Římské Právo ve Středověku: Exam Questions and Syllabus (PDF)

ŘÍMSKÉ PRÁVO VE STŘEDOVĚKU ŘPST Program výuky 1. Studium práva v raném středověku v klášterních a biskupských školách 2. Vznik univerzity v Boloni, život prvních učitelů a studentů 3....

ŘÍMSKÉ PRÁVO VE STŘEDOVĚKU ŘPST Program výuky 1. Studium práva v raném středověku v klášterních a biskupských školách 2. Vznik univerzity v Boloni, život prvních učitelů a studentů 3. Formování utrumque ius - vztah mezi kanonickým a civilním právem ve feudálním právním systému 4. Metoda výuky a studia glosátorů 5. Nejvýznamnější středověcí právníci a jejich spisy 6. Další centra právní vzdělanosti ve středověku 7. Pražská UNIVERSITAS IURISTARUM a její místo v právních dějinách (Kuneš z Třebovle, Mikuláš Puchník, Ubertus z Lampugnana a další) Zkouškové otázky 1. Pojem středověk: charakteristika, časové zařazení 2. Školy předboloňského období – místa, hlavní osobnosti, metoda studia 3. Založení boloňské univerzity, sdružovací aktivity studentů, první glosátoři 4. Literární druhy užívané glosátory: glossa, apparatus glossarum,dissensiones dominorum, distinctio, summulae, summae, brocarda, casus, tractatus 5. Středověké rozdělení justiniánských sbírek 6. Kanonické právo ve středověku ve světle bojů o investituru, počátky kanonistiky jako samostatné právní vědy 7. Vztah mezi středověkým právem římským a kanonickým 8. Corpus Iuris Canonici – jednotlivé části a jejich časové zařazení, Quinque compilationes antiquae 9. Škola komentátorů - Bartolus, Baldus 10. Papežské soudnictví ve středověku 11. Ius commune a ius proprium ve středověku 12. Místní interdikt 13. Accursius – jeho dílo a význam 14. Vilém Duranti 15. Jiljí Římský 16. Feudální právo K prohlédnutí na internetu: CORPUS IURIS CANONICI – 1582 s řádnou glosou: http://digital.library.ucla.edu/canonlaw/toc.html CORPUS IURIS CIVILIS – 1558-1560 s Accursiovou glosou: http://amshistorica.unibo.it/176 Římské právo ve středověku - existuje zde více propojených právních systémů – škola římského a kanonického práva + jiné zdroje práva - feudální právo, právo císař - ius utrumque - „obojí právo“, ve středověku se vedle římského práva formulovalo i právo církevní, vytvořilo jeho protiváhu (kanonisté), shrnutím obou systémů vzniká dvojice práv souvisejících, tedy ius utrumque Počátek střevověku – není zcela jednoznačný, názory se liší: 1. 395 (za císaře Theodosia I.) Římská říše rozdělena: Východořímská říše a Západořímská říše 2. Sacco di Roma (označení pro vyplenění Říma) 410 n.l. o vůdce Vizigótů Alarich stál v čele vyplenění Říma o 24. srpna 410 otroci otevřeli Alarichovi římskou Salarijskou bránu (Porta Salaria) a Vizigóti se vhrnuli dovnitř – Řím po 3 dny pleněn o Řím – v té době už nebyl hl. městem Západořímské říše (tím byla Ravenna) 3. zánik západořímské říše 476 - sesazení Romula Augusta → konec antiky a počátek středověku Konec středověku - na rozdíl od počátku středověku je jeho konec určitý: 1. 1492 objevení Ameriky - K. Kolumbus, dobytí sultanátu Granada - poslední islámská država 2. dobytí sultanátu Granada - poslední islámské državy v Evropě Římské právo ve středověku - Justiniánské zákoníky – vyhlášeny za platné Sanctione pragmatica císaře Justiniána i pro Itálii (r. 544) - byzantské panství v Itálii se však neudrželo, tím pozbylo římské právo svou faktickou platnost - později se však vyučovalo teoreticky o na univerzitách v Římě, Ravenně a v již. Francii. o některé vědecké práce z doby kodifikace císaře Justiniána zůstaly v užívání po celý středověk  Turinská glossa se používala až do 12. století  Exerptiones Petri, Brachylogus 7. /8. st. - temné období - není dochováno mnoho pramenů - sv. Benedikt - klášter Monte Casino, Sv. Benedikt z Nursie (hovoří o něm pouze papež Řehoř Veliký) –vytvořen vzor ideálního mnicha (jaký by měl být jeho život, jak by měl vypadat) Právo vrcholného středověku - formování ve 12. stol. na univerzitách, recepční škola, škola glosátorů - právo 12. - 14. stol. – nejvýznamnější - Irnerius – znovuobjevení justiniánského díla (to v 6. st. ztraceno) - znovuobnovení Digest, velké množství historických pramenů - glosátoři - vykládají právní instituty římského práva - město Bologna má výhodnou polohu - strategické umístění, výhodné podmínky pro zemědělství (Pádská nížina), zásobování a produkce potravin - velký příjem pro sídelní univerzitní město, zároveň obava z přemístění studentů - spontánní vznik univerzity - další univerzita v Padově - Petr Čelenze - středověký teolog - kritizuje pařížskou univerzitu, to platilo i pro Bolognu - středověcí kazatelé - univerzity kazí studenty 1  - popisy studentského života z básní Francois Villona - universitas = neznamená kamennou budovu, která je centrem, v původním významu znamená asociace nebo sdružení - studenti – vztahy: o ubytovací - vztah nejméně stabilní (přestěhování se) o vztah s profesorem - musí mít kde studovat, právní kontraktus (smlouva), zakládají societas, která má přesně vyhraněný charakter  student platí roční poplatek (kolekta) profesorovi za přednášky:  za lavice - tomu, kdo pronajímal budovu, ve které výuka probíhala  colecta pro bedelo - poplatek za úklid školníka a jeho další služby o vztah s ostatními studenty – kteří přicházejí do univerzitního města, se kterými sdílí studium i způsob života, nejstabilnější vztah - sdružovali se studenti, ze stejné oblasti (země), počátek univerzitních národů - vycházejí z původu jednotlivých studentů - každý student měl jiné postavení - studenti zaujali místo v lavici, které měli po celý rok - za místo platili školníkovi, v 1. řadě dražší místa než vzadu, nejchudší studenti stáli - v Bologni se zachovaly některé náhrobky Glosátorů - znázorněny výjevy ze školní auly - zajímavý způsob pohřbívání - vyvýšený sarkofág - každý profesor se svými žáky vytvářel samostatnou školu, byly v konkurenci, příjem z počtu studentů + větší prestiž - nejslavnější profesoři povoláváni jako poradci panovníků nebo rozhodčí ve sporech - organizace školy se postupně proměňovala Ius commune, ius proprium, právo feudální Ius commune - právo společné, právo, které spojuje středověkou společnost - mělo by platit jako nadřazená oblast práva - per excelentiam – právo obecné - má obecnou subsidiární platnost (užije se tehdy, pokud je lokální právní řád neaplikovatelný) - pro glosátory a kanonisty ideálem je „unum ius, unum imperium“ = jediné středověké impérium, podřízené císaři, kde platí jediné právo o ne vždy to ale mohlo odpovídat skutečnosti o bylo nutné, aby studovali do ius commune zahrnuli kromě justiniánského práva i:  právo langobardské  právo feudální  instituce císařů  právo feudální zvyklosti – feudální zvyklost může převládnout nad zákonem, pokud je právně správná  právo kanonické – původně se mělo týkat pouze oblasti interní (oblast svědomí), ale později pokrývalo velkou část života jedinců  zákonodárná komunální aktivita (právo italských měst)  vrcholila ve 13. st.; glosátoři městské orgány považovali za nekompetentní, bylo zde nestabilní zákonodárství,  Odofredus tato městská statuta jako „spisy oslů“  jejich ius proprium ale možné brát na lehkou váhu – města bohatá, významná, mocná → úkolem bylo určit, jaká je pozice ius proprium a jaký je jeho vztah k ius commune 2 Ius proprium - statuta jednotlivých italských měst (komunální) - zpočátku pouze jednoduchá notářská breve - postupně se rozvinula rozsáhlá statuta, která měla 4-5 knih - jedním z hlavních impulzů k formování ius commune a ius proprium byl rozvoj měst ve středověku (ten znamenal zároveň rozvoj obchodu a přeshraničních kontaktů) o nejvyšším orgánem měst shromáždění občanů – přijímalo jednotlivá