Základy Teorií v Sociální Práci PDF

Základy teorií v sociální práci Miroslav Kappl Obsah 1. Úvod (obsah předmětu, organizace předmětu, podmínky k zápočtu)................................3 2. Posuzování teorií sociální práce.........................................................................................4 3. Psych...

Základy teorií v sociální práci Miroslav Kappl Obsah 1. Úvod (obsah předmětu, organizace předmětu, podmínky k zápočtu)................................3 2. Posuzování teorií sociální práce.........................................................................................4 3. Psychodynamické přístupy v sociální práci: psychoanalýza a její vliv na sociální práci.....9 4. Psychodynamické přístupy v sociální práci: individuální psychologie............................. 13 5. Behaviorální a kognitivně-behaviorální přístupy.............................................................. 21 6. Humanistická perspektiva v sociální práci: přístup zaměřený na osobu.......................... 26 7. Systemický přístup........................................................................................................... 30 8. Ericksoniánské přístupy................................................................................................... 34 9. Focusing........................................................................................................................... 38 10. Kritická sociální práce (základní vymezení). Radikální sociální práce. Postmodernistická kritická perspektiva v sociální práci..................................................................................... 43 10.1 Radikální sociální práce............................................................................................ 47 10.2 Postmoderní kritická perspektiva v sociální práci.................................................... 50 11. Zelená sociální práce..................................................................................................... 54 12. Praxe založená na důkazech (Evidence-based practice)................................................ 58 1. Úvod (obsah předmětu, organizace předmětu, podmínky k zápočtu) Cílem předmětu je seznámit studující s praktickými teoriemi sociální práce, obecně řazenými k terapeutickému, reformnímu a poradenskému paradigmatu sociální práce. Studující by měli získat základní orientaci ve vybraných teoriích, aby se ve své budoucí praxi dokázali na základě tohoto obecného vhledu sami kvalifikovaně rozhodnout, které z daných praktických teorií jsou pro jejich práci s klienty nejpřínosnější a nadále prohlubovali své znalosti a kompetence těmito přístupy vyžadované. Předmět je zakončen udělením zápočtu a zkouškou. Podmínkami pro udělení zápočtu jsou účast (min. 70%) a aktivita na seminářích. 2. Posuzování teorií sociální práce Zvažují-li sociální pracovníci užití určitých teorií sociální práce ve své praxi, musí umět je určitým způsobem porovnat a získat rychle určitý vhled do jejich konceptuálních východisek. Malcolm Payne tvrdí, že v tomto posuzování existuje několik témat, která se konstantně opakují a která jsou důležitou součástí těchto analýz. Ve svém textu „Modern social work theory“ (1997) uvádí stručný přehled takovýchto témat, která jsou pro rozhodování sociálních pracovníků významná, neboť se velmi úzce dotýkají určitých základních otázek každodenní praxe sociální práce. Tato témata navrhuje uchopovat za pomoci určité sady analytických procedur pro posuzování teorií sociální práce, která v sobě zahrnuje následující postupy: paradigmatický přístup, dichotomizace, analýzu moci a racionálně-emotivní přístup.1 Paradigmatický přístup Každý přístup sociální práce vychází ze specifických epistemologických předpokladů. Tyto předpoklady jsou, jak ukázaly Foucaultovy analýzy vztahu vědění a moci, do jisté míry ideologického charakteru. To jistě platí i o oboru sociální práce, uvědomíme-li si, že sociální práce je určitou odpovědí na společenskou objednávku, která musí v sobě nutně obsahovat i představy svých zadavatelů o tom, jakým způsobem by se měla angažovat společnost v řešení problémů svých členů. Můžeme se např. setkat s názorem, že pomoc společnosti by měla být minimální a důraz by měl být kladen na iniciativu samotných klientů; vedle toho se ovšem můžeme setkat s názorem, že by společnost měla být svým občanům schopna zajistit nejširší spektrum (sociálních) služeb, které mohou v určité nouzové situaci využít a zachovat si tak určitý důstojný životní standard; nicméně se lze i setkat s názory, že by sociální pracovníci spíše měli i určitým aktivistickým postojem pomáhat stávající dominantní společenský řád svrhnout a dát tak prostor pro nápravu určitých chronických problémů radikálním řešením. První názor je úhelným tvrzením terapeutického paradigmatu, jehož příznivci jsou přesvědčení o tom, že klientovy neúspěchy mají příčinu v jeho špatném psychickém stavu (doprovázeným negativními emocemi a evidentně nesprávnými názory na realitu), přičemž společenské příčiny nepovažují za nijak zásadní, kdy jako nejúčinnější prvek pomoci vnímají zacílenou podporu klientovi při jeho práci na svém dalším osobnostním rozvoji, dokud se uspokojivým způsobem nezapojí do „normálního“ (tedy společností akceptovatelného) života. (Navrátil, 2001) Druhý názor obvykle zastávají příznivci poradenského paradigmatu, kteří uznávají ten fakt, že existují takové typy problémů, které v podmínkách dnešní společnosti nelze zvládnout 1 Následující popisy analytických přístupů pro posuzování teorií sociální práce jsou převzaty z textu „Reflexivita v posuzování životní situace klientek a klientů sociální práce“ (KAPPL, M. 2010. Téma emocí v posuzování klientovy situace. In: NAVRÁTIL, P., JANEBOVÁ, R. a kol. Reflexivita v posuzování životní situace klientek a klientů sociální práce. Hradec Králové: Gaudeamus, 2010.) pouhou svépomocí, a rozhodně to není z toho důvodu, že by naši klienti byli nějakým způsobem osobnostně v „nepořádku“. Moderní civilizovaná společnost s ohledem na to garantuje všem svým členům v obtížných životních situacích široké spektrum služeb, přičemž sociální pracovníci jsou těmi, kdo tyto služby lidem v nouzi poskytují, či jim zprostředkovávají informace, na jaké další organizace či instituce se při řešení svých problémů mohou obrátit. (Navrátil, 2001) Třetí názor je typický pro reformní paradigma, jehož zastánci (obvykle prostřednictvím komunitní práce, zaměřené na ovlivňování veřejného mínění a občanskou aktivizaci) se snaží prosadit ve veřejném prostoru určité politické návrhy na řešení určitých celospolečenských problémů, jejichž přijetí ovšem zároveň znamená souhlas s procesem zásadní transformace společnosti, radikálně měnící její politicko- ekonomické vztahy, a tím do vysoké míry i její celkové fungování. (Navrátil, 2001) Je užitečné si v praxi vždy položit otázku, jak my osobně nahlížíme na řešení určitých sociálních otázek a jak přitom nahlížíme na úlohu jednotlivce a na úlohu společnosti v těchto procesech (jestli z pohledu paradigmatu terapeutického, poradenského nebo reformního). Je vhodné následně reflektovat tyto naše vnitřní postoje a stanoviska ve vztahu k očekáváním společnosti a (zejména) klientů. A nakonec přizpůsobit své způsoby posuzování a pracovní postupy i našim partnerům. (Navrátil, 2001) Analýza moci Každý přístup sociální práce věnuje zvýšenou pozornost tématu moci ve vztahu sociálního pracovníka a jeho klienta – a taktéž ve vztahu sociálních pracovníků a společnosti. V praxi sociálních pracovníků vždy obě tato témata spolu těsně souvisí, což je svým způsobem přirozené, neboť sociální pracovníci vždy reprezentují zájmy určité společnosti, která si je najímá k jejich prosazení, což i určitým způsobem chtě nechtě podmiňuje vztahy k jejich klientům. Je potom zřejmé, že vzdělavatelé metod sociální práce musí vždy umět nabídnout jasně definovaný soubor etických principů, který určuje, ve kterých situacích je možno klienta ovlivňovat, ať už s jeho vědomou vůlí či (skrytě) bez jeho souhlasu, anebo dokonce někdy i proti jeho vůli, a který je akceptován (a tolerován) jak nejširší veřejností, tak i politickými elitami státu a jeho represivními aparáty. Všechny z nás totiž pochopitelně oprávněně zajímá otázka, jestli sociální pracovníci užívají svěřenou moc moudře a spravedlivě, a není nelogické (alespoň v rámci liberálně- demokratické společnosti), že běžný občan bude požadovat, aby sociální pracovník byl schopen konkrétní užívání své moci nějakým způsobem obhájit. Bude chtít mít jistotu, že sociální pracovníci se drží v praxi určitých základních etických principů, které jim zabraňují zneužívat moc k jejich osobním účelům – anebo ještě v horším případě ve prospěch aktuálně vládnoucích politických elit. Standardní odpověď na toto téma moci představuje v současné době soubor principů, na kterých je vystavěn koncept tzv. etiky diskursu (Nečasová, 2003), všeobecně akceptovaný většinou sociálních pracovníků, hlásících se ke všem třem hlavním paradigmatům jejich oboru. Jádrem této etiky je představa, že jako lidé jsme nadáni určitou schopnosti kritického racionálního uvažování o světě, a že tato skutečnost nás nutí k respektu k osobním projektům druhých lidských bytostí, založeném na víře v jejich schopnosti a jejich určitou soudnost. Na tento principiální předpoklad navazuje pro naši legitimizaci užívání nám svěřené moci další důležitý předpoklad principiálního charakteru, který sociálním pracovníkům umožňuje zasahovat do života druhých lidí bez jejich souhlasu (a proti jejich vůli) pouze v těch případech, kdy jejich komunikační partner (jejich klient) není kompetentní vést s nimi plně racionální a smysluplnou komunikaci o tom, jak by mělo vypadat účinné řešení problémové situace, do které se nějakou nešťastnou shodou okolností dostal. Ať se jedná o trvalý či pouze přechodný stav, sociální pracovník je v tomto případě společností nucen a vůči svým klientům oprávněn převzít za řešení jejich situace odpovědnost a řešit ji dle svého nejlepšího profesního vědomí a svědomí. Pouze v takovémto případě je direktivní styl práce obhajitelný, v ostatních případech by měl sociální pracovník vždy plně respektovat názory a mínění všech svých klientů, a při tvorbě řešení jejich problémové situace by se měl tomuto principu plně podřídit. (Laan, 1998) V této souvislosti je potom také ovšem důležité upozornit na ten fakt, že díky tomu je v naší praxi nutné umět důkladně reflektovat také určité hodnoty a ideály, které se nachází v pozadí konceptuálních východisek námi užívaných přístupů, aby nebyly s principy diskursivní etiky v nijakém zásadnějším rozporu. Jinak nelze garantovat, že naši klienti dostanou v procesu naše spolupráce na posuzování jejich situace a plánování řešení jejich problémů přesně tolik prostoru, který potřebují a jsou schopni efektivně využít. Dichotomizace V podstatě každý přístup sociální práce si vytváří specifický jazyk, určitou pojmovou síť, skrze niž pohlíží na náš svět. Každý přístup se snaží vydefinovat určité své základní pojmy, k nimž se jeho zastánci snaží ve svém uvažování a ve své komunikaci nějakým způsobem vztahovat. Proces definování těchto pojmů se neobejde bez jejich