - spojeno se základními smyslovými informacemi, tendence integrovat dílčí zkušenosti - aktivováno v rámci sociální interakce (obvykle s matkou) - veškeré projevy chování jsou závislé na jeho biorytmu - ten je charakteristický krátkými časovými úseky bdění, celkově spánek trvá kolem 20 hodin - šest behaviorálních stavů novorozence – T. B. Brazelton: hluboký spánek, lehký spánek (REM), dřímota, klidný bdělý stav, aktivní bdělý stav, pláč - motorika - oproti mláďatům jiných živočichů je lidské dítě značně nevyvinuto a odkázáno na péči ostatních osob - smyslové schopnosti - poměrně rozvinuté sluchové vnímání již z prenatálního období - schopnost rozeznat hlas své matky a preferovat jej před jinými - hlas otce dítě poznává až později, nejspíše proto, že hluboký mužský hlas tak dobře neproniká do intrauterinního prostředí - vnímání doteků, teploty a změn polohy - porušení rovnováhy vyvolá například reflex Moroův (rozhození paží a jejich následné sevření) - dotyk na dlani spustí Robinsonův úchopový reflex (sevření prstů vložených do dlaně tak, že se na nich muže dítě zvednout) - omezená schopnost zrakového vnímání (pouze rysy objektu vzdáleného 20-30 cm, ale opět nejlépe rozezná svou matku) - úplně zpočátku zvládá pouze rozeznání světla a tmy - dospělé ostrosti vidění díte dosáhne až kolem jednoho roku věku (R. Fantz) - test Bayleyové = individuálně administrovaný klinický nástroj pro hodnocení aktuálního psychomotorického vývoje dětí raného věku - „intuitivní rodičovství“ (pečující osoba se na dítě dokáže naladit, pojem manželé Papouškovi) - nejdůležitější je kontigentní reaktivita matky (okamžitá reakce matky na projevy dítě) - konzistentní péče (všechny interakce si dlouhodobě zachovávají stabilní styl) - synchronizace emočního vyladění (dospělý zrcadlí mimiku a emoce dítěte, aby vědělo, že mu okolí rozumí) Základní potřeby novorozence - biologické: spánek, nasycení, teplo, čistota, odstranění/zabránění bolesti - psychické: bezpečí, láska a jistota, stimulace (hlasová, pohybová, zraková), učení, smysluplný řád První sociální úsměv = hranice mezi novorozeneckým a kojeneckým obdobím se objevuje kolem 6. týdne, někdy už od 4 týdnů v rámci sociální hry, dívání z očí do očí - je součástí tzv. komplexu oživení při spatření „svého“ dospělého - důležitost mateřské osoby, která se dítěti věnuje s nerozdělenou pozorností, s potěšením a empatií → význam časné interakce pro zdárný psychický vývoj dítěte Kojenecké období (první rok života dítěte) Vymezení - od ukončeného 6. týdne do 1 roku (komplex oživení → první samostatné kroky a slova) - zisk předpokladů k postupnému osamostatňování - pozorujeme individuální rozdíly dětí v prožívání, chování a celkovém vývojovém trendu - rozlišujeme mladší / starší kojenec (hranice asi 7 měs.) - podle Eriksona je to receptivní fáze (receptivita = otevřenost vůči okolnímu světu) - k výzkumu významně přispěli Charlotte Bühlerová a Arnold Gesell - mnozí autoři mluví o potřebě získat bazální důvěru ke světu – schopnost obnovovat pozitivní vztah k okolí i po eventuální frustraci - rozeznává a používá první fonémy, ale zatím ne slova -> komunikuje především emočními projevy - mimické projevy dítěte, oční kontakt, úsměv, pláč, křik, předřečová aktivita - v 1 roce průměrně 75 cm a 11 kg Přiměřená stimulace - aktivizuje bdělost, připravenost k nějaké činnosti - je předpokladem rozvoje různých schopností a dovedností a je základem kontaktu s prostředím => může dojít k nedostatku nebo nadbytku podnětů => vývoj se zpomaluje/deformuje Sociální a citový vývoj kojence - hlavním komunikačním prostředkem je v tomto věku stále pláč - smích se objevuje až okolo 4. měsíce - R. Spitz: tři stádia vývoje vztahů: 1. preobjektální (do tří měsíců) – žádný rozlišený vztah k okolním objektům 2. stádium předběžného objektu (3-6/8 měs.) – dítě začíná reagovat na obličej dospělého 3. stádium objektu (od 6/8 měs.) – separační úzkost, strach z cizích osob - M. Mahlerová: vývoj Já a vydělování od matky: 1. primární autimus (1. měsíc) – převažují spánkové stavy, nerozlišuje matku a sebe od okolí 2. normální symbióza (2.