statuta o výkonnou moc sbor konzulů volený z vlivných rodin dočasně, na 6-12 měsíců o města se postupně vytvářela vlastní zákonodárství a tím i vlastní ius proprium - právo jednotlivých měst – obsaženo ve statutech, mělo být dodržováno doslovně - časté recipování statut významných měst (hlavně menší města pro usnadnění) - zachycovalo právní zvyklosti – písemné zachycení např. v Miláně r. 1216 - De statutitis – díla právníků, coby mělo být obsaženo v městských stautech o Opus Statutorum – autorem komentátor Alberica de Rosate - císař (proti městským statutům) x lombardská liga o vyvrcholení boje v bitvě u Legnana – Lombardská liga porazila císaře o statuta legalizována smlouvou z 25.6.1183 - Kostnický mír císaře Fridricha Barbarossy (reakcí na porážku císaře) Právo feudální - původně velké množství feudálních zvyklostí, které ale neměly systematické zpracování - později zabudováno do středověkého práva římského - Obertus del Orto – 1. shrnutí feudálního práva o na žádost svého syna Anselma mu zaslal mezi roky 1154 – 1158 dva dopisy, ve kterých shrnul veškeré feudální právo - Jakub Dardizone – Summa feudorum – 2. shrnutí feudální práva - z předchozích pramenů sestavena Vulgata (= Accursiana) – rozdělena do 2 knih feudorum o včleněno do justiniánských sbírek (konkrétně do Volumen Parvum – 10. colatio) o připojeny glosy – k první feudora 183 glos, ke druhé feudora 164 glos (nejspíše je vytvořil glosátor Pilius) - postupně se jím zabývají i kanonisté o v Liber Extra zahrnuta i kapitola De feudis (zahrnuty dva dekretály Inocence III.) - feudum = léno o ;základem práva feudálního o značí ve svém původním významu věcné právo k určitému celku, který je schopen přinášet určitý užitek o to je poskytnuto feudálem leníkovi za určité protislužby o původně dočasný charakter poskytnutí o určité užívací právo (nesprávně užíván termín usus fructus, později označeno jako dominium utile) o primární lenní vztah mezi 2 osobami  dominus = senior – poskytuje léno  miles = voják, homo = podřízený člověk, vazalus = vazal - přijímá léno  fidelis = fidelitas – slibuje věrnost, přímou vojenskou pomoc v případě války, později pomoc finanční  k udělení léna – investitura, přísaha  Miteis – vazal nedostává léno k tomu, aby sloužil, ale léno dostává za zásluhu o dědičnost léna  původně neděditelné (bylo dočasné, či doživotní, nikoli pro jeho potomky)  Karel Holý – umožnil dědění určitých velkých lén 3   Konrád II. Sálský 1037 – dovolil obecné dědění léna, ale obvykle ne u dcer  přímé příbuzné – legitimní potomci (ne nelegitimní), bratři apod.  pokud bylo více mužských potomků o dříve rozděleno (podle langobardského práva) o později dáno nejstaršímu synovi o z původně rytířských ideálů věrnosti a poslušnosti vazala mnoho zachováno nezůstalo → lenní právo, které původně zahrnovalo rytířské ctnosti, bylo něčím přežitým a převážila snaha zajistit si jednou dosažené výhody a privilegia, aniž by se pro to muselo něco dělat Co předcházelo vzniku středověkých univerzit: - dlouhá doba, během které nebyly dány podmínky, aby vznikly univerzity - před přelomem 11. a 12.st. o 2 typy škol  mnišské při významných klášterech  školy katedrální – předchůdci univerzit o Katedrální školy  katedrála = od katedra = biskupský trůn  kostel místem kultu – kxonají se zde bohoslužby, také správní centrum  původně hlavně dřevěné (někdy kamenné), ne příliš velké  2. pol. 10. st. – objevují se nové stavební techniky – staví je už větší katedrály celé z kamene  1050-1350 – období monumentálních staveb, katedrál  základy šly i do 10 metrů pod zem  katedrály symbolizují křesťanství  důležitý vnitřní prostor katedrál (byl schopen pojmout tisíce věřících)  vytváří se nový typ společnosti – společnost přechází ze zemědělské organizace do fáze obchodní, bohatství je k dispozici → možnost stavět tyto stavby  kanovníci – klér spolupracující s biskupem – dostávají administrativní úkoly, předávají vzdělanost, vyučovat  biskupská sídla vedle katedrál – intelektuální centra  vyučování:  vycházelo se z metody encyklopedických tradic, jak je vytvořil Martianus Capella a později Isidor ze Sevilly a Boethius  7 svobodných umění – dělena na trivium a kvadrivium o trivium – gramatika = umění se správně vyjadřovat, dialektika = umění úvahy, rétorika = umění výkladu o kvadrivium – muzika = umění zvuku a harmonie, geometrie = určit a ohraničit věci, astrologie = umění o nebeských tělesech), aritmetika = umění čísel o veškeré lidské poznání bylo encyklopedickou formou shrnuto a předáno dále ► jakýsi poklad vědění lidstva, je daný a stačí si ho osvojit, není ho nutné rozvíjet o šlo o to ovládnout znalosti, které by lidstvo mělo znát, za tím účelem, aby splnil svůj cíl na zemi a spasil se  katedrální škola v Remeši  od r. 972 – Gerbert z Aurillacu – stal se papežem (Silvestr II.) 4  o zavedl kompletní program výuky 7 svobodných umění, hl. kvadrivium – začínal aritmetikou a hudbou o snažil se i vizuálně studenty seznámit s tím, co přednášel (vyráběl např. dřevěné modely)  katedrální škola v Charteru (šárteru)  vedl ji Fulbert z Chartresu - zemřel r. 1029 – žák Gerberta  klášterní škola v Bec  vedl ji Lanfranco z Pavie – r. narození 1008 o názor, že dialektickou metodou je možné vysvětlit i nadpřirozená boží tajemství  nejprve převorem, později arcibiskupem  navazovali na vědění antiky a církevní  poté ji vedl Anselm z Aosty (Canterbury) o Pojednání Proč se bůh stal člověkem o stává se arcibiskupem v Canterbury  Hugo ze svatého Viktora – augustiniánský mnich o škola viktorínů (Paříž) o teorie jak si látku zapamatovat nazpaměť o skripta k dostupnosti pouze ve studijní místnosti – vzácné - postupná změna vztahu mezi žákem a učitelem o původně žák = budoucí mnich o vše přesně určeno předpisem řehole (západ – řehole sv. Benedikta) → ovlivňoval i vztah mezi učitelem a žákem o nauka měla svou praktickou stránku – studovalo se to, co bylo potřeba zachovávat, i stránku empirickou (pozorovací), vše doprovázeno modlitbou o vyvíjí se náboženské pojetí dětství, výchovy a vzdělávání dítěte – základy položil hl. papež Řehoř Veliký (ještě Jeroným – překladatel bible, sv. Augustin, sv. Ambrož → 4 západní církevní otcové)  základy výchovy – nedůvěra ve špatné vlastnosti a neřesti, cílem výchovy je toto potlačovat → výchova tvrdá a přísná  vychovatel si má být vědom schopností k vykonávání dobra a tyto aspekty má rozvíjet  tento systém je patrný i v klášterních pravidlech  učitelé žáky obáváni, ale velmi málo kritizováni – kritizováni hl. ze strany jiných učitelů  11./12. st. – centra se přesouvají do měst – mnišská kultura se stává kulturou klerikální a později světskou /laickou  studenti už nejsou dětmi, ale scholárové /mladí lidé → stávají se určitými partnery učitelů  scholastikus – vztahuje se na studenta i učitele – 1 třída se stejnými zájmy  mění se i postoj studentů vůči učitelům – kritika chování, způsob vědeckého bádání, metodu výuky a její obsah – diskutuje se o idejích  kritik učitelů – Abelák 5 Přechod od klášterních škol k univerzitám - 10. – pol. 13. st. – dochází k přesunu od klášterní výchovy, která vychází z řehole sv. Benedikta (výchova karolínská, předkarolínská, podřízení žáka učiteli), dochází k rovnosti mezi učitelem a žákem - vnikají nové literární druhy, které jsou vytvářeny v průběhu výuky - dialog v průběhu výuky (to psal už třeba sv. Augustin) - questio disputata - vznikají nástroje, které nejsou výhradně vlastní studiu práva, často vznikají v oblasti studia filozofie a teologie, ale pro právo jsou uplatňovány - prvotní ražení výuky, - dílo (spis) der magistro – o učiteli - sv. Augustin o hl. dialog, otázky dává nejenom magistr (učitel) vnitřní, ale