dalšího vymezování vůči pojmům s podobným významem, přičemž při popisu těchto vztahů se nemůžeme nikdy vyhnout vytváření jistých kognitivních či hodnotových opozit, která nám umožňují říci, co definovaný pojem znamená, ale i naopak – co již rozhodně neznamená. Při následné tvorbě teoretických konceptů potom vždy považujeme popisy založené na námi preferovaných pojmech za správné, zatímco popisy založené na opozitních pojmech považujeme za mylné. Nicméně tato opozita umožňují vést mezi zastánci jednotlivých přístupů určitou komunikaci o jejich způsobech vnímání a interpretace reality, neboť tato opozita svým protikladným (ale tím více těsným) vztahem vymezují určitý rámec uvažování, orientujícího pozornost pouze na určité typy důkazů a argumentů. Příklady těchto opozit, kterými se zaobíráme při posuzování situace našich klientů, mohou být dichotomní pojmové dvojice jako „minulost-budoucnost“, „jedinec-systém“, „objektivismus- subjektivismus“, „vnitřní (prožívání)-vnější (chování)“, což jsou zřejmě ty nejtypičtější příklady často užívaných hodnotových opozit, i když bychom při podrobnější analýze byli schopni nalézt mnoho dalších podobných, za určitých okolností pro naše posuzování taktéž velmi užitečných. (Payne, 1997) Podíváme-li se dále na každou uvedenou dvojici opozit zvlášť, můžeme uvést mnoho příkladů přístupů, které staví svoji konceptuální základnu vždy na jednom z těchto pojmů, díky čemuž jsme schopni získat rychle vhled nejen do způsobů uvažování jednotlivých přístupů, ale také do problematiky toho, na co se při posuzování situací našich klientů v praxi zaměřovat a jakými způsoby dále postupovat. Např. můžeme spolu srovnávat psychoanalytický a systemický přístup (viz kapitoly 3 a 7), které lze v jejich nejdůležitějších charakteristikách považovat za téměř protikladné – a to jak v rovině teoretické, tak i na úrovni praxe. Psychodynamické školy budou např. více preferovat ve svém posuzovaní zaměření se na jedince a na analýzu jeho minulosti; své interpretace budou považovat za objektivní popis reality, a více budou pracovat s prožíváním člověka, spíše než s jeho chováním. Systemické přístupy jsou oproti tomu při svém posuzování klientovy situace více orientovány na celé systémy, ve kterých identifikovaný klient žije; na všechny možné interpretace klientovy svízelné situace pohlíží jako na pouhé subjektivně zabarvené hypotézy, a při řešení se jejich příznivci orientují spíše na budoucnost a na chování. Za pomoci těchto a dalších opozitních pojmů bychom podobně dokázali charakterizovat většinu dalších přístupů, nicméně schopnost pracovat s těmito hodnotovými a kognitivními opozity je dle Payna užitečná i v naší každodenní praxi, pokud dokážeme pracovat spíše eklektickým způsobem a vzít při svém hodnocení situací našich klientů v úvahu i úhly pohledu, které vytčené opozitní pojmy naznačují. (Payne, 1997) To ovšem na nás klade požadavek jisté schopnosti integrovat různé úhly pohledu, vycházející z určitých specifických konceptů, v jeden relativně bezrozporný celek, aby všechny naše plánované strategie byly nějakým způsobem vždy logicky zdůvodnitelné a všechny naše naplánované kroky na sebe určitým přirozeným způsobem navazovaly. Racionálně-emotivní přístup Všechny přístupy sociální práce doporučují užívat v praxi určité komplexní strategie, jejichž prostřednictvím by se sociálním pracovníkům mělo dařit realizovat procesy určitých změn v životech jejich klientů. Tyto doporučované postupy se navzájem od sebe liší mírou důrazu, který kladou na různé aspekty motivace a vedení klienta, jako jsou vliv emocí na chování člověka či racionální plánování určité změny problematického chování na konstruktivní. Jsou přístupy, které se zaměřují především na racionální plánování procesu změny, vedle nich jsou přístupy, které se zaměřují především na povzbuzování a motivování klienta, a jsou přístupy, které považují oba tyto faktory změny za stejně důležité a věnují jim oběma v praxi náležitou pozornost. Jako optimální se dle Payna jeví třetí strategie, která nás již při posuzování klientovy situace nutí uvažovat o klientově problému na určité racionální rovině, ale stejně tak i z pohledu emocí, které jeho situaci doprovází – pouze za těchto okolností je naše posuzování „komplexní“. (Payne, 1997) Po sociálních pracovnících se tedy vyžaduje, aby byli při své práci s klienty schopni vědomě reflektovat obě tyto roviny plánování řešení, přestože jedna z těchto složek práce s klientem není jejich zvoleným přístupem příliš zohledňována a jsou tedy tím stavěni před otázku, jak skloubit (a jestli to vůbec lze) jejich preferovaný koncept s konceptuální výbavou přístupů jiných, které se na opomíjený faktor spolupráce s klientem zaměřují. Odpovědí je opět vždy pracovníkův určitý více či méně ochotný postoj k možnosti eklektického přístupu (reflektovaného i nereflektovaného) k užívání vícero teorií a metod sociální práce. Literatura LAAN, G. 1998. Otázky legitimace sociální práce. Boskovice: Albert. NAVRÁTIL, P. 2001. Teorie a metody sociální práce. Brno: Marek Zeman. KAPPL, M. 2010. Téma emocí v posuzování klientovy situace. In: NAVRÁTIL, P., JANEBOVÁ, R. (a kol). Reflexivita v posuzování životní situace klientek a klientů sociální práce. Hradec Králové: Gaudeamus. NEČASOVÁ, M. 2003. Profesní etika. In MATOUŠEK, O. a kol. Metody a řízení sociální práce. Praha: Portál. PAYNE, M. 1997. Modern social work theory. 2. vyd. London: Palgrave Macmillan. 3. Psychodynamické přístupy v sociální práci: psychoanalýza a její vliv na sociální práci Po ukončení dominance medicínského modelu sociální práce (na počátku 20. století), ovlivnila sociální práci Freudova psychoanalýza a další psychodynamické koncepty některých jeho žáků. Tomuto ovlivnění se v tomto období nevyhnula žádná společenskovědní disciplína a sociální práce nebyla výjimkou. Freudovy poznatky vychýlily teorie klientova světa a metody práce s klienty jiným směrem, a určitě bychom dodnes našli v oboru sociální práce stopy změny této orientace. Prvním z těchto nových přínosů bylo zaměření pozornosti na klienta jako osobnost – s její jedinečnou historií a jedinečnými způsoby prožívání a chování. Díky Freudově psychoanalýze sociální pracovníci více chápali, proč je někdy chování jejich klientů spíše iracionální a proč tito klienti nejsou schopni s tím sami něco dělat. V souvislosti s tím byl větší důraz kladen na dětství jako věk, ve kterém se rozhoduje o budoucnosti člověka – už zde se rozhoduje o tom, kdo bude či nebude klientem sociálních (a dalších pomáhajících) pracovníků. To rezonovalo s tehdejším trendem sociální práce, která se více zaměřovala na celou rodinu, tedy i na děti, a ne pouze na živitele rodiny, jak tomu bylo dříve. Stejně tak byla v sociální práci znát změna v pojetí vztahu pracovníka s klientem. S ohledem na to, že součástí práce s klientem je i určité zacházení s jeho emočním vyjadřováním, stává se vztah s klientem více osobní, i když přísně reflektovaný, aby nepřekročil hranice terapeutického vztahu. Tyto přínosy byly pevně provázány s Freudovými základními myšlenkami, které tvořily páteř psychoanalýzy, tak jak ji známe dodnes. Samotná psychoanalýza je tvořena třemi velkými teoretickými celky: „teorií osobnosti“, „teorií lidského vývoje“ a „teorií psychoanalýzy“, (Navrátil, 2001) jejichž základní předpoklady a poznatky jsou prezentovány v následujících odstavcích. Teorie osobnosti Freud ve svém přemýšlení o lidské osobnosti užíval dva modely – „topografický“ a „strukturální“. Svým způsobem se jedná o dva úhly pohledu, které se nevylučují, ale spíše doplňují. Z obou těchto modelů vyplývají určité předpoklady o naší realitě, které bychom měli při své práci s klienty zohlednit. Topografický model přichází s tvrzením, že lidská psychika zahrnuje tři následující složky: 1) vědomí - složka lidské psychiky, umožňující více či méně pozorné vnímání a prožívání vnější a vnitřní reality; 2) předvědomí - část lidské psychiky, obsahující ty duševní obsahy, které již v minulosti byly v pozornosti vědomí a je možné je vůlí relativně snadno opět vyvolat; 3) nevědomí – vrstva lidské psychiky, která v sobě uchovává duševní obsahy, které jsou vědomí za běžných okolností nepřístupné, z důvodu, že by narušovaly naše každodenní fungování ve světě (tyto vytěsněné obsahy jsou obvykle určitým způsobem traumatizující či společensky nepřijatelné). I přesto, že jsou tyto obsahy nevědomé, mohou ovlivňovat naše prožívání a chování, obvykle ne příliš pozitivním způsobem. (Navrátil, 2001) Strukturální model identifikuje taktéž tři složky lidské osobnosti, které tvoří uzavřený seberegulující energetický systém. 1) Id – pudové já, zahrnující dvě významné instinktivní tendence – sexuální pud (Eros) a pud ke smrti (Thanatos). Jedná se o zdroj psychické energie, vyvolávající v subjektu napětí, které „chce“ být vybito. Převážná část působení Id je nevědomá. 2) Superego - morální já, někdy popisováno jako „interiorizovaný rodič“, který stanovuje zákony („tabu“) a příkazy, podle kterých se má jedinec chovat, a o kterých se zásadně nediskutuje. Jeho úlohou je učinit z jedince „sociální“ bytost. Strukturálně se jedná o univerzální lidský fenomén, jeho obsahy jsou ovšem kulturně a dobově podmíněny. 3) Ego – racionální část naší osobnosti. Je to naše vědomé já, jehož úlohou je posuzovat nároky Id, Superega a vnější prostředí. Mnoho problematických situací klientů nastává právě ve chvíli, kdy se nedaří zachovat v projevování těchto složek určitou rovnováhu, a jedna z nich prosazuje své nároky více než ty ostatní. (Navrátil, 2001) Teorie vývoje lidské osobnosti Freudova teorie předpokládá, že každý člověk během svého individuálního vývoje prochází několika stádii, která ovlivňují „podobu“ naší osobnosti, přičemž ta nejdůležitější jsou první tři, která se odehrávají v našem raném věku. Tato stadia jsou významně ovlivněna dominantními způsoby chování, kterými jsme jako děti dosahovali tělesné slasti. S ohledem na to, že dosahování těchto tělesných uspokojení je regulováno ze strany rodičů (příp. dalšími osobami) vždy jedinečným a neopakovatelným způsobem, jsou i naše osobnosti na konci tohoto vývoje jedinečné (jakkoliv se dají určitým způsobem typologizovat). Orální stadium (první rok života) Tělesné slasti je v tomto období dosahováno přijímáním potravy (především v podobě mateřského mléka). Významný vliv na formování naší osobnosti (a způsoby jejího vztahování ke světu) může mít frekvence v podávání potravy, kdy dítě může být v uspokojování této potřeby v různé míře a intenzitě frustrováno či naopak až „hýčkáno“. Anální stádium (2-3 roky) Dominantním způsobem dosahování slasti v tomto období je vyměšování, které je více či méně regulováno ze strany rodičů. I nastavení této regulace má dle Freuda velice významný dopad na schopnosti dospělého jedince regulovat samostatně své touhy a potřeby, mimo jiné i potom na schopnost upřednostňovat dlouhodobé cíle před krátkodobými, ale i na kreativitu či potřebu jedince kontrolovat okolnosti svého života. Falické období (3-5 let) Dominantním zdrojem příjemných pocitů se již stávají pohlavní orgány dítěte. Středobodem tohoto období je překonání „Oidipova komplexu“ (u dívek „Elektřina komplexu“), kdy se děti