-4. měsíc) – dítě s matkou jsou omnipotentní systém 3. separace-individuace (4. měsíc do tří let) a. diferenciace – dítě rozlišuje matku od druhých lidí b. procvičování – aktivní separace c. znovusblížení – navazování vztahů s druhými lidmi d. individuace – zrození „psychologického já“ - M. Ainsworthová: interakce mezi dítětem a rodiči: 1. jistý vztah 2. nejistý/vyhýbavý vztah 3. nejistý/rezistentní vztah 4. nejistý/dezorganizovaný - J. Bowlby (attachment) - potřeby: stabilita a kontinuita ve vztazích → pocit jistoty a bezpečí - učení nápodobou, postupně ale i na bázi podmiňování Sebeuvědomování - období mezi 3. a 6. měsícem je fází rozvoje „jaderného Já“ (bytí) - mezi 6.-12. měsícem je dětská identita ve fázi „subjektivního Já“ (já jako subjekt) Pozornost - ke konci kojeneckého věku se rozvíjí důležitá schopnost sdílené pozornosti = schopnost regulovat zaměření pozornosti a přesouvat ji mezi předměty a druhé lidi s pomocí gest (zprvu je za to zodpovědná matka, která udržuje tzv. společné zaměření) Interakce dítěte s matkou - socializační vývoj v prvním roce života lze označit jako fázi dyády, jelikož probíhá většinou v rámci interakce mezi matkou a dítětem - matka je zpočátku akceptována jako významná součást vlastní bytosti, mnohé aktivity jsou prožívány společně (krmení, koupání) - symbiotická vazba s matkou, dítě si ještě neuvědomuje hranice vlastní bytosti - v období mezi 6. a 9. měsícem dítě odliší matku od ostatních lidí a chápe ji jako trvalý objekt -> tím si začne uvědomovat samostatnost její existence a přijímá fakt, že není její součástí -> uvědomění sebe sama jako samostatného jedince - Mahlerová označuje odlišení sebe od své matky jako dvou různých bytostí tzv. psychologickým narozením - dítě si vytváří podobné vztahy i k jiným lidem - strach ze ztráty matky, ale současně rozvoj separační aktivity (dítě je čím dál jistější i bez ní) - důležitá je schopnost matky dát dítěti najevo, jak jeho aktuální pocity a potřeby chápe = poskytovat mu adekvátní zpětnou vazbu - je dobré zrcadlit dítě - potřeba jistoty a bezpečí Smysly - zrak, který zpočátku jen neplánovitě bloudil, dokáže postupně ulpívat na výraznějších plochách (3. m.), sledovat pohyb, pozorovat okolí (4. m.) - ve 2. a 3. měsíci vzniká sluchová dominanta – při které již dítě otáčí hlavu za předměty, které vydávají zvuk, a to se zjevnou radostí - „polysenzorická identifikace“ = od 4. měsíce dítě současně vnímá předměty více smysly – vidí, ohmatává, chutná, slyší - kolem 8. měsíce si dítě vytváří vědomí stálosti objektu (= objekt existuje, i když ho zrovna nevnímáme) Vývoj řeči - M. Hradecká: optimální faktory: kladný emoční kontakt, dobrá sociální úroveň výchovného prostředí, vzdělanost rodičů, věk rodičů, velikost rodiny, dostatečná stimulace… 1. novorozenecký křik postupně neoznamuje jen hlad a bolest, ale stává se již i prostředkem k upoutání pozornosti 2. broukání (od 6. týdne) představuje pestrá škála samohlásek, později i dvojhlásek - jedná se o reflexní pohybovou činnost mluvidel, hru bez primární funkce kontaktu (broukají i neslyšící) - toto předřečové vydávání zvuků kojence samo o sobě evidentně uspokojuje, zároveň rozvíjí koordinaci mluvidel a kromě toho pomáhá navodit i sociální kontakt - již ve 3. měsíci reaguje kojenec na lidský hlas hrdelními zvuky - ve 4.-5. měsíci pak začíná odposlouchávat a neobratně napodobuje specifické zvuky jazyka (fonémy).. 