i vnější (bůh) o přenos do teologické nauky – bůh otvírá srdce člověka, který pak dokáže slyšet odpověď, která už je v něm přítomna - mnišská nauka – lekcio – četba posvátných textů, kolacio – konverzace, jejímž prostřednictvm si pomáhali mniši k pochopení těžších biblických textů - dialog mohl být i fiktivní (např. vědecké dílo sepisováno formou dialogu, hl. u problémů matematických, filozoficko-teologických) - hlavně ústní dialog - Anselm z Aosty – začal spisy psát formou fiktivního dialogu, žáku kladl otázky tak, aby našel vlastní odpověď - formy jsou přejímány jako stabilní pracovní metoda - interogaciones et responsiones – dotazy, výslechy a odpovědi – metoda – odpovídající i tázající hledání správné řešení – queramus - vrcholná scholastika - 12. st. Jan ze Salisbury – dílo Metodologikon – dává zde metodologickou pomůcku, zabývá se tím, jaký by měl být správný způsob, jak se zabývat filozofií o Polycraticus – základy politické vědy – vzpomíná na své mládí, na vznik scholastika  popisuje postupný přechod ke questio – typický krátký útvar, nejrozšířenější útvar od 12.st. o discutatio – rozprava; odehrávala se v rámci přednášky, ne živelná diskuze, scholastická diskuze měla přesně předepsané části – návrh tématu (questio discutata) studenty, učitel klade otázky žákům - determinatio o discutatio quor libertatis – svoboda slova na středověké univerzitě, možno bavit se o aktuálních otázkách, o církvi, jestli existuje bůh, jestli je možné, aby papež byl odvolán, ale i hospodářské otázky, proč peníze ztrácí svou původní hodnotu o sám sebe a své vrstevníky charakterizuje jako trpaslíky, kteří stojící na ramenou obrů (ti představují generaci před nimi) - propastný rozdíl mezi studentem z 10. a 13. století, vědecký skok a nové postupy na univerzitách - 12. st. – období první renesance – dochází ke znovuobjevení dávno zapomenutých informací, velký rozmach v mnoha vědních oblastech (lékařství, matematika, filozofie, teologie, právo) - velkou důležitost hrálo znovuobjevení Aristotelových textů – známá Logika, ale nově Fyzika, Metafyzika (+ to, co připojili arabští učenci ze Španělska) 25. února 2016 Boloňská univerzita Založení univerzity - glosátor Azon - formoval počet učňů v Bologni 6  - výhodná poloha pro potraviny - hojná pole, úroda - zajištění obživy - prodej potravin, svíček (na učení po večerech) - založena pravděpodobně v r. 1088 – začíná zde vzdělávání nezávislé na církevních školách - za zakladatele považován Wernerius (neboli Irnerius) – mistr glos a komentářů Organizace univerzity - 1. typ organizace – Comitiva – není to jednotná univerzita, ale více nezávislých učilišť o učitel + skupina žáků o vychází z římskoprávní familia – učitel zastává postavení paterfamilia o student v této organizace má postavení tzv. sotius – přináší mu povinnost chodit na jeho přednášky, doprovázet ho o uvnitř skupiny mohla vznikat konsorcia /skupiny studentů – vytvářely se trvaleji/ dočasně o v čase, kdy počet studentů nebyl příliš velký - kolem r. 1180 – dochází ke změně o Comitiva zaniká, vytváří se nová organizace o profesor nestojí v čele studentů a organizace o velké množství studentů – organizují se mezi sebou, skupiny studentů např. žijí pod střechou stejného hospitia, mají stejný jazyk,… o studenti vytvoří naciones/ universitates o universitas = universita = etnická, kulturní skupina studentů v původním významu, sdružení odborného charakteru o vyčlenění 2 universitas  Universitas Citra Montanorum (z této strany alp) – z Italského po  Universitas Ultra Montanorum (za Alpami) o v čele rektor – předsedá universitas, jeden ze studentů o od r. 1190 máme universitas a rektory písemně doloženy - nemáme žádnou zakládací listinu – založeny spontánním způsobem - dodatečně vznikají listiny udělující práva Bolognské univerzitě - Fridrich Barbarossa 1158 – listina Constitutio Habita u příležitosti říšského sněmu ve městě Roncaglia – vydal 1. privilegium/konstituci ve prospěch Boloňské university - nechal to včlenit do Corpus Iuris Civilis do 4. knihy 14. kapitoly Justiniána o konstituce chce zajistit bezpečnost všem, kdo přicházejí do Boloně studovat o hovoří se o těch, kdo odešli do exilu z lásky k vědě o nikdo jim nesmí zabránit zůstat v Boloni a nutit je vrátit zpět o Boloňané často uplatňovali nároky na dluhy i vůči jiným krajanům např. odjeduvších studentů (nemají tedy právo zadržovat někoho jiného) o zahrnuta do městských stanov Boloně o každá škola se skládá ze sdružení studentů v čele s učitelem, jemuž studenti za vyučování platí - 1224 – zřízení proti banditům – vydává sama Boloňa Vliv města - Boloňa se snažila ztrátě studentů zabránit – poměrně agresivním způsobem (měli obavu z vnitřní organizace studentů) – vydává městský statut – chtěla zakázat studentům volbu jejich rektorům – mělo to zabránit odchodu studentů z města - nakonec dosaženo kompromisu – Boloňa dovolila volit si rektory, ti ale museli před zástupci města přísahat, že neumožní přesunutí univerzity do jiných měst (kolem r. 1250) 7  - přísaha vyžadována i od profesorů – že nebudou učit jinde a budou spolupracovat s městskými autoritami - postupně se dostává do hry i císař, město a také papež – snažili se získat si přízeň města - Honorius III. – snaha o posílení nezávislosti studentů na městských autoritách – podřídil studenty svou bulou církevnímu prelatáři (jakýsi kancléř univerzity) Postavení Bolognské univerzity a jejích studentů - z právního hlediska měli studenti přiznána všechna privilegia a výsady běžných občanů tohoto města (osobní ochrana, ochrana majetku) - na začátku 13. st. se Boloňa snažila čelit konkurenci ostatních univerzit, byly také vytvářeny fiktivní dokumenty, které měly zvyšovat prestiž univerzity o glosátor Odofredus – snaha ukázat spojitost Boloni a starých římských universit o vypracováno podvržené privilegium r. 433 (císařem Theodosiem II.) – údajně měl přikazovat vznik boloňské univerzity - matrikuler = registry – vedli je rektoři, zapisována jména studentů, jejich příslušnost, zda zaplatili poplatek za řádné studium,… Další univerzity Fridrich II. – 1224 - Neapol - vytvořené další studium/ univerzita - zakázal svým poddaným (král obojí Sicílie) aby studovaly jinde než jím založeným vysokým učením - adresuje boloňským studentům výzvu, ať jdou do Neapole a slibuje jim výhody → vlažná reakce studentů (navíc Boloňa už vyhlášená) Padova – 1222 – část studentů z Boloně se přesunuli do Padovy - uskutečnili zde obdobnou univerzitu - 2 rationes v jejichž čele rektores 2. pol. 13 a 14. st. – přecházíme do školy komentátorů (předtím glosátoři) - v Boloni a v Padově začalo studovat větší množství studentů od nás (např. Jan z Pomuku – studoval církevní právo v Padově – byl zde také rektorem studentů) - od pol. 14. už nebylo nutno odcházet od nás za studiem – Karlova univerzita - 1372 – oddělení právnické fakulty z Karlovy univerzity a vytvoření vlastní univerzity? - na UK - hl. církevní právo Studium práva - pro studium římského práva bylo nezbytné znát právo kanonické - do Prahy přijížděli přednášející, kteří měli příležitostně přednášky o římském právu, ale nebylo to přednášeno systematicky - studium práva ve středověku bylo intelektuálně i časově dosti náročné: o po 4 letech studia získává titul bakaláře o po dalších 3 letech získává titul – mohl vést přednášky o dále si mohli dodělat i doktorát (náročná zkouška, náročné i finančně) - přednášky dvou typů, rozdělení: o de mane – ranní přednášky – hlavní předměty, (lecture ordinarie = řádné četby, přednášky)  většina pocházela z 1. třetiny Digest – nejdůležitější, úvodní části (Digestum Vetus, Codex) 8   Digestum Novum, Digestum Infortiatum – ráno