zamilovávají do rodiče opačného pohlaví a naopak žárlí na rodiče stejného pohlaví. U většiny dětí nakonec dojde k akceptaci situace, kdy zjistí, že naplnění této touhy je mimo jejich možnosti, a identifikují se s osobou rodiče stejného pohlaví, kterého vnímají jako vzor při učení se přináležejícím sociálním rolím. Období latence (6-12 let) Období „zlatého věku dětství“, kdy sexualita načas mizí do pozadí. Genitální období (od 12 let) Období dospělé sexuality, orientované na vytváření partnerských vztahů a následně rodičovství. (Navrátil, 2001) Psychoanalytická metoda Psychoanalýza jako praktická metoda pomáhání se orientuje na tři principiální cíle: 1) nevědomé má být učiněno vědomým; 2) uzavřít neukončená vývojová stádia; 3) posílit ego v jeho zvládání požadavků Id, Superega a nároků sociálního prostředí. Psychoanalyticky orientovaní terapeuti mohou při naplňování těchto cílů užívat nejrůznější techniky, přičemž mezi ty nejvýznamnější a doposud nejužívanější patří technika volných asociací, analýza snů, analýza přenosu a analýza odporu. (Navrátil, 2001) Psychoanalýza a sociální práce Psychoanalýza a další psychodynamické přístupy ovlivnily případovou sociální práci v meziválečném období rozvoje moderní sociální práce. (Navrátil, 2001) V poválečném období ztratily psychodynamické přístupy v rámci terapeutického paradigmatu své vůdčí postavení s nástupem behaviorálních, humanistických, systémových a systemických přístupů k sociální práci. Nicméně i v druhé polovině 20. století měla psychoanalýza výrazný vliv na některé metody sociální práce, konkrétně především na radikální přístupy sociální práce, které byly ovlivněny teoretickými koncepty autorů tzv. frankfurtské školy. Dodnes mají v České republice psychodynamické přístupy silný vliv na práci s uživateli návykových látek, neboť stále významný a populární výcvikový model SUR, který často absolvovali a absolvují pracovníci z této oblasti sociální práce, vycházel konceptuálně právě z psychoanalýzy Sigmunda Freuda. (Kalina, 2005) Souhrn Prvním vlivným terapeutickým konceptem v sociální práci byla psychoanalýza Sigmunda Freuda. Sociální práci ovlivnila svým důrazem na vliv rodiny při socializaci dětí a specifickým pojetím osobnosti klienta, které např. zahrnovalo určité nevědomé procesy mysli, pudy či určité morální já člověka. Dodnes je psychoanalytický model užíván v některých branžích sociální práce, a dokonce i nadále ovlivňuje radikální pojetí sociální práce. Literatura KALINA, K. 2005. Co je SUR? SUR.cz [on-line]. [cit. 23. 1. 2014]. Dostupné z: www.sur.cz/downloads/co_je_%20sur.doc NAVRÁTIL, P. 2001. Teorie a metody sociální práce. 1. vyd. Brno: Marek Zeman. 4. Psychodynamické přístupy v sociální práci: individuální psychologie Mezi důležité Freudovy spolupracovníky patřil Alfred Adler. I ten se stejně jako mnoho dalších kolegů a žáků Sigmunda Freuda odvrátil od ortodoxní verze psychoanalýzy a vytvořil svébytný terapeutický přístup individuální psychologie, který má s ostatními psychodynamickými proudy již máloco společného. Pokud bychom hledali ten zásadní rozdíl, tak ten by spočíval již v Adlerově odpovědi na Freudovu zásadní otázku po tom, co určuje dynamiku osobnosti. Zde vidíme samotný základ nového paradigmatu, který se výrazně odlišuje od ostatních psychodynamických přístupů, které různými způsoby zůstaly věrny Freudovým názorům na tuto otázku. Adlerovo pojetí dynamiky osobnosti je v podstatě protikladné vůči tomu, jak ji nahlíží klasická Freudova psychoanalýza. Adler nevidí osobnost jako něco, co reaguje na mocné (svojí povahou fyziologické) síly Id, působící z hlubin nevědomí, které se snažíme regulovat prostřednictvím našeho ega nebo superega. Adler tuto klasickou psychoanalytickou perspektivu odmítá jako druh determinismu, který v praktickém světě není možné plně potvrdit. Nelze říci, že by lidé pouze reagovali na své nevědomé popudy. Častěji vidíme, že si lidé kladou různé cíle, kterých chtějí dosáhnout, protože je osobně považují za důležité. Povaha Adlerova psychodynamického modelu je tedy teleologická. Neptá se, co se stalo a deterministicky ovlivnilo vývoj událostí po teď, ale ptá se, co je konkrétním chováním/jednáním sledováno, jaký cíl má jím být dosažen. Tento model psychodynamiky osobnosti potom stojí v pozadí Adlerových názorů na jeho představu o uspořádání osobnosti, genezi různých psychologických a společenských problémů i možnostech terapie. Teorie osobnosti Adlerova teorie osobnosti nezapře Freudův silný vliv. I Adler uznává zásadní vliv našeho dětství na zformování naší dospělé osobnosti (zejména v období mezi 1. - 5. rokem života). A stejně tak souhlasí, že nevědomí hraje při určování základních rysů naší osobnosti důležitou roli. A nakonec i připouští, že většina dospělých lidí si často není svých cílů vědoma (což je analogické Freudově představě nevědomých motivů) – protože jejich „životní styl“ (životní šablona) vznikl v raném dětství. V detailech se ovšem od Freudovy psychoanalýzy výrazně vzdaluje. Individuální psychologie rozhodně odmítá centrální význam erotického (i thanatického) pudu v našem duševním životě a celkem pragmaticky o našem duševním životě tvrdí, že ho můžeme vnímat jako „souhrn opatření (…), která mají působit na svět, aby zaručila bytí lidského organismu a zabezpečila jeho vývoj.“ (Adler, 2018: 20) Přežití je podle Adlera tím primárním cílem, který určuje naše jednání, nikoliv reprodukce – ta je cílem až sekundárním. Na místo erotického a thanatického pudu Adler staví jiné dvě základní behaviorální tendence, které výrazně napomáhají našemu přežití: snahu po převaze a směřování k sounáležitosti. Bez nich by nebyla uspokojivá existence v tomto světě možná. Při vysvětlování toho, jak se v člověku probouzí tendence ke snažení se po převaze, staví Adler na pojmu, který pronikl z diskursu individuální psychologie do běžného jazyka. Tímto pojmem je pocit méněcennosti. Podle Adlera nás tento pocit doprovází od raného dětství (zde více než v pozdějších obdobích života), což dává smysl. Je specifikem našeho druhu, že se rodíme slabí a bezmocní a v důsledku toho každý z nás trpěl v dětství pocity méněcennosti. Což nás za normálních okolností pozitivně motivovalo k překonávání frustrujících podmínek a tím i k našemu duševnímu růstu a získávání různých potřebných dovedností. Adler tvrdí, že právě pocity méněcennosti spojené se specifickými interpersonálními situacemi v našem dětství nám již tehdy pomohly ustanovit si životní cíle, kterých se obvykle nereflektovaně držíme i v dospělosti. Pocity méněcennosti nicméně trpíme po celý náš život. Je to přirozený pocit, který se automaticky objevuje v situacích, kdy nejsme schopni svými veškerými schopnostmi vyřešit nějaký problém. Může nás inspirovat k práci na sobě (na svých kompetencích), ale i k realizaci celospolečenských projektů, které mají lidem zajistit kvalitnější život. (Adler, 2020) Na samotnou snahu o dosažení převahy můžeme pak nahlížet jako na zdravou reakci na pocity méněcennosti, která nás udržuje soustředěné na překonání současných podmínek a získání větší míry kontroly nad svým životem. Odměnou nám je uspokojující pocit převahy, který zažíváme, pokud se nám frustrující situace podaří zvládnout a zároveň získat kompetenci zvládat je i v budoucnosti. Vedle snahy po převaze je součástí lidské osobnosti také směřování k pocitu sounáležitosti s druhými lidmi. I toto směřování má mohutný vliv na dynamiku našeho duševního života. Jen díky tomu, že jsme schopni prožívat pocit sounáležitosti s druhými lidmi, je možné vést naplňující společenský život. Což rozhodně napomáhá našemu přežití. Nikdo nemůže žít dlouhodobě mimo společnost, protože by tím radikálně snížil svoje šance na dlouhý život. Není proto překvapivé, když Adler vnímá směřování k pocitu sounáležitosti jako evoluční mechanismus, který nám pomáhá přizpůsobit se společnosti, kterou vnímá jako součást našeho přirozeného prostředí. (Adler, 2018) Jen díky zažívaným pocitům sounáležitosti jsme ochotni pomáhat druhým lidem, kooperovat s nimi, jednat s nimi férově a cítit svoji odpovědnost vůči ostatním živým bytostem. Adler ovšem na druhou stranu naznačuje, že se pocit sounáležitosti a touha po jeho naplnění nemusí projevit vždy naplno. I zde se u Adlera ukazuje Freudův vliv na jeho uvažování, když se domnívá, že na jeho vývoj má v dětském věku důležitý vliv přítomnost (milující či nemilující) matky a později i otce. Přitom je důležité, aby rodiče vedle projevování své lásky vůči dítěti zároveň plnili dobře svoji sociální roli vychovatelů a naučili dítě spolupracovat a pomáhat ostatním. (Adler, 2020) Pokud tyto faktory nejsou v dětství jedince dostatečně přítomny, mívá to dle Adlera negativní vliv na vývoj jeho pocitu sounáležitosti a tím i na kvalitu jeho sociálního života. Míra a podoby pocitu sounáležitosti a snahy po převaze podle Adlera určují dynamiku našeho duševního a sociálního života, přičemž v této dynamice se ustanovuje a vyjevuje náš charakter v souvislosti s tím, jak se vypořádáváme s různými životními úkoly, spojenými s naším životem ve společnosti. (Adler, 2018) Pocit sounáležitosti, touha po převaze a náš postoj k plnění životních úkolů jsou tak tím, co nejvíce ovlivňuje úspěch či neúspěch v našem sociálním fungování. Geneze psychosociálních problémů I v otázce toho, jak vznikají a vyvíjí se různé problémy v našem duševním a sociálním fungování, je Adlerova představa o vzájemném vztahu našeho duševního a sociálního života velmi podobná té Freudově. Je to vždy duševní nastavení jedince, co ovlivňuje jeho sociální život. Tedy to, k jakým cílům směřuje jeho touha po převaze a jaká je míra jeho pocitu sounáležitosti s druhými. Ty pak určují rozsah a podobu našeho života ve společnosti. Zejména se projevují potom v tom, jak lidé zvládají tzv. „tři životní úkoly“, které musí splnit, pokud mají být a chtějí být platnými členy společnosti. Tyto tři nejdůležitější úkoly života Adler vymezuje takto: „Vybudovat si dobře fungující lidské vztahy, najít si společensky prospěšné zaměstnání a vytvořit si intimní vztahy.“ (Adler, 1999: 114) Při plnění všech těchto tří úkolů se zásadním způsobem uplatňují jak pocity sounáležitosti, tak i snaha o moc a převahu. (Adler, 2018) Pro jejich úspěšné zvládnutí je ovšem nejpodstatnější rozsah a intenzita našeho pocitu sounáležitosti s druhými. Pokud je minimální, mohou sice takoví jedinci předstírat, že vedou „společensky úspěšný život“, ale jdeme-li pod povrch, zjistíme, že by šlo stěží mluvit o spokojeném životě – ať jich samotných anebo jejich blízkých. A mnohdy také zjistíme, že tito jedinci často porušují práva ostatních, aby dosáhli svého, což je dostává do konfliktních situací. Pokud chceme pochopit, proč si lidé při plnění uvedených životních úkolů volí špatné cíle a špatné prostředky k jejich dosažení, je zřejmé, že musíme svoji pozornost zaměřit především na to, jak se formuje naše touha po převaze. Jak již bylo uvedeno, touha po převaze se odvíjí od existence našich pocitů méněcennosti. Pocity méněcennosti jsou dle Adlera základem všech našich problémů týkajících se našeho špatného duševního a sociálního přizpůsobení, tedy především v těch případech, kdy jedinci chybí silný pocit sounáležitosti. Potom si člověk volí špatné cíle, ke kterým napne své snažení po převaze. Jako špatné cíle bychom dle Adlera měli vnímat ty, které sledují především osobní zájem a nezohledňují zájmy a prospěch druhých lidí. (Adler, 1999; Adler, 2018) Adlerovo základní vysvětlení toho, proč se náš pocit sounáležitosti nemusí vyvinout do optimální podoby, zde již bylo uvedeno. Kořeny tohoto nastavení můžeme vnímat v našem dětství, kdy rozhodujícím faktorem pro další vývoj našeho pocitu sounáležitosti byl milující/nemilující vztah rodičů k nám a jejich výchova, jejímž cílem by mělo být naše „sociální přizpůsobení.