3. žvatlání (kolem 6. m.) označuje spojování souhlásek a samohlásek ve slabik - dítě při něm tvoří stále nové zvuky (v 8. m. řetězce „mamamamam“, v 9. m. duplikace „ma-ma“), které pak samo opakuje - zpětná vazba sluchem koriguje mluvidla - matka při tom opakováním dítě koriguje i motivuje - postupně se zdokonaluje také intonace 4. smysluplně užívaná slova (kolem 12. m.) - jedno/dvouslabičná, nesklonná, vícevýznamová (je jich cca 10) - vyjadřují potřeby, afektivní stavy (citoslovce) a přání - s ohledem na kvality pozornosti je nutné na dítě hovořit zvolna, opakovaně, s přesnou artikulací, prostřednictvím krátkých a gramaticky jednoduchých vět Motorika - Gesellovy zákonitosti vývoje: 1. princip vývojového směru/gradientu (kefalokaudální – od hlavy k patě, proximodistální – od centra těla k periferii, ulnoradiální – posun od malíčkové strany dlaně k palcové při aktivním úchopu) - od zvedání hlavy, přes manipulaci s věcmi, vzájemnou koordinaci rukou, po sed, lezení po čtyřech, až k prvním krokům 2. princip střídavého proplétání antagonistických a neuromotorických funkcí (střídání dominance flexorů a extenzorů) 3. princip funkční asymetrie (postupná specializovanost pravé a levé strany těla, př. tonický šíjový reflex -> symetrické rozložení končetin) 4. princip individualizace (každé dítě má své svérázné znaky vývoje, který se ale přesto řídí obecnými zákonitostmi) 5. princip autoregulace (vývoj není vyrovnaný, ale s výkyvy si postupně dítě poradí) Vývoj psychomotoriky po čtvrtletích (trimenonech) – Arnold Gesell → vleže naznak → posazování → sed →vývoj stoje → na bříšku → úchop → vokalizace, vývoj řeči → sociální vztah 4) Období batolete, předškolní věk Období batolete (2-3 roky) Hlavní vývojové trendy - dítě začíná mluvit = končí období kojence a začíná batole - mladší batole 1-2 roky, starší batole 2-3 roky - E. Erikson: rozpor mezi autonomií a pocitem studu – dítě uvolňuje dříve nezbytné vazby - rozvoj druhově specifických charakteristik → chůze → řeč (1. slovo už kolem roku) → sebeuvědomování: „já sám“ – od třetího roku začíná používat 1. osobu j.č. → vytváření návyků (ovládání vyměšování) Motorický a kognitivní vývoj - hrubá a jemná motorika, význam pro rozvoj poznávacích funkcí - hrubá: lokomoce = pohyb (plazení, lezení…) - od 13. měsíce samostatná chůze (nejistá, sedá si) - od 15. měsíce jistější, dovede utíkat - od 2 let jistá chůze, nepadá - po 3. roku zvládá skoky - z psychologického hlediska jsou významné dva druhy pohybu: retence = udržení něčeho, setrvání někde eliminace = tendence pustit, zahodit, opustit to, co už nechce - jemná: motorika prstů a artikulačních orgánů - na počátku batolecího období si dítě hraje s tužkou stejně jako s jinými předměty (mává s ní, bouchá s ní o stůl) - 1,5 roku – napodobení čáry - 2 roky – napodobení kruhových pohybů - 3 roky – podle předlohy kruhy, kříže Myšlení - podle Piageta je v 1,5-2 letech dokončena etapa senzomotorického stádia a začíná etapa symbolického a předpojmového myšlení - blíží se k pochopení prostoru a času - nerozlišuje mezi jeden, někteří a všichni Vývoj paměti - pracovní, implicitní, explicitní (především její sémantická forma) -> tříleté dítě dokáže vyprávět jednoduchý příběh - převládá bezděčné a mechanické vštěpování i vybavování Jazykové dovednosti - zpočátku dětský žargon = hantýrka, které rozumí jen rodiče dítěte - rozvíjí se pomocí různých mechanismů: - nápodoba řeči dospělých (rozšířená nápodoba – dítě k opakovanému sdělení přidává něco nového, oddálená nápodoba – dítě opakuje nějaké sdělení s určitým časovým odstupem, selektivní nápodoba – dítě užívá stejnou formu sdělení, ale jeho obsah je jiný) - zpětná vazba – rodiče např. opakují po dítěti se svými pocity, opravami chyb, obohacením sdělení… - modelování – rodiče přizpůsobují svůj verbální projev možnostem malého dítěte - specifická zaměřenost – pravidelnost změn slovních forem, přípony či předpony signalizující změnu významu, pořadí slov ve větě - dítě musí pochopit vztah znaku a označované skutečnosti - osvojování významu slov: pravidlo celého