výjimečně  začínaly časně, za rozbřesku – svoláváni scholarou = speciální zvon  každá přednáška 2 hodiny o de sero – odpolední (podvečerní ) přednášky  doplňující přednášky, konali je jiní profesoři  hlavní materií poslední 3 knihy z Kodexu (odděleny ve středověké verzi), Instituciones, Autenticum (Justiniánské novely) = lektiones extraordinariae - na začátku akademického roku má profesor na stole Justiniánské zákonodárství a má za úkol legere et repetere (číst a opakovat, procvičovat) – objasňování studentům smyslům zákonů - po celé 12. st., kdy počet studentů nebyl až tak velký, měli studenti při přednáškách aktivní roli - přednáška pevně danou strukturu, měnil se pouze obsah o základem samotný text Justiniána – nejprve se četl (aby ho pochopily) o poté se určila jiná místa Justiniánského zákonodárství, které pojednávala o stejné problematice (buď stejně, nebo zdánlivě odlišně – contrarietates) o základním dogmatem, ze kterého se vycházelo, byla jednota Justiniánského kodexu a že zde nebyly protimluvy – nutno nalézt solutio (řešení) protimluv o → k tomu nutná podrobná znalost Justiniánského díla o poté se vycházelo z různých argumentů, vztahujících se ke konkrétním příkladům – od nich se mělo přejít k obecnějším závěrům, které jsou možné aplikovat i na jiné případy (odlišnost od klasického římského práva) o brocharda = generalia = regule iuris = různé typy řešení obecného pravidla, vytvořeného samotnými glosátory (nenachází se přímo v právním textu, ale je možné ho z něj vyvodit) – utvrzuje správnost obecného pravidla  v nich glosátoři shrnovali dogmatické zásady právní nauky  z nich vznikaly samostatné sbírky  samostatný právní druh z dílny glosátorů o questio – oblast pravděpodobného – právníkům /profesorům je dáno právo projevit různé názory → z toho často vycházela rozsáhlá diskuze  jedná se o řešení právních problémů, na které se v textu zákona nenalézá jasná odpověď  postupovalo se ? metodou – disputacio pro et contra – argumenty pro a proti  mohla probíhat i v rámci přednášky – questiones reportate – jeden ze studentů musel všechny argumenty zapisovat  mohlo se jednat i o výtvor vzniklý mimo univerzitní aulu – dílo, které sepsal sám profesor - ale jako kdyby to byla diskuze během přednášky  questiones legitime – skutečné traktáty profesorů zabývající se nejdůležitějšími právními problémy z teoretické i praktické oblasti  psány formou diskuze  Questiones de iuris subilitatibus o Pojednání o subtilitách (detailech) práva o z 12. století, zachováno v rukopisu, o neví se, kdo ho napsal (možná sám Irnerius) o jakési právní pojednání o Dante Alighieri – Božská komedie – podobné – poutník, který jde pustinou a potká chrám samotné Spravedlnosti se svými dcerami (další důležité vlastnosti) o v přednáškách se probírali leges - ty jsou dané, nezpochybnitelné (oblast verum – něčeho pevně daného, neměnného) 9  o s rozšířením počtu studentů o změna ve 13. století: -->* o *punktacio librorum – vyučující je povinen v daném předepsaném čase legere et repetere (přečíst a zopakovat) určité části Justiniánových zákonů a zodpovídá za to, že časový plán bude dodržen → na diskuze už nezbývá čas o stále jsou ale výsledkem poznámky, které dělá sám profesor nebo studenti – s glosou se během přednášek stále pracuje o glosy se opatří zkratkou profesora, který je vytvořil (I - Irnerius, B - Bulgarus)  rozdíl mezi civilisty a kanonisty – kanonisti glosovaly náboženské texty  aparatus glosarum – text není doplňován glosami, ale celým cyklem poznámek  stává se také něčím stabilním, autoritativním doplněním právní normy  postupem doby se ukázalo jako nezbytné vytvořit oficiální glosu – aparatus ordinarius – obecně přijímána  ke sbírkám římského práva vytvořil tuto glosu Accursius  v rukopisech až do r. 1627 se nachází Justiniánské právo doplněné touto Accursiovou glosou Justiniánské zákonodárství - kompletní Justiniánovy spisy znovuobjevovány postupně - 5 svazků – práce Irneria - kniha Digest byla ve středověku rozdělena do 3 svazků o Digestum Vetus (svazek obsahující Justiniánova Digesta od 1. – 24. knihy 2. titulu) o Digestum Novum (knihy 39. – 50.) o Inforciatum (=posilující, chybějící střední část, 24 – 38)  „Naše právo je posíleno“ – Irnerius podle legendy našel tento soubor jako poslední - 4. svazek – Kodex – pouze knihy 1. – 9. - 5. svazek – Volumen Parvum – (=malý svazek) – Justiniánovy Instituce, 10. – 12. knihu Kodexu, Novely (rozděleny do 9 collationes, jako 10. collation připojeno pozdější feudální právo – 2 Libry Feudorum) - na rozdíl od 7 svobodných umění – středověcí vědci nechtěli obsáhnout vše, ale hlavně právo – na to se v textech soustředily o základem text, se kterým pracují – ten je pevně daný, je něčím dá se říct posvátným o knihy – velmi cenné, vzácné, materiální o text obvykle psán ve 2 sloupcích, na okrajích ponecháno dostatek volného místa, aby byl zaplněn glosami (marginálními a interlineárními) o kniha ve středověku chápána jako cosi magického, jsou zde zakotveny věci světské a božské o kniha se stává praktickým nástrojem, ale i velmi významným symbolem o kniha předávána při složení doktorského studia jako znak toho, že si osvojil vědu a může ji předávat dál o svět glosátorů je také těžko pochopitelný, když si představíme určitou vnitřní protimluvu /rozpory (formálně podřízeni Justiniánským textům, museli dokazovat, že je stále aktuální, platné, i když už to třeba nebyla pravda) o v 11. st. – ne všichni měli k dispozici knihu, tu měl učitel o legere, et pretetere (číst, psát a opakovat) o legere – synonymem pro styl středověkého univerzitního vyučování 10  - původně Aristotelovy spisy napsány v Řečtině, poté přeloženy a zachovány v období temného středověku v syrském jazyce – poté putovaly do Španělska – to ovládáno alespoň částečně Araby – nutno nalézt člověka, který bude schopen texty přeložit zpět (obchodníci, apod.) do hovorových jazyků té doby – z hovorového jazyka přeložen do latiny – jazyk středověkých učenců - není možné školy (univerzity) chápat izolovaně, je to jakési vyvrcholení předchozího vývoje, a zároveň něčím novým o Charles Heskins - to popisuje kniha Renesance 12. st. – popisuje, jak jednotlivé vědní obory byly znovu objeveny a rozvíjeny 17. března 2016 Glosátoři - vznik školy glosátorů cca na konci 11. století - 5 po sobě následujících generací cca do 13. století Literární druhy a nástroje užívané glosátory - glosa – marginální, interlineární poznámka na okraji nebo mezi řádky, která je připojována k textům, aby je ve stručnosti vysvětlila o 2 typy  Introductiones titulorum, introductiones legům plní roli nadpisů nebo shrnutí konkrétního titulu nebo zákona  Notabilia jsou glosy, které upozorňují na pasáž v textu, která je považována za zvláště důležitou, protože obsahuje nějaké obecněji platné pravidlo o od 12 st. – nejenom ti, kdo studovali římské právo, ale i u práva kanonického o glosu nevytvořili glosátoři, vytvořena v učení svobodných umění, na jejichž dialektiku navazovali o použití glos - Ivo z Charteru, Abelat (Sic et norum – už a ještě nikoli – dílo) o jmenují se podle své hlavní metody o představují určitou interpretaci, ale jsou podřízeni samotnému textu o textová kritika je nepřípustná, nutné vysvětlení o Justiniánovo právo určitým způsobem zbožšťováno  Jakobus Baldovini – narazil na Justiniánské úryvky, které se protiřečí  dal tyto právní texty na oltář a noc strávil na modlitbách – tam ho napadlo, proč si úryvky vlastně neodporují, ale tvoří jednotu - brocharda = generalia = regule iuris = různé typy řešení obecného pravidla, vytvořeného samotnými glosátory (nenachází se přímo v právním textu, ale je možné ho z něj