“ A jak Adler podotýká, rodiny v plnění těchto úkolů nebývají až tak perfektní. (Adler, 1999) Soustředíme-li se na první faktor, tedy vztah mezi rodiči a dítětem, můžeme spolu s Adlerem rozpoznat hned dvě problematické situace, které snižují jedincův pocit sounáležitosti. První z nich je zanedbávání (zejména emocionální), kdy si dítě v citově chladném prostředí nevytvoří v dostatečné míře návyk a dovednost navazovat lidské vztahy a vytvoří si nesprávný kompenzační postoj, že na ostatních lidech vlastně nezáleží a není smysluplné navazovat s nimi užší vztahy. Druhou problematickou situací je rozmazlování dítěte, které překročí rozumnou hranici. To podle Adlera může vést k různým podobám sebestřednosti, kdy si dítě osvojuje postoj, že ono je středem světa a ostatní jsou tu jen pro něj, bez ohledu na jejich myšlenky a city. (Adler, 1994) V okamžiku, kdy tyto děti zažívají pocity méněcennosti, je při jejich sníženém pocitu sounáležitosti velmi pravděpodobné, že cíle takových jedinců nebudou vždy ohleduplné k společenskému zájmu. Jejich touha po převaze nebude mířit k společensky užitečným cílům a činnostem (což je zdravý způsob, jak pocity méněcennosti kompenzovat). (Adler, 1999) Pokud se v obou těchto situacích silně neprojeví druhý faktor, tedy rodičovská výchova k dobrému společenskému přizpůsobení, podle Adlera u takových jedinců nakonec hrozí, že se u nich projeví tzv. komplex méněcennosti, který už představuje silný charakteristický rys a trvale ovlivňuje jejich uvažování a chování. Komplex méněcennosti je výsledkem dlouhodobé frustrace z přetrvávajících pocitů méněcennosti, které člověk neumí řešit konstruktivním způsobem, tedy zaměřením se na svůj vlastní růst, který by ovšem zároveň měl být v harmonickém vztahu v potřebami druhých blízkých lidí. Podle Adlera je v dětském věku velmi snadné při překonávání pocitů méněcenností ztratit odvahu k volbě sociálně posilujících cílů. I zde se stejně jako Freud domnívá, že děti jsou s ohledem na jejich doposud nevyvinuté intelektové schopnosti náchylné k nepřiměřenému zobecňování svých zkušeností, obzvlášť těch negativních. (Adler, 2020) Pokud jejich první pokusy o přiblížení se k druhým lidem nejsou úspěšné a jejich výsledkem jsou spíše negativní pocity a nesprávné zobecnělé závěry o jejich schopnostech navazovat mezilidské vztahy, mohou postupně ztrácet odvahu a začnou si volit cíle, které je od sounáležitosti s ostatními vzdalují. Běžně se stává, že laici zaměňují pocity méněcennosti s komplexem méněcennosti. Nicméně to není totéž. Komplex není pouze o pocitech, ale jsou to vnitřní nesprávná logická přesvědčení, zahrnující pocity méněcennosti a názory, které jsou s těmito pocity v zdánlivě úzkém vztahu (obvykle ve formě: protože A, tak potom B). (Kišimi a Koga, 2017) Podle Adlera můžeme komplexy méněcennosti často identifikovat ve výrocích typu: „Udělal bych tohle…, ale nemůžu, protože ….“ (Adler, 1999) Můžeme to tedy shrnout tak, že zatímco jsou pocity méněcennosti obvykle motivátory našeho růstu, komplexy méněcennosti jsou vždy jeho brzdou. (Kišimi a Koga, 2017) Závažnější negativní sociální důsledky ovšem může mít podle Adlera situace, kdy se komplex méněcennosti překlopí v komplex nadřazenosti, což se děje velmi často. Utrpení způsobené komplexem méněcennosti podněcuje u každého jedince snahy uniknout mu. Je to jen otázka času, kdy takový jedinec začne hledat takové cíle, ke kterým by mohl zaměřit své snahy o převahu a které by mu nakonec umožnily i zažívat pocity převahy. Tyto cíle a aktivity k nim přináležející nikdy nezohledňují společenský zájem, ale to je jejich aktérům jedno. (Adler, 1999) Škála takových nevhodných cílů a aktivit je podle Adlera celkem široká, až bychom mohli být v pokušení domnívat se, že komplex méněcennosti a komplex nadřazenosti jsou kořenem všeho sociálního zla a duševního utrpení v tomto světě. Faktem ale je, že komplexy nadřazenosti, které lidem pomáhají potlačovat pocity méněcennosti přesvědčením o jejich vlastní výjimečnosti a občasnými pocity převahy, je obvykle vedou k sociálnímu neúspěchu. (Mít občas pocity nadřazenosti při srovnání se s ostatními je v podstatě běžné a normální, ale pokud skutečně věříte tomu, že jste lepší člověk než ti druzí, máte problém. A pokud se tak budete i projevovat, lidé vás nebudou mít rádi.) V zásadě můžeme u důsledků komplexů méněcennosti a komplexů nadřazenosti pozorovat základní dvě tendence. První z nich je tendence k vyhýbání se životním úkolům, které vyžadují dobré zapojení do společnosti. Jedinci, u nichž se projevuje toto směřování, se záměrně vyhýbají situacím, ve kterých mohou selhat, a místo toho se stahují ze života a společnosti, což jim umožňuje vyhnout se nepříjemným pocitům méněcennosti a zároveň si zachovat své mínění o své hodnotě či výjimečnosti. (Adler, 2018) Toto své mínění ale obvykle staví na sledování cílů, které jsou společensky neproduktivní, což znamená, že nemají z pohledu společenského užitku žádnou hodnotu. Nezaměstnanost zapříčiněná osobním strachem ze selhání při plnění pracovních úkolů, útěky do nemoci (především těch duševních), nedostatek zájmu o ostatní a vyhýbání se navazování užších sociálních vztahů, úniky do světa fantazií (často za pomoci narkotik), to vše podle Adlera směřuje k parazitnímu stylu života (na úkor rodiny nebo dostupných sociálních systémů). Druhá tendence je charakteristická specifickou formou touhy po převaze, kdy člověk sleduje cíle, které mu umožní zažít pocit moci nad ostatními. Podle Adlera je bažení po moci a ovládání druhých problematickým duševním rysem. Připouští, že v rámci dělby práce je někdy nutné vytvářet mocenské pozice umožňující kontrolu nad ostatními. Zároveň ale varuje, že pokud se do těchto pozic dostanou lidé, kteří neusilují o společný prospěch, nýbrž o moc samu o sobě, může to být nebezpečné. (Současné studie o sociopatech ve vedoucích pozicích tuto obavu potvrzují.) Tito lidé však mohou napáchat velké škody i mimo svět práce. Rozhodně nejsou nejlepšími rodiči, přáteli ani sousedy. Adler se domnívá, že tyto osoby často nacházíme i mezi mladistvými pachateli a zločinci. Vedle dalších motivů může být totiž právě prožitek moci nad obětí tím nejdůležitějším. (Adler, 1999) I když se výše uvedené antisociální tendence mohou zdát v jistém smyslu protikladné, obě spojuje způsob, jakým si je jejich nositelé ospravedlňují – vůči sobě i druhým. Adler si všímá, že jejich narativ vlastní převahy vždy stojí na určité „soukromé inteligenci“ („soukromé logice“), která se v něčem odchyluje od obecného zdravého rozumu („common sense“). Především jí chybí to, co je v obecném zdravém rozumu vždy přítomné jako principiální hodnoty: sounáležitost, rovnost a spolupráce. Místo toho si tito jedinci vytvářejí sofistikovaná vysvětlení, proč se jich tyto hodnoty netýkají – obvykle proto, že se považují za výjimečné, nadané a nepochopené, a tudíž nadřazené běžným pravidlům společenského soužití. S čímž pochopitelně jejich sociální okolí nesouhlasí. (Adler, 2020) Cíle a metody individuální psychologie I když se Adler v názoru na vznik a vývoj problémů v duševním a sociálním fungování v základních rysech shoduje s Freudem, tedy že duševní nastavení jedince ovlivňuje kvalitu jeho sociálního života, v otázce terapeutické intervence zastává zásadně odlišný postoj. Na rozdíl od Freuda nepovažuje za nezbytné nejprve »spravit« klientovu duši, aby mohl následně správně fungovat v sociálním životě. Domnívá se, že je třeba nejprve zlepšit jeho sociální fungování, což ve svém důsledku pozitivně ovlivní jeho vnitřní postoj a životní spokojenost. Tímto směrem by podle něj měla postupovat každá terapie. V tomto kontextu potom dává smysl, když Adler o individuální psychologii poněkud paradoxně tvrdí, že je ve své podstatě „sociální psychologií“ (Adler, 1999). Neměla by proto překvapit ani formulace základního cíle tohoto přístupu, kterým jest Adlerovými slovy sociální přizpůsobení klienta (Adler, 1999). Z dnešního pohledu může být takto pojatý cíl terapeutické intervence vnímán jako poněkud problematický. Ať chceme nebo ne, naše myšlení a představivost jsou ovlivněny dominantní neoliberální ideologií, a stěží se ubráníme nepříjemným asociacím, které pojem sociální přizpůsobení může vyvolávat. Nicméně tento termín v Adlerově pojetí skutečně neznamená, že by pomáhající pracovníci po někom chtěli, aby obětoval své štěstí a blaho na oltář společnosti. Adler se s ohledem na naši lidskou přirozenost pouze domnívá, že jiná cesta, jak dosáhnout skutečného štěstí a celkové spokojenosti s životem, neexistuje. Jak bychom tedy měli rozumět požadavku cílit pomáhající intervence na sociální přizpůsobení? Podle Adlera má každý pocit duševní nepohody vždy své kořeny v problémech spojených se sociálním fungováním jedince. (Adler, 1999) Ty vznikají zejména tehdy, volí-li si lidé problematické cíle. Problematické cíle si lidé volí zejména tehdy, pokud je jejich pocit sounáležitosti slabý. Úkolem pomáhajícího pracovníka je proto tedy posilování pocitu sounáležitosti klienta a jeho podpora při hledání společensky prospěšných cílů. A především, jak ve svých textech Adler upozorňuje, důležitým prvkem terapie je neustálé povzbuzování klienta k odvaze jednat. Jsou-li jednou nové cíle ustaveny, už není v terapii o čem moc hovořit. Spíše než „terapie mluvením“, kterou má být na straně klienta dosaženo osvobozujícího „vhledu“ (jako v případě psychoanalýzy), je základní metodou individuální psychologie „sociální výcvik“. (Adler, 1999) V samotném poradenském rozhovoru, předtím, než zazní ze strany pomáhajícího pracovníka jakákoliv doporučení pro budoucí jednání, Adler (2020) doporučuje postupně se zaměřit na následující témata: 1) Identifikovat klientovy problémy a nároky, které z nich vyplývají směrem k jeho schopnostem. Ujasnit si, s čím má klient problém. Uvědomit si, se kterým životním úkolem daný problém souvisí (úkoly v oblasti mezilidských vztahů, zaměstnání, intimních vztahů). Zhodnotit klientovu úroveň kompetencí, které potřebuje posílit (kam by měla směřovat klientova snaha o převahu). 2) Zhodnotit pocit sounáležitosti, který řešení problémů předpokládá. Na základě svého pozorování, dotazování a informací z vnějších zdrojů (školy, úřady apod.) zhodnotit klientovu úroveň jeho schopnosti se sociálně zapojovat, míru jeho sociální ohleduplnosti a emocionální citlivosti. 3) Zhodnotit míru klientových pocitů méněcennosti či přítomnost komplexu méněcennosti. Zjistit, v čem si klient nevěří a proč si nevěří. Reflektovat klientovy interpretace překážek na jeho straně, které mu brání v dosažení změny. (Jedná-li se o komplex méněcennosti, je nutno zpochybnit absolutní platnost klientových přesvědčení o jeho nedostatečných schopnostech a kvalitách, zároveň s tím snižovat intenzitu pocitů úzkosti a strachu, spojených s jeho problémem a životními úkoly, které musí splnit.) 