objektu (předpoklad, že pojmenování se vztahuje k celému objektu, nikoliv jeho části), taxonomie (slovo sloužící k označení jednoho objektu používá k označování všech objektů ze stejné kategorie => chyba nadměrné generalizace – haf je nejen pejsek, ale i jiná zvířátka), vzájemného vyloučení (přesvědčení, že každý objekt má jen jeden název), kontrastu (nové slovo bude mít jiný význam než ta, co už zná) - ve 12 měsících užívá kolem 6 slov - v 18 měsících užívá 20-30 slov - v 24 měsících užívá 200-300 slov - ke konci 2. roku dítě začíná opravdu chápat symbolický význam slov Rozvoj osobnosti batolete - symbolická expanze do světa – zvědavost, poznávání, tvořivost, snaha o orientaci v okolí (existuje pro ně tedy především „tady a teď“) - otázky „co je to?“, „kdo je to?“, „kde je to?“ - „já“ u staršího batolete (do dvou let o sobě mluví ve třetí osobě svým jménem) - sebeuvědomování, sebeprosazování, vůle - OBDOBÍ VZDORU = negativismu - dochází k uvědomování si vlastního a autonomního „já“ (podle Mahlerové tzv. zrození psychologického já) - záchvaty vzteku, které jsou projevem nezralosti nervové soustavy a nevyvinuté schopnosti dítěte snášet psychické napětí - zvláště pro první polovinu batolecí fáze je charakteristická emoční labilita spojená s nejrůznějšími afekty - u každého dítěte se projevuje jinak (např. na vše odpovídá „ne“, trucuje, vzteká se, odmítá spolupracovat…) - Kochanska: dva typy dětské poslušnosti a. dobrovolná – dítě vnitřně souhlasí s pravidly rodičů a přijímá je za své b. situační – dítě poslechne, když je na něj dohlíženo a je pod vnějším tlakem, ale bez projevu souhlasu a radosti - Matějček: jednotné výchovné působení - jednota v požadavcích i přístupech všech učitelů a vychovatelů - spolupráce mezi vychovateli, učiteli a rodiči, organizacemi a institucemi - zachovat vzájemnou úctu, respekt a toleranci - na základě vzájemných dohod udržovat jistý konsenzus Verbální schopnosti - matka může využívat dva komunikační styly s dítětem a. vyznačující (referenční) – pozornost k jednotlivým předmětům v okolí a jejich vlastnostem či vztahům - dítě si vštípí spíše podstatná a přídavná jména - později samo upřednostňuje analytický a racionální způsob myšlení b. expresivní (emočně-regulační) – méně pojmenovávání věcí, větší pozornost k činnostem a hříčkám - dítě si vštípí spíše slovesa a citoslovce - později samo upřednostňuje intuici a sociální nápodobu Emoční vývoj a socializace - Robertson a Bowlby: tři fáze odloučení dítěte od matky 1. fáze protestu 2. fáze zoufalství 3. fáze odpoutání od matky - přestože je dítě do tří let ještě značně závislé na matce, rozšiřuje se jeho okruh sociálních vztahů - širší rodina (dítě si pozvolna vytváří svou roli v rodině) - vrstevníci (od 2 let paralelní hra, od 3 let spolupráce/soupeřivost, později vznik prosociálního = altruistického chování) - mimořádný význam pro vývoj má hra - fiktivní hra, symbolická hra (odpoutává se z vázanosti na realitu) Samoobsluha - díě se stává autonomním (dokáže si dojit tam, kam chce, také si vzít do rukou, co chce) - aktivně pomáhá při oblékání (prostrčí ruku nastaveným rukávem, podává nohy při obouvání) - v 15 měsících už jí samo lžičkou, v roce a půl zvládne zacházet s hrnkem - ve dvou letech se učí aktivnímu udržování tělesné čistoty (např. reflex vyprázdnění po vysazení na nočník) - během třetího roku si natahuje botičky, rozepíná a zapíná knoflíky Možné duševní potíže - opožděný vývoj, dětský autismus, abnormální emocionalita, nezdravý vzdor, maladaptace Předškolní věk (3-6 let) - konec této fáze není určen jen fyzickým věkem, ale především sociálně – nástupem do školy Základní charakteristiky - nabývá aktivita směřující k cíli, hodně podnětů si získává vlastním úsilím (iniciativa) - vyspívá tělesně, pohybově, intelektově, citově, společensky - stabilizuje svou pozici ve světě, má už v hrubých