vyvodit) – utvrzuje správnost obecného pravidla o v nich glosátoři shrnovali dogmatické zásady právní nauky o z nich vznikaly samostatné sbírky o samostatný právní druh z dílny glosátorů - questiones – oblast pravděpodobného – právníkům /profesorům je dáno právo projevit různé názory → z toho často vycházela rozsáhlá diskuze o jedná se o řešení právních problémů, na které se v textu zákona nenalézá jasná odpověď o postupovalo se ? metodou – disputacio pro et contra – argumenty pro a proti o mohla probíhat i v rámci přednášky – questiones reportate – jeden ze studentů musel všechny argumenty zapisovat 11  o mohlo se jednat i o výtvor vzniklý mimo univerzitní aulu – dílo, které sepsal sám profesor - ale jako kdyby to byla diskuze během přednášky o questiones legitime – skutečné traktáty profesorů zabývající se nejdůležitějšími právními problémy z teoretické i praktické oblasti  psány formou diskuze  Questiones de iuris subilitatibus  Pojednání o subtilitách (detailech) práva  z 12. století, zachováno v rukopisu,  neví se, kdo ho napsal (možná sám Irnerius)  jakési právní pojednání  Dante Alighieri – Božská komedie – podobné – poutník, který jde pustinou a potká chrám samotné Spravedlnosti se svými dcerami (další důležité vlastnosti) - dissensiones dominorum – souhrnné stručné dílo, které se pokouší shrnout rozdílné názory k právní otázce a ilustrovat je i s tím, jaký názor se jeví být tím správným - distinctiones – deduktivní úvaha, vychází se z obecně známého principu či zásady (která je daná), odtud je snaha dospět k zásadám zvláštním, partikulárním o ne rozsáhlé, odvíjí se od glosy – okrajová poznámky vedle textu, pavouk, graf o snaha rozpitváváním právního předpisu lépe proniknout k samotné podstatě věci - summule – malé sumy, shrnutí, odvíjí se od glosy o poznámky na okraji, které se v krátkosti snaží shrnout text (odstavec, text, větší část textu – rozdíl od glosy) - summe – suma – vznikají spojením summule, podávají shrnutí celého textu o pomáhá nám seznámit se s obsahem právní sbírky, aniž bychom ji museli číst o psány hlavně k Justiniánovu kodexu, Digesta příliš ne o Rogerius, Placentinus, Azo – Summa Codicis - lecturae a commenta – hledí se na širší celek, snaží se např. o komplexní výklad celého zákona - tractatus = traktát – nesoustředí se na konkrétní úryvek (zákon), ale celé téma, otázku o řešení se mohla nacházet v různých částech Justiniánského zákonodárství → traktát musí tedy shromáždit jednotlivé úryvky, ve kterých je odpověď obsažena, a tyto úryvky jsou systematicky uspořádány – cílem je dát závaznou odpověď o začínají s ní glosátoři, ale známé jsou především ze 14. st. od školy komentátorů - cílem přednášek a nástrojů – porozumět tomu, co ustanovil zákonodárce (Justinián) - 8 let – studium práva civilního, 6 let studia práva kanonického – v podstatě způsob života → účastní se přednášek, skládá zkoušky,… 10. března 2016 Nejvýznamnější glosátoři Pepo (Pepone) - předchůdce Irneria - ke konci 11. st. ze své vlastní iniciativy začal přednášet Justiniánské právo - položil první základ, nicméně neprorazil, nic moc se o něm neví Irnerius - úmrtí kolem r. 1130, nic moc se o něm neví - pohyboval se ve společnosti mocných jako jejich právní poradce - podepsán na právním dokumentu vévodkyně Matyldy Toskánské (příznivkyně papeže v boji proti císaři – hrad Canossa) 12  - 1116 – 1118 – objevuje se na listinách císaře Jindřicha V. jako soudce - 1118 – zmínka – jako císařův posel v Římě na papežském dvoře - 1119 – papežem exkomunikován jako přívrženec císaře - 1125 – poslední zmínka - známý žáci Irneria – „quattuor doctores“ o Bulgarus – v listinách zachycen v letech 1148 – 1166 o Martinus Gosia – 1154 – 1166 o Jacobus – 1151 – 1178 – podle legendy ustanoven jako jeho nástupce o Hugo z Porta Ravennate - pro právo Irnerius stejně důležitý, jako pro filozofii Bulgarus, Martinus - považováni za zakladatele 2 právních směrů - podstatný rozdíl mezi ius a equitas - Bulgarus – zastánce konzervativnějšího právního myšlení a legalismu; v samotném ius jsou equitas stanovena, není třeba je chápat jako něco mimo ius, představitel tvrdého právního legalismu - Martinus – stoupeec progresivnějšího práva; ius a equitas stojí samostatně, equitas by měla být korektivem přísně chápaného ius, měla by vykonávat nad ius dohled Rogerius – 1160 – 1190 - silný vliv na Francii, pravděpodobně zde vyučoval - Bulgarův stoupenec Vacarius – 1140 – 1198 - díky němu proniklo římské právo do Anglie Placentinus – 2. pol. 12. st. – zemřel v Monpellier - právník, filozof, myslitel - vytvářel nové dogmativní myšlenkové konstrukce - stál na straně italských měst proti císaři - nástupcem Martina – kladl důraz na equitas, ovlivněn církevní kulturou a kanonickým právem - jeho dílo je momentem, kdy se glosátoři snaží rozvíjet možnosti práva pro každodenní praxi - propojování římského práva s právem kanonickým a dalšími Joannes Basianus – stoupec Bulgara; 3. generace Azzo (úmrtí 1220 nebo 1229), Hugolinus de Presbiteris (úmrtí 1233) – 4. generace Pillius da Medicina, Carlo il Tocco, Benedikt z Isernie, Odofredus – 5. generace Accursius - narození mezi roky 1181-1185 nedaleko Florencie rolnické, dobře situované rodině - odešel do Bologně studovat právo – Jakobus Baldovini + ? – jeho učitel - skládá 1213 doktorskou zkoušku, začíná poté vyučovat - úmrtí mezi roky 1259-1263, pohřben v Bologni v ambitu klášteru Sv. Dominika - 1293 – umírá jeho nejstarší syn – nechal postavit kostel sv. Františka - 1296 – Bologna chce vydat ostatky Accursia aby ho pohřbily ve Florencii, nebylo jim vyhověno 13  - podařilo se mu získat značný majetek – např. palác na náměstí Bologni, Budrio (vila la ricardina) – z pedagogické činnosti, advokacie, prý i půjčoval peníze na lichvářský úrok a nechal se prý uplácet u zkoušek - chválen pro své znalosti, výřečnost, píli - 2x ženatý, děti – skoro všechny potomci kromě jednoho se staly právníky - podepisoval se jako Florentinus – ACC/AC/A/Acur – označení glos - autorem Aparatus Glosarum = Glosa ordinaria o její vytvoření odpovídalo naléhavé potřebě – glosy všude, překrývaly se o rukopisy, které probíhali rukami několika generací, opatřeny řadou glos o udělal výběr – vyšel ze glos, které považoval za nejvydařenější; tam kde kvalitní glosy nebyly, dělal své, nebo byly bez signi (obecně přijímané) o glosa perpetua = glosa ordinaria – věčná glosa – obsahuje 96 260 glos  z toho si pouze 122 glos protiřečí  1/10 – Irnerius, Maritnus, Azzo. – z prvních dvou generací glosátorů  9/10 – Accursiovi nebo bez podpisu (obecně platící mínění) o jediný oficiální interpret pro celý Corpus Iuris Civilis o „kdo neovládá tuto glosu, nemůže uspět u soudu“ o na poč. 17. století – v Brazílii vydán zákon, který přiznává tomuto dílu stejnou váhu jako římskému nebo kanonickému právu o vyčítali mu, že svým dílem zastavil další tvůrčí práci, vývoj glosátorů, hledali se nedostatky v Accursiově díle – nyní dochází k pozitivnímu hodnocení a rehabilitaci jeho díla – nutno studovat v kontextu doby a širších souvislostech o nejstarší vydání Justiniánova práva z r. 1458 vyšlo spolu s Accursiovou glosou a potom téměř všechna díla do r. 1627 s touto glosou – to už bylo dílo s jeho glosou vytištěno naposled o 1529 – 1531 – poprvé vydáno Justiniánovo dílo bez glosy o 1828 a později – bylo by zapotřebí udělat kritické nové vydání Accursia – dodnes kritické vydání není k dispozici – pouze dílčí kritické edice  1940 Corelli – glosy pouze k 1. knize Justiniánových Institucí Komentátoři - navazují na školu glosátorů poč. 14. st., plynulý přechod mezi těmito školami - jejich hl. literární druh – nahrazuje glosu - nový přístup k literárnímu