4) Zhodnotit případnou míru komplexu nadřazenosti. Zjistit, jaké cíle klient ve svém životě aktuálně sleduje, co mu jejich naplňování přináší, jak na základě toho vysvětluje svoji identitu a svůj vztah k ostatním lidem. Zhodnotit, zdali klientovy aktivity jsou přínosné (konkrétně či obecně) ostatním lidem, anebo se spíše jedná o soutěžení (ať již v reálné sféře života nebo pouze v klientově imaginaci). 5) Doplnit si obrázek popisem klientova dětství. Pro lepší pochopení osobnosti klienta je užitečné vědět něco o jeho dětství. Díky tomu lépe porozumíme jeho současné situaci a jeho cílům, protože můžeme sledovat vývojovou linii jeho života. Na základě toho pak můžeme stanovit vhodnější cíle a prostředky, které tuto trajektorii pozitivně ovlivní. (Adler, 2018) 6) Pozvednout klientův pocit sounáležitosti a tím odvahu. Klientovi nemůžeme něco nařizovat. Uznáváme klientovu schopnost autonomně se rozhodovat a jednat. Nepřistupujeme k němu z pozice autority, ale přátelsky, bez nadřazenosti, tlaku a hrubosti. (Adler, 1994) Součástí procesu hledání vhodných cílů (a plánů k jejich uskutečnění) je společná reflexe příčin klientova nezdaru, zahrnující odhalení jeho nesprávných domněnek (chyby v jeho „soukromé logice“) a neproduktivních či nevhodných cílů, které si vybral v raném dětství. Pokud si klient uvědomí, že jeho dětské cíle nejsou přiměřené jeho dospělému životu, je připraven volit cíle, které ho přiblíží plnohodnotnějšímu zapojení do užších i širších sociálních vztahů. (Adler, 2020) Shrnutí vlivu individuální psychologie na sociální práci Vlna zájmu o Freudovu psychoanalýzu a další psychodynamické přístupy jeho žáků mezi sociálními pracovníky v první polovině 20. století přinesla pozornost také Adlerově individuální psychologii. To není překvapivé, uvážíme-li Adlerovo zdůrazňování důležitosti lidských vztahů, sounáležitosti a konstruktivního úsilí o sebeuplatnění. Velký vliv mělo v té době jeho uvažování o vlivu rodičů na vývoj dítěte a také vliv sourozeneckých konstelací (dnes už není na sourozeneckou pozici kladen takový důraz, ukázalo se, že jiné vlivy na vývoj dítěte bývají zpravidla zásadnější). V této souvislosti bychom neměli opomenout zásadní vliv individuální psychologie na práci Marie Krakešové Doškové v kontextu předválečné československé sociální práce. V současné době jsou uznávány i Adlerovy myšlenky v kontextu uvažování o budování silných komunitních vazeb, ale i jeho úvahy (svojí povahou stranící demokratickému socialismu) o sounáležitosti v rámci celospolečenských vztahů. Opomenuty by neměly být ani jeho úvahy o nerovnosti pohlaví a odmítání genderových privilegií. Literatura: Adler, A. 2018. Člověk, jaký je: Základy individuální psychologie. Praha: Portál. Adler, A. 1999. Porozumění životu: Úvod do individuální psychologie. Praha: Aurora. Adler, A. 1994. Psychologie dětí: Děti s výchovnými problémy. Praha: Práh. Adler, A. 2020. Smysl života. Praha: Portál. Kišimi, I., Koga, F. 2017. Odvaha nebýt oblíbený. Praha: Beta. 5. Behaviorální a kognitivně-behaviorální přístupy Kognitivně-behaviorální teorie je pojem označující integrovanou sadu různých konceptualizovaných poznatků, vysvětlujících fungování lidského chování. V současném pojetí se jedná o syntézu poznatků klasické behaviorální teorie a moderních kognitivních věd, které se ve svých výzkumech ze svého úhlu pohledu zaměřují na otázku, co a jakými způsoby ovlivňuje lidské chování. Kognitivně-behaviorální teorie na podkladě těchto dvou konceptů věnuje ve svých zkoumáních svoji pozornost všem empiricky ověřitelným faktorům, které evidentně determinují lidské chování, a na podkladě toho navrhuje a doporučuje některé postupy v práci s klienty v oblasti pomáhajících profesí. Tato praktická aplikace kognitivně-bevahiorální teorie v práci s klienty je zpravidla označována jako kognitivně-behaviorální terapie a je s kognitivně-behaviorální teorií v nejužším vztahu. (Kappl, 2013: 17-19) Vývoj základních teoretických východisek kognitivně-behaviorální terapie Významným oponentem psychoanalytických konceptů v pomáhajících profesích ještě během první poloviny 20. století byla behaviorální teorie, která se ve svých epistemologických východiscích hlásila k důslednému pozitivismu a empirismu. Mezi zakladatele a další důležité postavy této významné teorie patří I. P. Pavlov, B. F. Skinner, J. B. Watson a E. L. Thorndike. (Kappl, 2013) Původní behaviorální teorie vycházela ze sady několika předpokladů, popisujících fenomén učení. Ty tvrdily, že žádné vývojově vyšší živé bytosti se nerodí s již hotovým výkladovým schématem této reality a dokonce ani s vrozenými schopnostmi tento svět objektivně a pravdivě poznat. Poznatky o světě a nástroje k jejich získávání si lidé osvojují až v procesu socializace. Lze tedy říci, že všechny naše vědomosti, kognitivní schopnosti, způsoby jednání a chování jsou naučené. (Kappl, 2013) Podle klasické behaviorální teorie mohou procesy učení se novým způsobům myšlení a chování nabývat různých podob, vždy jsou ovšem postaveny na určitém způsobu podmiňování. Mezi základní typy podmiňování patří dle behaviorismu „klasické podmiňování“ (postupné zakořeňování a upevňování žádoucí reakce na určitý podnět, v určité často se opakující situaci), „operantní podmiňování“ (zakořeňování a upevňování žádoucího chování prostřednictvím odstupňovaných odměn a trestů) a „observační podmiňování“ (obvykle nezáměrné učení nápodobou). Na podkladě těchto předpokladů behaviorální teorie inspirovala vznik řady úspěšných metod a technik pro určitý okruh problémů, především pro terapii různých úzkostných stavů, jako jsou např. panická porucha, sociální fobie, školní fobie apod. Nicméně v řešení dalších typů problémů behaviorální terapie nebyla schopna nabídnout žádné vhodné nástroje a její vývoj začal stagnovat. (Kappl, 2013) Významným impulsem pro další vývoj behaviorální teorie byl vznik a následný rozvoj kognitivní vědy v druhé polovině 20. století. Pozornost této nové disciplíny se upírala na otázky zpracovávání informací nervovou soustavou. Nezabývala se tedy jen vnějšími podněty, ale i vnitřními procesy, které díky moderním technologiím mohla experimentálně sledovat a měřit. Kognitivní věda obohatila kognitivně-behaviorální teorii o určitá víceméně konstruktivistická přesvědčení, podle kterých lidské chování vychází spíše z osobních přesvědčení jedinců o realitě, než ze situace samotné. Podle těchto přesvědčení rozhodují tedy o lidských reakcích spíše specifické procesy zpracovávání příchozích informací podle určitých osobitých „kognitivních map“, skrze které lidé realitu kolem sebe interpretují a v souladu s nimiž i plánují své chování. V souladu s tímto předpokladem se proto v praxi pomáhajících profesí pracovníci méně soustřeďují na nalézání „objektivních“ diagnóz příčin problémů jejich klientů a místo toho prostřednictvím racionální argumentace vyhledávají v systémech přesvědčení svých klientů iracionální a nepravděpodobné předpoklady o realitě, které mají negativní vliv na jejich prožívání a jednání. Paralelně s tím samozřejmě vybízí své klienty k hledání a zaujímání pravděpodobnějších náhledů na realitu. Pokud si klienti některé takové náhledy osvojí a v souladu s nimi cvičí nové strategie chování, obvykle jim to přináší určitý hmatatelný užitek, čímž se tyto vzorce chování zakořeňují. (Kappl, 2013) V praxi jsou tato východiska uplatňována v rámci několika populárních kognitivně- behaviorálních terapeutických přístupů, uplatňujících rozdílné metody práce s klienty. V sociální práci patří mezi nejčastěji zmiňované přístupy trénink asertivity, technika analýzy a modifikace chování a racionálně emoční behaviorální terapie. (Kappl, 2013) Trénink asertivity Trénink asertivity lze stručně definovat jako nácvik určitých způsobů chování v komunikaci s druhými. Jeho cílem je naučit určité jedince prosadit se v rozhovoru tak, aniž by došlo k nějaké problematické situaci, doprovázené silnými negativními emocemi. Asertivní přístup je vhodný pro ty klienty, kteří mají problémy s prosazením svých názorů, ať již proto, že jsou povahově plaší a neprůbojní, či naopak proto, že jsou při prosazování svých názorů konfliktní a snadno podléhající určitým obranným emocím. V praxi jsou klienti vedeni k procvičování určitých verbálních (a nepřímo i neverbálních) způsobů chování v určitých typických a stále se opakujících situacích. Tyto způsoby chování vychází z tzv. „desatera asertivních práv“, se kterými jsou klienti seznámeni na počátku výcviku, a která si mají dle potřeby připomínat. Vnitřní akceptace těchto asertivních práv vede k překonání určitých návyků, které jim brání v určitých typech situací svobodně reagovat jinými způsoby. Zbyněk Vybíral ve své knize „Psychologie lidské komunikace“ (Praha, 2000) těchto deset asertivních práv uvádí následujícím způsobem: 1. „Spolehněte se na vlastní názor, který o sobě máte, víc než na názor druhých.“ 2. „Uděláte-li něco za druhého, pak jedině z vlastního svobodného rozhodnutí (právo, které člověka chrání proti manipulaci).“ 3. „Můžete se rozhodnout i nelogicky a nejste povinni nikomu vysvětlovat, proč jste se takto rozhodli.“ 4. „Máte právo chovat se nezávisle na tom, zda to druzí budou schvalovat (právo, které se stalo výbavou jedince proti silnému tlaku na konformitu).“ 5. „Právo chybovat“. 6. „Právo změnit názor“. 7. „Právo neomlouvat se.“ 8. „Právo říct, že nevím“. 9. „Právo prohlásit, že tomu či onomu nerozumím“. 10. „Právo pronést, že některé věci jsou mi takříkajíc, ‚jedno‘.