rysech „svou“ osobnost - dítě „vyrůstá“ ze své rodiny, rozvoj vztahů s vrstevníky, musí přijmout společenský a kulturní řád (pravidla chování, společenské návyky, spolupráce, komunikace) - vyhraňují se individuální i genderové rozdíly mezi dětmi - představivost, fantazijní zpracování informací - Erikson: iniciativa proti vině, výchova-svědomí-pocity viny - Piaget: intuitivní, názorné myšlení, prelogické, egocentrické uvažování Motorický a kognitivní vývoj - hrubá motorika: pohybové automatizmy, zlepšování pohybové koordinace a posun těžiště do oblasti pánve - umožňuje zvládnout i složité pohybové dovednosti (jízdu na kole, bruslení aj.) - jemná motorika: kreslení, vystřihování, zavazování bot atp. - změny méně nápadné, protože místo kritických vývojových skoků se jedná spíše o zdokonalování - zručnost (hry s pískem, kostkami, plastelínou, zejména při kresbě) - schopnost zpívat Myšlení - kolem 4. roku změna z předpojmového myšlení na názorné myšlení (uvažuje v celostních pojmech) - myšlení je stále egocentrické (dítě ulpívá při soudech na subjektivním pohledu), antropomorfní (neživé objekty mohou jednat), magické (interpretace světa zjednodušena fantasií, přáními) - informace si dítě vybírá: - centrace = subjektivně podmíněná redukce informací - egocentrismus = ulpívání na subjektivním názoru a opomíjení jiných - pro egocentrický způsob myšlení je významnější pohled subjektu než kvalita subjektu - fenomenismus = důraz na určitou, zjevnou podobu světa, eventuálně na takovou představu - prezentismus = přetrvávající vázanost na přítomnost a na aktuální podobu světa -> představuje subjektivní jistotu - výběr informací je v předškolním věku ovlivněn neschopností systematické aktivní explorace = zkoumání jedné části po druhé - informace dítě zpracovává: - magičnost = tendence si pomáhat při interpretaci dění v reálném světě fantazií a tak jeho poznání zkreslovat - animismus = antropomorfismus = přičítání vlastností živých bytostí i neživým objektům - arteficialismus = způsob výkladu okolního světa a jeho typických znaků – někdo je udělal (hvězdy a měsíc dal na oblohu, napustil vodu do rybníka, na něm udělal led) - absolutismus = přesvědčení, že každé poznání musí mít definitivní a jednoznačnou platnost - dosud nechápe trvalost podstaty a její nezávislosti na změně vnější podoby, nerozumí souvislostem a vztahům - ignoruje informace, které by jim překážely a komplikovaly pohled na svět - nejsou dosud rozvinuty všechny potřebné složky pozornosti (rozdělování, selektivita) - analogické uvažování (kovbojka je kniha o kovbojích => “kytovka je kniha o kytkách”) - kauzální uvažování, avšak může se objevit transdukce = kauzální spojení událostí, mezi nimiž není žádný vztah (dítě jede k babičce, když zrovna prší => “vždy, když pojedu k babičce, bude pršet”) - neschopnost plánovat (pouze na základě aplikace naučeného) - tzv. konfabulace = nepravé lži, kombinace vzpomínek s fantazií a interpretace reality, aby byla pro nás srozumitelná a přijatelná - typická je útržkovitost, nekoordinovanost a nepropojenost Imaginativní aktivity - vyjadřování pomocí kresby: presymbolická fáze, přechodová fáze, fáze primárního symbolického vyjádření (vývoj kresby lidské postavy: stádium hlavonožce, stádium subjektivně fantazijního zpracování, stádium realistického zobrazení) - vyjadřování pomocí hry: symbolická hra (prostředek vyrovnání s realitou), tematická hra (procvičování budoucích rolí) - uvažování a prožívání předškolního dítěte odpovídají pohádky - druhy hry: - funkční či činnostní, konstrukční či realistická, iluzivní, úkolová… - existuje mnoho klasifikací her (Kuric, Caillois, Sutton-Smith…) Vývoj paměti a pozornosti - zvýšení kapacity paměti a rychlosti zpracování informací - rozvoj paměť

Psychokurz demo random PDF

Document Details

Tags

Related

Summary

Full Transcript

Upgrade to continue