textu – i jinde než v Itálii, např. na univerzitě v Orléansu - komentátoři přejímají zažité metody, které zdokonalují a připojují metody vlastní - přiklánějí se hlavně k praxi, praktickým případům - svobodnější a nezávislá tvorba oproti glosátorům – ne tak vázáni Justiniánským právem – popisují vztah mezi právem civilním a kanonickým, obecně platnými ius commune (právo římské) a partikulárním ius proprium (nové právo italských měst),… - 2. pol. 13. st. – doba poaccursiovská – postupný přechod ke komentátorům o psány rozsáhlé speciální traktáty na konkrétní oblasti o Procesní příručka – Vilém Durandi (najdi si o něm v článku) – Speculum Iudiciale o Liturgické právo – Vilém Durandi – Rationale Divinorum Officiorum Vilém Durandi (1237 - 1296) o hlavní představitel středověké procesní nauky o narodil se ve Francii, větší část života prožil nicméně v Itálii jako vysoce postavený církevní hodnostář a právník, v papežových službách o studoval právo v Boloni (zakončil získáním titulu doctor decretorum) 14 o Bernard z Parmy – jeho profesor, dokončil Glosu ordinaria k Dekretálům Řehoře IX. o později vyučoval pouze krátce a to v Boloni a Modeně o 1262/1263 – přichází do Říma, stává se papežským kuriálním soudním úředníkem, pověřeným přijímat a vyřizovat právní odvolání adresovaná papeži o papežem Milukášem III. jmenován rektorem a generálním kapitánem (neboli místodržícím) na papežských územích o 1285 zvolen biskupem v Mende o Procesní příručka – Speculum Iudiciale  vznik v l. 1271 – 1276, druhá redakce vydána v l. 1289 - 1291  významným se stalo jako významné kompilační dílo, které shrnovalo dosavadní veškeré poznatky o procesním právu  dílo rozděleno na úvod a 4 knih – ty se dělí do částí, ty na rubriky a ty na paragrafy (paragrafy jsou označeny číslem a počátečním písmenem)  za paragrafy jsou připojeny v tištěných vydáních doplňky (additiones) pozdějších právníků  kniha má duchovní rámec (v úvodu) nezvyklý na procesní příručku  1. kniha – o osobách – zachyceny jednot. druhy osob s jejich právy a povinnostmi  na prvním místě se jako nejdůležitější uvádí iudex delegatus – ten má pověření přímo od císaře nebo papeže  pojednáváno o žalobci, žalovaném, právních zástupcích, lékařích, ekonomech a dalších osobách vystupujících v průběhu procesu, a o úkolech, které mají v průběhu procesu plnit  2. kniha – o civilním procesu – o jeho přípravě, průběhu až do vynesení rozsudku i o možnostech odvolání  3 části o Praeparatio iudicii – o dvaceti titulech o Ordo iudiciorum – o patnácti titulech o Sententia –o osmi titulech, nejen o rozsudku, ale i dalších, navazujících a souvisejících tématech  3. kniha – o trestním procesu – nejstručnější kniha  zabývá se obžalobou, vyšetřováním a vynesením rozsudku  4. kniha – formulářová sbírka s titulem De libellorum conceptione  nejrozsáhlejší částí spisu; do úvodu zařazena úvaha o původním plánu, jež měl Bůh s člověkem – to muselo být změněno, protože člověk tíhne ke zlu → aby mohli mezi nimi dobří lidé žít, museli formulovat právní zásady a předpisy  na ochranu práv jedince slouží libellus o to může být žalobní předpis, žádost či suplika o nejprve obecný popis, co má obsahovat o poté následuje rozsáhlá sbírka konkrétních přípisů o Liturgické právo – Rationale Divinorum Officiorum  napsal ho v době svého biskupského působení v Mende v letech 1290-1294  vyšel z již existujících liturgických spisů – postupoval stejně, jako u Speculum  je možné říci, že spis je i obsáhlým souhrnem liturgického práva  spis rozdělen do úvodu a 8 knih, které obsahují celkem 164 kapitol  v úvodu se Duranti zabývá rozlišením různých prvků,obsažených v liturgickém zákoně – neměnný zůstává morálnín element, zatímco svátostný a obřadný element se navenek mohou měnit; vnitřní mystický význam zůstává stabilní 15   1. kniha – pojednává o chrámu a jeho součástech – o oltáři, o malbách a obrazech, o výzdobě, o zvonech, o hřbitově a dalších posvátných místech, zasvěcení kostela, posvěcení oltáře a o svátostech  2. kniha – o posvátných služebnících církve – o zpěvácích, žalmistech, dveřnících, lektorech, akolytech, podjáhnech a jáhnech, kněžích a biskupech  3. kniha – o liturgickém oblečení  4. kniha – podrobný popis liturgických mešních obřadů  5. kniha – o církevní modlitbě breviáře a jejich jednotlivých částech  6. kniha – o částech a dělení církevního roku  7. kniha – o svátcích jednotlivých svatých v průběhu církevního roku  8. kniha – o počítání času a o kalendáři – o slunečním roce, o měsíci, týdnu a dni... o další spisy: 1. komentář k Dekretálům papeže Řehoře X. 2. komentář k Dekretálům papeže Mikuláše III. 3. Reportium aureum super toto corpore iuris canonici – tzv. Breviarium  rozděleno do 5 knih  1. kniha – obecné zásady právní  2. kniha – právo procesní  3. kniha – klerici a řeholníci  4. kniha – manželství  5. kniha – trestní právo, pokyny pro zpovědníky, právní definice a pravidla Alberto de Gangino o Questiones Statutorum – o statutech, městských právech o Tractatus de maleficis – traktát o trestním právu - glosátoři – k Justiniánským zákonům až náboženskou úctu - komentátoři – východiskem také Justinián, ale římské právo bylo prostředkem, nikoli cílem (komentovali ho, analyzovali ho, ale neupínali se na něj) - rodí se v Itálii – mos italicum Cinnus z Pistoje – 1270 – 1336 Bartolus ze Saxoferata – 1314 – 1357 - jeden z největších právníků všech dob, vůdce školy komentátorů - vypracoval definici vlastnictví (právo disponovat hmotnou věcí naprosto a výlučně v mezích daných objektivním právním řádem) - rozpracoval stupně zavinění Baldus de Ubaldis – 1327 – 1400 - narodil se kolem r. 1327 (rok není jistý, možná už 1319) v Perugii a zemřel 1400 v Padově - nejprve vychází ze sedmi svobodných umění, později jeho učitelem byl Bartolus ze Saxoferata (později se stal jeho kolegou) - r. 1344 získal titul doktora, poté začal vyučovat římské právo v Boloni a na dalších univerzitách – Perugia (1347-1357, 1364-1376, 1379-1390), Pisa, Florencie, Padova, Pavie (1390-1400) - velmi žádáný – univerzity se přeplácely, aby učil na jejich škole - r. 1400 pokousán psem a na důsledky těchto zranění zemřel - často volen do veřejných funkcí, byl i v papežské kurii - činnost mnohostranná, učitelská i spisovatelská činnost, advokát, soudce - advocatus mercantie – právník obchodního práva - jeho názory se v různých spisech často liší 16  - komentáře k Justiniánským zákoníkům i ke kanonickým dílům - spolu s Ioanesem Andrem vytvořili tzv. additiones (doplňky) k Procesní příručce Duranda - autorem hojně užívané kanonistické Lectura k Liber Extra (komentuje první 3 z 5 knih) - řada dobrozdání – otázka papežského schizmatu, obchodní právo,… - komentář k Libri Feudorum - koncilia – zahrnují všechny oblasti života (rodinné, obchodní, veřejné právo) o obsahují i spisy dalších právníků o odvolává se na Ius divinum (božské právo – mělo by být upřednostňováno před civilními i církevními soudy), Justiniánské sbírky, Graciánův dekret o řešil mimo jiné otázku rozporu mezi římským právem a právem zachyceným ve statutech italských měst o otázka zákazu půjčování na úrok (to ustanoveno až kanonickým právem)  říká k tomu, že vztah kanonického práva a světských zákonů, je vztah mezi tím, co je věčné a co je pomíjivé – v tomto případě mají zvítězit kánony o řešena problematika lichvy (v 72 konciliích) o 2 koncilia ke směnečnému právu o problematika procesního práva – není správné někoho mučit, aby se k něčemu přiznal (tato výpověď by nebyla - studoval i jiné obory – např. filozofii – často nařčen z toho, že rozhodoval bez tzv. ratio, ale spíše filozoficky → díky tomu byla jeho díla méně oblíbená - Paulus de Castro – 