“ (Vybíral, 2000, s. 207) Těchto deset asertivních práv garantuje klientům v každé komunikaci postavení svobodné bytosti, která může v komunikaci s druhými vystupovat v souladu se svou vůlí, a stejně tak může svobodně řídit své jednání, samozřejmě vždy v souladu s určitou společenskou morálkou. S vědomím toho jsou schopni potom čelit různým komunikačním manévrům, jako je neoprávněná kritika, manipulace a afektované a agresivní komunikační výpady, které jsou komunikačními partnery záměrně namířeny proti nim, za účelem určitého komunikačního zisku. Nicméně je zároveň důležité upozornit, že úspěšné užívání asertivních technik je vždy doprovázeno a vedeno určitým pocitem zodpovědnosti, a nemělo sklouznout k arogantnímu jednání vůči komunikačním partnerům. (Kappl, 2013) V rámci přístupu tréninku asertivity byla vytvořena sada účinných technik, které mohou pracovníkům pomoci dosáhnout sjednaných cílů spolupráce s klienty. K těm nejznámějším (a v sociální práci využitelným) patří technika „stále se opakující zvukové smyčky“ („přeskakující gramofonové desky“), „nácvik nesouhlasu“ (umění říci „ne“), technika „otevřených dveří“, „dotazování na podrobnosti“, „vyjadřování pocitů“, či „vyjádření žádosti o laskavost“. (Vybíral, 2000: 207-209) Technika analýzy a modifikace chování Analýza a modifikace chování je technika, se kterou sociální pracovníci přímo nepracují, ale setkávají se s jejím užíváním jako členové různých multidisciplinárních týmů v oblasti ústavních zařízení (ústavy výchovné péče pro mládež a vězeňská zařízení). Režimy těchto zařízení jsou často založeny na různých bodovacích systémech, na jejichž podkladě je posuzováno chování jejich klientů a je podmiňováno či protipodmiňováno různými pozitivními či negativními sankcemi (odměnami a tresty). Úlohou sociálních pracovníků v těchto režimech je zpravidla spíše doprovázení jejich klientů při získávání určitých žádoucích kompetencí, a rozhodně nejsou těmi, kdo vyhodnocuje zaznamenané chování klientů v zařízení a udává strategii výchovného působení na klienta. (Kappl, 2013) Racionálně emoční behaviorální terapie Racionálně emoční behaviorální terapie představuje důležitou kognitivně-behaviorální modifikaci starých behavioristických přístupů. Oproti těmto klasickým modelům ovšem přikládá význam i vnitřním kognitivním procesům jedince. Základní východiska racionálně emoční behaviorální teorie tvrdí, že veškeré lidské instrumentální a verbální chování je organizováno podle určitých vnitřních algoritmů („kognitivních map“), které v sobě zahrnují jedincovu osobní zkušenost, obsahující určité více či méně silné emoce a jisté zobecněné poznání. Na tato teoretická východiska v praxi navazují doporučované techniky racionálně emoční behaviorální terapie, které jsou použitelné ve všech případech, kdy určité strategie klientova chování jsou zpravidla neúspěšné a nevedou k očekávaným pozitivním pocitům, a klient je přesto v takovýchto situacích uplatňuje nadále. Příčinou takovýchto problémových situací je dle racionálně emoční behaviorální terapie působení nějaké klientovy škodlivě sestavené „kognitivní mapy“ jeho reality, podle které interpretuje svět a události kolem sebe. Cílem intervencí sociální práce je proto tyto kognitivní mapy světa ve spolupráci s klientem změnit či jinak zabránit jejich dalšímu působení. Mezi konkrétní techniky, uplatnitelné při dosahování tohoto cíle, které jsou použitelné i v praxi sociální, patří např. technika „záznamu myšlenek“ či technika „kognitivní restrukturace“. (Kappl, 2013) Kognitivně-behaviorální teorie v sociální práci Kognitivně-behaviorální teorie je koncept, jehož poznatky o lidském chování a následná doporučení pro práci na jeho změně můžou být inspirativní i pro praxi sociálních pracovníků. V oboru sociální práce představuje kognitivně-behaviorální terapie určitý zdroj metod a technik, z nichž některé můžou bez potíží užívat i sociální pracovníci při práci s určitými typy klientů. Při užívání těchto postupů je ovšem důležité přidržovat se určitých zásad. Kanfer a Schefft tvrdí, že pro behaviorálně orientovanou sociální práci by to měla být zejména následující doporučení: 1) orientace na budoucnost; 2) orientace na chování; 3) orientace na řešení; 4) pozitivní orientace na silné stránky klienta; 5) strategie „krok za krokem“; 6) flexibilita v přizpůsobování pracovníkových postupů osobnosti klienta. (Navrátil, 2001) Takto nastavená klientská práce odpovídá současnému hlavnímu proudu praxe sociální práce a dá se předpokládat, že vliv kognitivně-behaviorální teorie v oboru sociální práce nadále poroste. Souhrn Kognitivně-behaviorální teorie představuje slibný teoretický koncept, který se zaměřuje na analýzu faktorů, které mají zásadní vliv na lidské chování. V souladu se svými poznatky kognitivně-behaviorální přístup navrhuje a doporučuje některé postupy v práci s klienty v oblasti pomáhajících profesí. Mezi ty nejužívanější patří trénink asertivity, analýza a modifikace chování a racionálně emoční behaviorální terapie. S některými jejich technikami se lze běžně setkat v eklekticky pojaté sociální práci. Literatura KAPPL, M. 2013. Kognitivně-behaviorální teorie a kognitivně-behaviorální terapie (KBT). In MATOUŠEK, O. a kol. Encyklopedie sociální práce. 1. vyd. Praha: Portál. NAVRÁTIL, P. 2001. Teorie a metody sociální práce. 1. vyd. Brno: Marek Zeman. VYBÍRAL, Z. 2000. Psychologie lidské komunikace. 1. vyd. Praha: Portál. 6. Humanistická perspektiva v sociální práci: přístup zaměřený na osobu K nejvýznamnějším autorům na poli psychoterapie, kteří nejvíce ovlivnili polistopadový vývoj moderní české sociální práce, patří bezesporu americký autor Carl R. Rogers. Jeho přístup „orientovaný na osobu“, právem řazený k humanisticky orientovanému proudu v psychoterapii, vnesl svéhu času do mnohdy programově odlidštěné formy pomoci výrazný prvek lidského zájmu o klienta a jeho svět, z něhož v praxi dokonce vytvořil svůj hlavní nástroj změny. Bývá-li mnohdy zmiňován fakt, že již zmiňovaná kognitivně-behaviorální teorie se musela v období svého vzniku vyrovnávat s psychoanalýzou a jejími klíčovými pojmy a koncepty, prošel si určitou tvůrčí konfrontací s ní i Carl R. Rogers – ostatně stejně jako většina originálních psychoterapeutů 20. století. Odlišné byly cesty a stanoviska, ke kterým konkrétní teoretické koncepty jimi dospěly, nicméně všechny nějakým způsobem navazovaly na debatu, kterou Sigmund Freud svými díly rozpoutal. Sám Carl Rogers začínal jako psychoanalytik, i když už po relativně krátké době si se stále větším znepokojením začal opakovaně klást otázku, proč někdy psychoterapie zabírá a někdy naopak ne a začal tušit, že podmínky úspěšné pomoci tkví v něčem jiném než v důsledném uplatňování Freudovy teorie. To ho vedlo k tomu, že začal se svými spolupracovníky postupně systematicky sbírat a analyzovat kazuistiky klientů, aby posléze zjistil, že v úspěšně zakončených terapeutických procesech se zpravidla objevovaly následující momenty: bezpodmínečná akceptace klienta terapeutem, empatická komunikace s klientem, vyjadřovaná autenticita terapeutovy osobnosti. Na základě těchto zjištění zformuloval Carl Rogers základy své nové teorie o lidském duševním životě a možnostech psychoterapeutické pomoci. Pokusíme-li se shrnout vliv Rogersova prvního učitele Sigmunda Freuda, Carl Rogers převzal z psychoanalýzy a v modifikované podobě si ponechal v podstatě jediný určitý před-koncept: že zde existuje jistý „poháněč“ lidského jednání a chování. V Rogersově pojetí to je ovšem „potřeba seberealizace“, tedy koncept radikálně odlišný od Freudova „erotickému pudu“ – ale i principů zformulovaných dalšími autory – „touhy po převaze“ u Adlera, „potřeby smyslu“ u Frankla apod. Rogersovy další ideje se od těch psychoanalytických radikálně liší a mají spíše blíže k filosofickým představám východu – především taoismu a zenbuddhismu, ze západní inspirace bychom mohli zřejmě jmenovat židovského filozofa a mystika Martina Bubera, zabývajícím se východoevropským chasidismem, nebo křesťanského existencialistu Sörena Kierkegaarda. Stejně tak ovšem v jistém období Rogersova teorie prošla i určitou tvůrčí konfrontací i s KBT, proti jejichž výtkám se musela tehdy rozvíjející a již populární „na člověka orientovaná terapie“ (viz Rogers, 1998: 61-64) bránit a vyhrazovat. To, čeho se týkalo jádro problému, je z velké části i obsahem následujících tezí. Základní teze přístupu zaměřeného na klienta: 1) Realita ani člověk se nepohybují v jednou provždy daných mantinelech, život je neustálý proces, který prochází neustálými proměnami všeho, co existuje. V psychoterapii to znamená, že veškeré koncepty o fungování člověka jsou ve svém dosahu velmi limitovány. Tento fakt přirozeně problematizuje pojem „objektivní diagnózy“. 2) Dá se ovšem vypozorovat, že lidský život jako proces znamená děj principiálně směřující k „sebeaktualizaci svých možností a rezerv“ (self-actualization). 3) Člověk nemůže „růst“ (aktualizovat své veškeré možnosti), pokud necítí určitou míru akceptace ze strany druhých lidí. Necítí-li se člověk akceptován, bojí se realizovat své životní projekty, což je pozůstatek jisté naučené reakce z dětství – neakceptovali-li „důležití druzí“ některá chování dítěte, důrazně je zkorigovali. Určitá míra omezování je při výchově nutná, dokonce zdravá a žádoucí: za jistou mezí se ovšem stává škodlivou – vyvíjející se jedinec má z obavy před reakcí druhých strach vyvíjet se samostatně a stává se závislým na mínění druhých lidí. Setká-li se ovšem jedinec s někým, kdo ho bezvýhradně akceptuje, probouzí to v něm vůli vůbec růst a rozvíjet se „svým směrem“. 4) Proces změny v klientově prožívání a chování směrem k určité svobodě a samostatnosti musí být podporována někým, kdo dokáže sám sebe plně akceptovat – a vyjadřuje to svým autentickým vystupováním a chováním. To také znamená – musí být sám se sebou v určité kongruenci – nesmí být v nějakém vnitřním nesouladu či konfliktu, jeho prožívání a chování je v souladu, ve shodě je jeho verbální i neverbální komunikace. Pokud pomáhající nějaký vnitřní konflikt či napětí prožívá, nehraje si na někoho, kdo je „nad věcí“, ale přizná to i navenek, přichází s tím do komunikace. 5) Akceptace druhého vyžaduje vysokou míru empatie vůči klientovi. V ideálním případě to znamená naprosté naladění na osobnost klienta, lidský zájem o něj (ne jen hledání diagnostikovatelných symptomů), vyladění se na jeho verbální i neverbální vyjadřování, vnímání partnera v komunikaci tak, jako kdybychom my byli na jeho místě. Náš empatický zájem nesmí ovšem vést k ztracení jistého odstupu a k naprosté identifikaci s klientem – to by mu neprospělo. Zůstáváme přitom vždy sami sebou. 6) Vlastnosti, kterými oplývá pomáhající pracovník, by měl nakonec získat sám klient. Shrneme-li zásady terapeutické praxe, pomáhající pracovník se vždy snaží nedirektivně povzbudit růst schopností u klienta, které sám vlastní a kterými pomáhá – učí klienta projevovat se autenticky, povzbuzuje ho k větší empatii vůči prostředí, ve kterém žije, vede ho k nejvyšší možné sebeakceptaci i akceptaci odlišných druhých. Pokud se toto povede, máme před sebou flexibilního člověka, schopného sebeutváření a sebeřízení svého života. Empatické naslouchání a reagování Skutečně důležitým nástrojem působení pomáhajícího pracovníka je empatické naslouchání. Jak bylo už uvedeno, akceptace a empatické zaujetí pomáhají klientovi uspořádat si své myšlenky a prožitky, v odstupu od požadavků a stereotypů vnějšího světa, pomáhají mu otevřít si nové obzory a zdroje, a vzbuzují v něm touhu chtít tyto své nové možnosti realizovat. Otázkou je, jak se to dá v praxi realizovat. Mearns a Thorne nabízí jistou pomocnou techniku, čtyřbodovou stupnici, která může sociálním pracovníkům pomoci uvědomit si, do jaké míry lze empaticky (či naopak neempaticky) reagovat na slova klienta, který k nim přichází s prosbou o pomoc. Zároveň jim ukazuje, kde mohou dále ještě rozvíjet a posilovat své komunikační kompetence. Tato stupnice rozlišuje „nultou“, „první“, „druhou“ a „třetí“ úroveň empatického naslouchání a komunikace, které Zbyněk Vybíral v textu „Psychologie lidské komunikace“ následujícím způsobem popisuje na příkladu ženy – klientky, která si stěžuje na manželovo chování slovy: „Zachází se mnou jako s dítětem…, vodí mě za ručičku, dusí mě. Neuvědomuje si, že už nejsem dítě…“ (Thorne a Mearns in Vybíral, 2000: 189) Příkladem odpovědi na 0. úrovni může být odpověď: „Muži jsou všichni stejní. Nejlepší je se jich zbavit.