1394 – 1441 Ioannes Andreae – 1270 – 1348 - první laický kanonista - spolu s autorem Baldem de Ubaldisem vytvořili tzv. additiones k Procesní příručce Duranda o jedná se o poslední dílo, které před svou smrtí na morovou epidemii napsal o zahrnul do nich řadu konkrétních údajů, které s Durantovým dílem primárně nesouvisí – údaje o vlastní osobě, o knihách i o právnících té doby o právní otázky Durantem naznačenými se snaží Andre plně zodpovědět o tam, kde jsou v díle mezery, snaží se je doplnit (z pohledu kanonického práva) – to platí především pro additiones ke 4. knize o uvádí také Durandiho zdroje – právníky, které citoval (opsal), ale neuvedl Kanonické právo ve středověku - dlouhá tradice, nicméně vzniká jako samostatný rovnocenný právní vědní obor cca 12. století - církev – v bezprostředně předcházejících stoletích před Bologní měla církev už dlouholetou tradici - mnoho právních předpisů, psané i nepsané zvyklosti, organizace, tradice církevních a biskupských škol - římské právo vs. církevní právo o první glosátoři – tvrzení, že Justiniánské sbírky jsou zcela dokonalé, je v nich vše obsaženo → neměli žádného zákonodárce, který by měl autoritu k zásahu do textů Justiniánského práva o glosátoři, komentátoři – snaha upravit literu exitujícího zákona nové době o církevní právo – mělo přítomného živého zákonodárce s autoritou stejnou, jakou měl předchozí, který byl obdařen veškerou jurisdikční mocí - prameny o Bible (písmo svaté – Starý a Nový zákon) 17  o spisy prvních církevních otců – v prvních staletích letopočtu (období patristiky), nejvýznamnější vykladatelé nejstarší tradice o církevní sněmy – vyhlašovali a upravovali oficiální církevní nauku o nejvyšší církevní autorita – římský biskup = papež – vydával své dekretály o kánony – z koncilů, dekretály – papežské rozhodnutí o cézaropapismus – na východě; např. císař Justinián vydával novely o náboženství o frančtí králové – kapituláry – týkaly se církevní problematiky - období patristiky o Terulián – přibližně 155 – 220 – po svatém augustovi považován za druhého nejdůležitějšího a nejoriginálnějšího z latinských spisovatelů  teologické spisy polemického zaměření – křesťanství je nový Bohem daný řad a platný zákon, nejen náboženská nauka o církevní otec Jeroným – překlad Bible do latiny z hebrejštiny a řečtiny o střet římského práva a církve, průniky a prolínání (např. názvosloví apod.) - období pontifikátu Řehoře Velikého (590 – 604) o církev se ztotožňuje s římským právem a přijímá ho za své - boj o investitury – v podstatě boj o moc mezi císařem a papežem (o tom, kdo bude obsazovat nejvyšší církevní posty v různých oblastech) - spis Concordia discordantium canonum (1140-1142) = Decretum Gratiani o tři části; autorem mnich kamaldulského řádu Gracián o shromáždil v něm úryvky církevních autorit, vztahující se k církevnímu právu o klíčové dílo pro zrození samostatné vědy kanonického práva o kompilace vybraných existujících textů, ALE Gracián sám komentuje předpisy citovaných autorit a udává řešení zdánlivých rozporů mezi nimi – připomíná to práci civilních glosátorů - laická nadvláda – problém pro církev o císař Jindřich III. umírá – Jindřichu IV. (syn) pouze 6 let  císařská moc oslabená, papežství 1059 na Lateránském synodu udělalo krok k osvobození od světské nadvlády císaře a baronů  stanoveno, že ten, kdo má právo volit papeže, jsou pouze kardinálové o kláštery – snaha o odstranění pohoršivého života kněží, aby to, co církev hlásá, se shodovalo s každodenním životem o vměšování laiků do života církve, feudalizace církevních struktur – u církve chápáno jako největší zlo - období gregoriánské reformy – podle papeže Řehoře VII. (papežem v letech 1073 -1085) – snaha o pozvednutí autority papeže, který se autoproklamuje božím zástupcem na zemi, a papežství, jako zdroj veškerého církevního práva o vliv světských feudálů gregoriánskou reformou zeslaben, ale pokračují pokusy obnovit moc v této oblasti o Dictatus Pape = papežský diktát – 1075  charakterizuje nadřazené postavení papeže, že je nejvyšší hlavou církve, jedině on má právo vyhlašovat církevní zákony, jmenovat a sesazovat biskupy, svolávat generální církevní shromáždění apod.  papež je z moci své autority nadřazen i všem světským vládcům, má moc je sesazovat, má moc jejich poddané zprostit slibu poslušnosti vůči nim,… - nelibost panovníků a šlechty  27 hlavních zásad 18  o v rámci gregoriánské reformy moc metropolitů omezena, papež vykonával svou přímou moc nad biskupy a jednotlivými diecézemi o posílil pravomoci církevních legátů – speciální poslové – dočasně nebo dlouhodobě je posílal do jednotlivých teritorií, byli nadřazeni biskupům a mohli rozhodovat jako sám papež (namísto něj)  od r. 1075 ustanovoval i stálé legáty (např. pro Francii, Galii)  legáti často neoblíbení, ale fungování efektivní o simonie (svatokupectví), dědičnost církevních funkcí – zrušeno (přísně zakázáno) o Řehoř VII. – nakonec musel uprchnout z Říma do Salerna o biskupové se stali svobodnějšími vůči laikům o zaveden zvyk, že se se vším obracelo pouze do Říma - období papežů právníků o papež Inocenc III. (papež v letech 1198-1216)  snaha o přenesení pravomocí na místní biskupy  ale zachovala se tradice, že papež byl stále nejvyšším soudcem a rádcem v oblasti církevní  velký právník na přelomu 12. a 13. st.  podle něj je římská církev souhrnem veškerého křesťanství o papež se stává držitelem plnosti moci nad celou církví o vytvořena teorie (právně teologické zdůvodnění) papežské moci, podle které papež stojí na vrcholu církevní hierarchie  promítli se do toho také vlivy církevního spisu Pojednání o nebeské hierarchii od Dionýsia Aeropagita v 2. pol. 5. st. – pojednáv o třídách andělů → hierarchie církve má být pokračováním hierarchie nebeské o všechna církevní moc vychází od papeže – papežská moc absolutizována o z pohledu církevního učení byli světští panovníci podřízeni biblické nauce („Bůh říká, že skrze mě mohou králové vládnout a knížata vést své země“) - pojem spravedlnosti z pohledu církve o církev nazývána stolec spravedlnosti o být „milovníkem spravedlnosti“ byla jednou z hlavních vlastností křesťanských panovníků – měl by bezprostředně poslechnout papežské dekrety, kde je spravedlnost jasně charakterizována - papežské dekrety (dekretály) o vykonávají jurisdikci o obsaženy všechny prvky zákona – konkrétní příkazy nebo zákazy o je zde s porušením spojen také trest o ten, kdo dekret vydává, má oprávnění a moc (i nadpřirozeného původu) o mají svého adresáta (biskupové, komunity věřících, díky univerzální moci papeže je zde i univerzální platnost pro stejné analogické případy) o závazné zákony o shrnována ve sbírkách papežských dekretálů – oficiálně promulgovány  Liber Extra Řehoře IX.  kapitoly platnost i předtím, než byly zařazeny do sbírky a promulgovány - kánony – usnesení církevních sněmů - beneficium o vlastní i středověkému právu jako takovému o jeden ze tří komponentů, ze kterých seskládá feudum (léno) o důležitý pro církev i samostatně 19  o odpovídalo finanční a ekonomické struktuře církve – opírala se o pozemkové vlastnictví o s funkcemi spojen i určitý majetek, který poskytoval držiteli materiální zajištění → majetek zůstával majetkem církevním, ale funkcionář je měl pouze ve svém držení o beneficium propter oficium – dostával se na základě církevního úřadu o oficium propter beneficium – během 11. st., kdo měl zájem o beneficium, usiloval o získání úřadu, ke kterému beneficium přináleželo o větší – arcibiskupství, biskupství, opatství o menší – kanonicia, fary, opatská místa - investitura – doplnit - problematika biskupské volby - pozice církve vůči chudobě o v obecné