“ (Thorne a Mearns in Vybíral, 2000: 189) Jedná se o povrchní reakci, která v podstatě jen utvrzuje klientku ve stereotypu a uzavírá cestu k reflexi klientčina sdělení. Do kategorie těchto neempatických odpovědí patří i rutinní direktivní udílení rad, bez snahy individuálního pochopení klienta. (Vybíral, 2000) Příkladem odpovědi na 1. úrovni může být věta: „Bože, to musí být těžké.“ (Thorne a Mearns in Vybíral, 2000: 189) Takováto odpověď dává alespoň najevo částečné pochopení klientčiny situace a jejích emocí. Nicméně chybí pečlivější reflexe sdělené informace. (Vybíral, 2000) Příkladem odpovědi na 2. úrovni může být odpověď: „Zdá se, že vám nerozumí…, jak se měníte, pořád se k vám chová tak jako kdysi, a vy se na něho hrozně zlobíte.“ (Thorne a Mearns in Vybíral, 2000: 189) Tato odpověď zahrnuje navíc kvantitu i kvalitu sdělení. Parafrázování klientčiných slov jí navíc i dává najevo, že ji lidsky akceptuje, naslouchá jí, a nějakým způsobem subjektivně rozumí. (Vybíral, 2000) Příkladem odpovědi na 3. úrovni může být odpověď: „Vidím, že se zlobíte, protože nechápe, že se měníte… Zdá se, že je to ve vás silné… Ale zároveň přemýšlím…, zdá se, že se celá třesete…, je za tím hněv na něho, nebo i něco jiného?“ (Thorne a Mearns in Vybíral, 2000: 189) Tato odpověď je již hlubokou reflexí klientčiných slov, zahrnující i její neverbální komunikaci. Navíc i obsahuje reflexi pocitů a myšlenek pracovníka, které v něm vyvolala klientčina slova i její neverbální komunikace. (Vybíral, 2000) Pokud se užívání této stupnice dostane pomáhajícímu pracovníkovi takříkajíc „do krve“ a pracovník působí při vedení rozhovoru přirozeně, může se jednat o skutečně silnou techniku. Pokud si s ní pracovník není ještě jistý, měl by zůstat u zmíněných základních zásad: být akceptující, empatický a autentický. Zajímavou sadu zásad tvořivé empatické komunikace doporučoval i Carl Rogers, který na pomáhající pracovníky kladl požadavek, aby zůstávali v pomáhajících situacích prostě zcela otevřeni uvědomování si toho, co se v danou chvíli děje. Aby toho byli schopni, měli by si připustit: - že by neměli lpět na významu slov, který jim osobně dávají, a měli by připustit proměnlivost „hranic“ pojmů, - že lze měnit své hypotézy i dokonce přesvědčení (jedním slovem nebýt rigidní, strnulý), - že k nim může přicházet velké množství konfliktních informací (např. nejednoznačných, dvojsmyslných, protiřečících si) a můžou je přesto přijímat, - že by neměli vyvozovat ihned ze situace závěry. (Vybíral, 2000) Přitom opět stále musí takový pracovník zůstávat přirozeným, autentickým, akceptujícím a empatickým, jinak tyto rady pozbývají svůj smysl – bez tohoto základního terapeutického rámce nefungují. Souhrn Mezi vlivné přístupy v české sociální práci patří od 90. let 20. století Rogersův přístup orientovaný na osobu. Jedná se o humanisticky orientovaný přístup, který za rozhodující prvek úspěšné spolupráce s klienty považuje lidský vztah. Aby se tento vztah ve spolupráci s klienty podařilo navodit, je nutné, aby pracovníci své klienty akceptovali jako lidské bytosti, aby jim dokázali empaticky naslouchat (a reagovat), a byli ve svém působení zcela autentičtí. V současnosti jsou tyto požadavky všeobecně akceptovány většinou pomáhajících pracovníků jako nezbytné předpoklady úspěšné spolupráce s klienty. Literatura ROGERS, Carl. 1998. Způsob bytí. 1. vyd. Praha: Portál. VYBÍRAL, Z. 2000. Psychologie lidské komunikace. 1. vyd. Praha: Portál. 7. Systemický přístup Genealogie systemického přístupu zahrnuje přístupy, orientující se na tzv. obecnou teorii systémů, na jejímž základě vznikly svého času populární terapeutické přístupy jako komunikační teorie či strategický přístup. V jejichž diskursu a následné konfrontaci s nimi se vůbec poprvé objevily základní teze systemického přístupu, který se postupem doby stal autonomním přístupem. Příčinou odštěpení systemického přístupu od širokého proudu systémově orientovaných metod rodinné terapie a rodinného poradenství byl příklon některých původně systémově orientovaných autorů k radikálně konstruktivistické epistemologii, která ale ve svém důsledku zpochybňovala podstatnou část východisek systémově orientovaných přístupů. (Ludewig, 1994) I když starší systémové školy uznávaly, že náš svět je do vysoké míry určitým konstruktem, vyplynulým z komunikace mezi lidmi, nepochybovaly o tom, že struktury, systémy či subsystémy, ve kterých se lidé pohybují, jsou do jisté míry „objektivní“, a že všichni přítomní by podali stejný popis situace či bez problémů byli schopni na nějaký takový přistoupit. Z pohledu konstruktivistické epistemologie je toto ovšem dosti problematické tvrzení. Jak dokazují nejnovější empirické a teoretické poznatky v různých vědních disciplínách jako je biologie, lingvistika, psychologie či sociologie, zásadní problém „objektivity“ poznání je vždy v tom, že prvky v systému vnímají svou pozici i příslušná pravidla vždy striktně individuálně a neexistuje žádný jednoznačný objektivní popis toho, co ve zmíněných strukturách probíhá, který by akceptovali všichni. Podle radikálního konstruktivismu, na který se systemický přístup odvolává, je hlavním faktem naší existence to, že svět kolem nás neodhalujeme a neodkrýváme (jak se má běžně za to), ale konstruujeme si ho každý z nás sám v sobě. Naše popisy téže reality jsou obvykle beznadějně jiné. Systemický přístup v souladu s konstruktivistickou epistemologií navrhuje určité přehodnocení přístupu sociálních pracovníků k pomáhání. Uvádí sociální pracovníky do postmoderního světa, kde není možná žádná přesná diagnostika klientových problémů, žádné jednoznačně určitelné příčiny, žádná sada receptů a osvědčených řešení. Nabízí určité výchozí principy praxe, které by v praxi sociálních pracovníků měly být přítomny, aby jejich sociální intervence byly úspěšné. Základní teze systemického přístupu: 1. Svět, tak jak si myslíme, že ho známe, není ničím více než produktem složitého procesu výběrového vnímání a následné interpretace, řídící se neopakovatelnou individuální kombinací různých interpretačních vzorců a schémat. Náš svět si konstruujeme z útržků vjemů, které zachytíme, a za pomoci  slov, kterým sice přisuzujeme mírně rozdílné významy, ale ke konstrukci smysluplného celku nám plně postačují. 2. Jen těžko můžeme odhadovat, jak si svou realitu konstruují druzí lidé. I když zde existuje jistý kulturně podmíněný kontext, v kterém se většina z nás pohybuje, naše osobní zkušenosti i další subkulturní rámce nás předurčují k přísně individuálním viděním světa. Obtížně budeme potom stanovovat nějaké diagnózy o tom, jak to má druhý člověk – je nad naše možnosti a schopnosti dát si dohromady spolehlivou představu o klientových potížích i jejich řešeních. 3. Složitější živé systémy jsou neinstruovatelné. Při nepoznatelnosti vnitřního světa klienta a při faktu jisté problematičnosti každé komunikace není možné zodpovědně naplánovat direktivní intervenci, šitou konkrétnímu klientovi na míru. Pomáhající pracovník může pouze podněcovat změny problémových systémů, ve kterých se klient pohybuje, s vírou, že si systém sám nalezne po „otřesu“, vyprovokovaným zásahem pracovníka, ideální uspořádání, ve kterém klient již není znevýhodněným či problematickým prvkem. 4. Úloha pomáhajícího pracovníka spočívá v tom, že pomáhá klientovi představovat si, co vlastně chce a jak by toho mohl dosáhnout. Nehledají se žádná zasvěcená vysvětlení klientova stavu – např. příčiny v klientově dětství (traumatické události apod.) či kauzální vysvětlení, operující se schématy a žargonem, kterými je pracovník vybaven po teoretické stránce. Pomáhající proces by měl být orientován přísně na budoucnost – čili na představu toho, jak by mohla vypadat bezproblémová budoucnost klienta, a jak by se to dalo zařídit, aby se k ní klient přiblížil co nejtěsněji a nejdříve. (Kappl, 2004) Andersenovy otázky Ivan Úlehla tvrdí, že metodou pomáhajícího pracovníka není proti všem rozšířeným stereotypům „pomáhající rozhovor“, ale „reflektování“ – neboli způsob, jak pracovník zachází sám se sebou v dialogu s klientem, čili také: jak dokáže uplatňovat principy systemického přístupu při své práci. Příkladem toho, jak vést rozhovor a nevzdálit se zmíněným východiskům, je užití jisté čtveřice témat, která lze vkládat do pomáhajícího dialogu a vlastně ho jimi strukturovat tak, aby byl celý tento proces klientovi užitečný. Jedná se o témata, která zformuloval do své konečné podoby norský autor Tom Andersen, který tvrdí, že při své práci nepotřebuje více než tato základní vodítka. (Úlehla, 1999) Není problém dostat tato témata do komunikace vhodnými otázkami. 1. téma: „Jak se stalo, že se klient ocitl v pracovně pomáhajícího pracovníka?“ Než se přímo zeptat na problém, je mnohdy lepší seznámit se s jeho celým kontextem – s historií nápadu vyhledat pomoc, zjistit, kdo a jak je zapojen do problémového systému, kdo má zájem na řešení, jaké jsou naděje a očekávání klienta, co vše už zkusil a jak při tom uspěl (či neuspěl). Můžeme přitom užít následující typy otázek: - Jak se stalo, že jste tady? - Co vás přinutilo? - Co vás přivedlo na tu myšlenku? - Koho napadlo jako prvního sem jít? - Jak to vzali ostatní? - Proč (z jakého důvodu) vás sem z toho úřadu poslali? Co od toho očekávají? - Jak si to vysvětlujete, že vás poslali zrovna ke mně? 2. téma: „Představa klienta o tom, jak by mohl čas setkání s pracovníkem využít.“ Tím, kdo je dokonale seznámen se svým problémem, je klient. Pouze klient také ví, jak by se mělo v jeho případě postupovat. Jeho představa o řešení může být velmi mlhavá, proto je zde pracovník, který umí klienta dovést ke konkrétnější představě. Nastartovat tento proces může následujícími otázkami: - Co pro vás můžu udělat? - Co zde spolu můžeme udělat, aby to pro vás bylo užitečné? - Jak by měl vypadat výsledek naší spolupráce? - Co očekávají ti, kdo vás sem poslali? - Čím bychom měli začít? 3. téma: „Posouzení právě probíhající spolupráce s terapeutem ze strany klienta.“ Pracovník se od začátku snaží dovést svého klienta k nějaké představě o tom, jak by spolupráce měla probíhat a jak by měl vypadat její výsledek. Tyto představy se často mění, tak jak se debata vyvíjí a klient svému partnerovi (a tím i opět sobě) objasňuje významy svých slov. Proto je nezbytně nutné čas od času zkontrolovat situaci, neboť může dojít k nereflektovanému posunu v klientově vnímání problému a možností řešení. Někdy klient pokračuje v hovoru s pracovníkem o určitých započatých podobách scénáře změny (nechce ho „otravovat“ s dalšími nápady a připomínkami, či mu chce prostě jen „udělat radost“), ale přitom je vnitřně přesvědčen o tom, že by to šlo dělat ještě lépe a možná ještě příjemněji. Není proto od věci prokládat rozhovor dotazy tohoto typu: - Je to, na čem teď děláme „ono“? - Je to, jak teď postupujeme, to, na čem jsme se domluvili? - Děláme to správně? - Co jiného bychom mohli spolu dělat, aby to bylo ještě více vyhovující? 4. téma: „Jak by se dalo postupovat dále tak, aby to bylo pro klienta přijatelné?“ Může se skutečně stát, že klient usoudí a přizná, že nevěří moc v účinnost toho, co s pracovníkem dělá, či ve výsledné návrhy řešení. I v takové situaci se nadále řídíme přesvědčením, že v dalším postupu je opět tím kompetentním klient. Podle situace můžeme užít širokou škálu otázek: - Co máme udělat, abychom mohli spolu mluvit? - Co by se mělo změnit, abychom mohli spolupracovat? - Kdo další by tu měl být? - Jak bychom to měli dělat jinak? - Co jsme opomněli? (Úlehla, 1999) Souhrn Systemický přístup k pomáhání představuje soubor poradenských a terapeutických metod, vycházejících z radikálně konstruktivistické epistemologie, z jejíchž poznatků a zformulovaných základních tezí vyplývá fakt naprosté nemožnosti „objektivního“ poznání naší reality. Základní charakteristikou systemických metod je pragmatický přístup k pomáhání orientovaný na budoucnost, kdy se pomáhající pracovník nesnaží o vytváření genealogií problému a předepisování určitých řešení, ale aktivizuje klienta k tomu, aby si sám kladl realistické cíle a vytvářel k nim adekvátní strategie. V rámci sociální práce je systemický přístup rozšířen především v oblasti odborného sociálního poradenství. Literatura KAPPL, M. 2004. Metody sociální práce s jednotlivcem. 1. vyd. Hradec Králové: Gaudeamus. LUDEWIG, K. 1994. Systemická terapie – základy klinické teorie a praxe. 1. vyd. Praha: Pallata. ÚLEHLA, I. 1999. Umění pomáhat. 2. vyd. Praha: SLON. 8. Ericksoniánské přístupy Ericksoniánské přístupy, původně vycházející z myšlení a práce amerického psychoterapeuta Miltona Ericksona, sdílí se systemickým přístupem většinu základních konstruktivistických východisek. Doplňují je ovšem o další dva předpoklady, ze kterých v praxi vychází významná část jejich metod a technik: 1. Nedílnou součástí procesu myšlení je nevědomá činnost mysli, která je relativně autonomní a vždy účelná. 2. Nevědomou činnost klientovy mysli lze ovlivňovat a lze ji tak využívat v jeho prospěch. (Lanktonovi in O´Hanlon, 1989) Více o těchto teoretických předpokladech pojednávají následující dvě podkapitoly. Samostatná a účelná nevědomá činnost mysli Podle poznatků současných kognitivních věd a neurověd je naše celá nervová soustava nastavena tak, abychom se v naší realitě dokázali vyhnout tomu, co obecně prožíváme jako „utrpení“, a na druhou stranu potom usilovali o to, co považujeme za „příjemné“. Toto nastavení nalezneme na mnoha úrovních našeho duševního života. Na úrovni instinktů v realitě rozeznáváme „bezpečné“ a „nebezpečné“, „bolest“ a „slast“; na úrovni emocí rozlišujeme to, co máme „rádi“ a co naopak „nesnášíme“; na úrovni našeho intelektu rozdělujeme potom od sebe „správné“ (pravdivé) a „nesprávné“ (nepravdivé), případně na určité výši abstraktního uvažování také řešíme obecné otázky „dobra“ a „zla“. Takto jsme na základě zpětnovazebních procesů v naší nervové soustavě za pomoci různých negativních impulsů upozorňováni, že je třeba vymyslet rychle řešení na určitou hrozící a možná destruktivní situaci, a naopak jsme různými pozitivními impulsy povzbuzováni k určitému chování a uvažování, vedoucímu k určitému spokojenějšímu a příjemnějšímu tělesnému i duševnímu prožívání. Téměř v každém kontextu, ve kterém se nacházíme, může dojít k určitým kolapsovým stavům, anebo můžeme dosáhnout určitých pozitivních zisků, a tak je logické, že jsme naším organismem za pomoci široké škály pocitů a emocí neustále odměňováni za dobrá řešení a trestáni za špatná. To nás motivuje k vytváření těch nejlepších možných strategií chování ve všech zažívaných situacích. (Kappl, 2011) Je zde ovšem jedno omezení, které veškeré naše snahy o nalezení nejlepších řešení určitým způsobem limituje. Kdybychom měli v naší každodenní realitě nad každým řešením všech možných situací dlouze přemýšlet, nedočkali bychom se moc velkého množství pozitivních odměn. Rychlost je důležitý limitující faktor, který rozhoduje o tom, zda bude námi zvolené jednání úspěšné či neúspěšné. Je zřejmé, že naše organismy mají určitou schopnost zvládat rychle úkoly, které jsou na nás v různých situacích kladeny. Tím mechanismem, který organismu dává schopnost zvládat několik situačních kontextů v jednom čase, rychle a přitom vcelku adekvátně, je nevědomá činnost mysli. Díky této vlastnosti mysli jsme schopni zvládat zpracovat 14 milionů bitů informací, kterým jsme během jedné sekundy vystaveni. Díky této činnosti je naše mysl schopna svojí plnou vědomou pozorností zpracovávat několik těch nejdůležitějších informací, aniž by se musela zdržovat podružnými skutečnostmi. (Gray, 2004) Naše myšlení i veškerá duševní činnost probíhá z velké části mimo pozornost našeho vědomí, přičemž zásadně ovlivňuje naše rozhodování tím, jaké informace našim vědomým myslím v určité situaci nabídne jako relevantní pro její řešení. (Pollack, 1999; Gray, 2004) Celý proces zpracování informací ve stručnosti probíhá následujícím způsobem. Během půl sekundy po přijetí informace ji mozek stihne rychle porovnat s ohromnou zásobou uložených různých myšlenkových vzorců, kódujících obdobné situace v minulosti, a dále pak i s nimi souvisejících vzorců, kódujících možné strategie, které v těchto situacích byly či mohly být využity. Souběžně s tím jsou aktivovány emoce a pocity, které v obdobných situacích v minulosti byly zažívány, čímž vědomá část mysli dostává určitou informaci o tom, nakolik je zřejmě důležité věnovat pozornost řešení aktuální situace. (Pollack, 1999; Lehrer, 2010) Úloha našich pocitů a emocí v tomto procesu je tedy téměř rozhodující, neboť dříve než se vědomě a racionálně rozhodneme pro určitou strategii jednání za dané situace, rozhodnou naše emoce a pocity o tom, jak rychle a intenzivně se do procesu tvorby určité strategie pustíme a o kterých strategiích má smysl uvažovat – a nakonec i mnohdy o tom, jestli nakonec vytvořenou strategii zrealizujeme či ne. Závěrem lze tedy potvrdit psychologům a sociologům dobře známý fakt, že ne vždy je vlastně naše rozhodování ryze racionální. (Kappl. 2011) Ovlivňování nevědomé činnosti mysli Dle předchozího předpokladu mají na naše rozhodování nezanedbatelný vliv emoce a pocity. Za určitých okolností bývají naše jednání v některých situacích vyloženě neadekvátní a je jisté, že důvodem špatných voleb našich strategií není chyba v našem racionálním uvažování samotném, ale na vině je spíše zbrklé či nutkavé podlehnutí určité emoci. Stejný předpoklad je ovšem vhodné taktéž zohlednit při práci s klientem. Pokud naše reálné fungování v našich životech závisí na dovednosti vyhodnotit co nejlépe každou situaci, ve které se nalézáme, a na základě toho vybrat správné vzorce chování, potom je zapotřebí vedle solidního racionálního zhodnocení situace taktéž pomoci klientovi vytvořit si pro budoucí podobné situace, do kterých se může dostat, určitý sklon k volbě jiného typu řešení. (Milner a O´Byrne, 2002) V tomto procesu nelze obejít emoce a pocity klientů, kdy jsou využívány jako prostředek motivace ke změně. (Compton a Galaway, 1999) Takovéto změny lze dosahovat různými způsoby a na základě nejrůznějších předpokladů. Následující odstavce jsou věnovány dvěma základním předpokladům, které jsou většinou příznivců ericksoniánských přístupů (viz O´Hanlon, 1989) akceptovány jako platné vzorce takového stylu komunikace, při které se snažíme zároveň cíleně ovlivnit nevědomou činnost mysli komunikačního partnera. Tyto vzorce ve stručnosti jsou: 1) připojení ke klientovi 2) motivace klienta ke změně v rámci jeho reality. (O´Hanlon, 1989) Připojení ke klientovi Pokud má klient brát spolupráci s pomáhajícím pracovníkem vážně, je nezbytné, aby i pracovník respektoval do nejvyšší míry osobnost klienta. Proto se v praxi ukazuje jako důležitý faktor, ovlivňující efektivitu spolupráce, schopnost pracovníka navázat určitý „lidský vztah“ s klientem (Rogers, 1998; Kopřiva, 2006), kterou příznivci ericksoniánských postupů obvykle nazývají jako schopnost „připojení ke klientovi“. (Gunnison, 2003; O´Hanlon, 1989) Jak uvádí někteří autoři (Gunnison, 2003), v podstatě se jedná o tutéž pracovníkovu schopnost vyjadřovat autentický zájem o osobu komunikačního partnera a jeho budoucí osudy, což znamená vyjadřovaný zájem o jeho emocionální život i vyjadřovaný zájem o jeho reálné fungování ve společnosti. (srv. Glasser, 2001) V praxi se v souladu s tímto požadavkem pracovníci v komunikaci mimo jiné plně soustřeďují na klientovu osobu jako určitý celek, přičemž je přirozeně do různé míry zajímá klientův způsob myšlení, způsob jeho mluvy a to, co vypovídá jeho neverbální komunikace. V komunikaci potom tyto získané informace zasílají k němu nazpátek, čímž informují nevědomou mysl klienta o tom, že je plně zajímá vše, co celá jeho osobnost vysílá. Pokud pomáhající pracovník zahajuje komunikaci s klientem tím, že po nezbytně dlouhou dobu zasílá získané informace od klienta k němu nazpět, s nevyřčeným či vyřčeným ujištěním, že jim bylo rozuměno a jsou nějakým způsobem akceptovány, i klient pak přirozeně dospívá k tendenci nakonec se k němu „připojit“ a snadněji akceptuje jeho slova, názory a opatrně formulované návrhy, neboť mu důvěřuje. Motivace klienta ke změně v rámci jeho reality Ve chvíli, kdy se dá hovořit o existenci vzájemných, skutečně zažívaných pocitů „spojenectví“ mezi klientem a pracovníkem, může pracovník přistoupit k dalšímu kroku v motivaci klienta k určité změně. V této fázi sociální pracovník cíleně ovlivňuje emoce svého klienta tím, že podněcuje klientovu pozornost k uvažování o jeho vlastní budoucnosti. Obvykle za užití metodiky modelu „cukru a biče“ („tahu“ a „tlaku“) nastiňuje svému klientovi dva pravděpodobné scénáře budoucnosti a nechává ho si je v představách prožít, aby mu posléze nabídnul pomoc začít plánovat připojení se k tomu více žádoucímu scénáři. Pokud se pracovníkovi v předchozí fázi podařilo úspěšně se s klientem emocionálně sladit a těší se již jeho určité důvěře, jejich další spolupráce není zpravidla blokována určitými negativními pocity ohledně možných postranních úmyslů té druhé strany (kde přece jen jedna z těchto stran je stále určitým kontrolorem normality) a klient nevnímá nastínění těchto méně či více příjemných představ o budoucnosti jako pokus o manipulaci, ale spíše jako projev pracovníkova upřímného lidského zájmu o jeho současné i budoucí možné potíže. Tomuto metodickému modelu musí v praxi odpovídat také způsob komunikace. Pracovníci volí taková slova, která vyvolávají co nejsilnější emoce, spojené s klientovými představami o tom, co je pro ně osobně žádoucí a co naopak nežádoucí. Využívají přitom asociační schopnosti lidských myslí, a proto užívají taková slova, která vyvolávají různé smyslové vzruchy, aby je dále spojovali do různých komplexnějších představ, zahrnujících určité základní tělesné pocity, emoce, myšlenky a jejich pravděpodobná kauzální propojení. (Koukolík, 1997) Zejména volí slova, která dokážou v představách komunikačních partnerů obohatit schématické popisy budoucnosti o hmatové, čichové, chuťové, zrakové a neverbální sluchové představy, které dokážou zesílit účinek vyvolaných emocí, které jsou asociačně s určitými typy schématických popisů budoucnosti propojeny (ať již v důsledku své minulé zkušenosti či zprostředkovaně sdílením zkušeností jiných osob). Pokud pracovník dosáhne v komunikaci tohoto účinku, motivace klienta ke změně se pravděpodobně zvýší. Zde ovšem ani ericksoniánsky zaměření pracovníci neopouští své základní konstruktivistické předpoklady a snaží se vždy dovést klienta k tomu, aby sám zformuloval cíle, kterých chce dosáhnout a jakými cestami tam chce dojít. Bylo by eti