linii se měla pozitivně stavět k chudobě o největším trnem v oku lichva – každá půjčka, při které byly požadovány úroky  různé argumenty vůči lichvě – dialektické, od Aristotela,…  názor, že „lichvář prodává čas“ – ale jediným pánem času je Bůh  i sociální odůvodnění – snaha zabránit vykořisťování chudých bohatými  později dochází k rozvoji kazuistiky, která se snaží odůvodnit a omilostnit půjčování na úrok – nové typy finančních operací, využití peněz,…  14. st. – ve svých traktátech právníci podrobně rozebírají lichvářství  přísné tresty – odepření církevního pohřbu, odejmutí civilních práv, zabavení nedovolených zisků  ani postihy nedokázaly zabránit rozvíjejícímu se peněžnímu obchodování o oficiální církevní nauka se musela pohybovat mezi 2 krajními pozicemi:  chudoba chápána jako něco pozitivního, boháči odsuzováni…  naopak se ale obávali církevního požadavku extrémní chudoby o Františkáni – zastánci extrémní chudoby - otázka spravedlivé ceny o vycházíme z toho, že středověká společnost (hl. církev) byla zaskočena vývojem (původně zemědělství, pak ale rozvoj měst apod.) o problémy s rozvojem – církev na změny nahlížela negativně, např. na obchodníky – tendence odsuzovat tyto obchodní aktivity o později – i papežové postupně ale uznávaly jejich význam o Řehoř VII. x císař – papež hledal spojence pro mocenský boj mezi obchodníky a finančníky (potřeboval finance) o církev se později odpoutává na lenní systém vázanosti na půdu a uznává obchodníky  i obchodník má právo na spravedlivou mzdu (stipendium laboris – ten kdo vykonává určitou aktivitu, má být za ni odměněn)  církev ale požaduje, aby za věci bylo požadováno „spravedlivé ceny“  pevně stanovena  nutno vyloučit spekulaci (nemá být rozdíl mezi reálnou a okamžitou cenou, která může být ovlivněna momentální situací)  stanovena cena použitého materiálu, který byl zpracován – má být navýšena o spravedlivý příplatek za práci, která byla s materiálem uskutečněna  příplatek za práci – spravedlivý tehdy, když zabezpečí řemeslníkovi a jeho rodině život, který odpovídá jeho životní situaci a společenskému postavení  stanovit spravedlivou cenu bylo prací městské autority nebo městských cechů 20  - vrstva lidí, kteří se naleznou ve stavu nouze (miserabeles persone) – církev si brala za úkol brát je pod svou ochranu (vykupování otroků – snaha odstranit institut otroctví, zabraňovat překážkám k nerovnému sňatku, zvláštní právní ochrana pro ženy, sirotky, rolníky apod.) o sociálně slabým dána možnost odvolat (i v trestních věcech) se k církevnímu tribunálu, který jim zajišťoval záruku větší spravedlnosti o podle Tomáše Akvinského - krádež spáchána z hladu není možné odsoudit o právo azylu – každý kdo byl pronásledován světskou autoritou, mohla mu být poskytnuto právo azylu v kostele, kapli nebo klášteře  světská autorita se ho poté nemohla zmocnit (zpočátku nesměl být zkonfiskován jeho majetek)  uprchlík poté žil z vlastních zdrojů a pracoval pro instituci, která mu poskytla azyl  není definováno v církevních předpisech – v některých oblastech např. jenom dočasné, jinde absolutní  později rozhodnuto, že má být toto právo odepřeno banditům  13. st. – uchýlení se do azylu bylo chápáno jako odvolání se k soudu místního příslušného biskupa  pokud tyto osoby byli bandité nebo svatokrádežníky, byli vydáni  pokud to byly např. poddaní, vydaní pouze za podmínky, že pán slíbí, že poddaný nebude potrestán  vězni – dle církve skutek milosrdenství navštěvovat vězně  založen řád trinitářů, kteří měly za úkol pečovat o vězně v zemích islámu a vykupovat je z otroctví Kanonické sbírky - Corpus Iuris Canonici - netvoří ucelený systém – skládá se ze sbírek soukromých (Graciánův dekret) i promulgovaných, oficiálních (Clementinae, Liber Sextus Decretalium, Liber Extra) - název použit dodatečně – jakási protiváha ke Corpus Iuris Civilis - oficiální první tištěné vydání, tzv. Editior Mana – vydáno v l. 1566-1580 - také velké množství rukopisů a pozdějších vydání - součástí římského vydání Glosa ordinaria – později vynechávána, nahrazena kritickým aparátem - papež Řehoř XIII. v Editio romana z let 1580-1582 použil poprvé název Corpus Iuris Canonici - platným církevním právem až do r. 1917 Graciánův dekret – Concordia discordantium canonum - okolnosti vzniku o vznik – v církevní oblasti vrcholí období vydávání nových právních sbírek, které měly za úkol nahradit sbírky starší – to spíše znepřehledňuje celý systém  v období před Graciánem tedy chyběla právní jistota o období bojů o investituru – nutnost přesných právních textů o nutno vytvořit pevný, stabilní systém, který by měl být jednotný, a mohla by z něj vyjít právní jistota o vytvoření metody, jak dospět k teologické jednotě a jistotě – v sumě T. Akvinského  kritický výběr – nutno vybrat ty texty, které jsou autentické (tradice využití spisu)  kritická interpretace – z různých variant, která jsou k dispozici, je nutné zvolit ta slova, která odpovídají originálnímu textu  harmonizace – mezi těmito různými texty mohly stále existovat rozpory – vybrán ten, který umožňuje, aby právo jako takové lépe vyniklo 21   pro výběr takového textu se používalo pravidlo z 9. st. „v případě pochybnosti se má zvolit kánon toho koncilu, který je buď starobylejší, nebo významnější“  Hynkmar z Remeše – 9. st. – pokud zde budou 2 zákony, kde jeden obsahuje příkaz a druhý naopak dispenz, privilegium, tak se má zvolit zákon přísnější  Abo z Fléry – při výběru zákonů se má dát přednost těm, které ukazují prostor pro lidskou slabost, prostor se má dát i právu nepsanému a zvykovému  Abelárd – filozof a teolog (1079 – 1142), dílo Sic et Non (1115 – 1117) – upřesňuje a specifikuje pravidla, která měla vést k ucelení systémové jednoty  když si 2 texty odporují, je třeba nejprve zkoumat, zda jsou autentické  je třeba hledat v pozdějších dílech zkoumaného autora, zda je ještě na tento názor odvolává (pokud ne, je třeba počítat s možností, že toto místo mu bylo připsáno mylně)  pokud texty obsahují zákon, právní radu, předpis nebo dispens je třeba posoudit, zda se jedná o zákon partikulární nebo o zákon generální (obecně platný) a zda se odporující část dá vysvětlit konkrétní působností zákona v určitém místě  nauku církevních otců je třeba studovat podrobně (stejným slovům nebo výrazům je třeba přičítán jiný výraz)  pokud toto všechno nemůže a protiřečení je evidentní, má to být ten, který je jasnější a jehož autorita je vyšší - moc se o Graciánovi neví – spíše dohady než jistota o pocházel ze střední Itálie o neznáme data jeho narození nebo úmrtí (nežil déle než do r. 1160) o byl klerikem (mnichem) – vstoupil do řádu kamaldurských mnichů = přísnější odnož benediktýnů – žil v klášteře sv. Felixe – vyučoval teologii o teologie – obsahovala i církevní právo – Gracián církevní právo od teologie oddělil o silný vliv francouzského prostředí – je možné, že studoval ve Francii o kamaldurský řád spojuje 2elementy - poustevnický život, aktivní apoštolát ve městech  vědecká činnost - jeho dílo nebylo pouze dílem vědecké práce, ale i dobrého pochopení pro potřeby daného historického období - dílo je především plodem jeho vlastní výuky - uvedeny v něm kánony 2. lateránského koncilu (1139) a chybí v něm pontifikáty papeže Inocence II. 1143 – zařazení mezi roky 1139 - 1142 - sbírka pramenů (citací pramenů) a vědeckým komentářem a příručkou sloužící k vyučování - paradox – je soukromou sbírkou, která nebyla promulgována jako oficiální církevní právo, nicméně stala se základním kamenem kanonického práva jako samostatného vědeckého oboru - prameny – různorodé; Bible, přirozené právo, apoštolské kánony, úryvky ze spisů církevních otců, předpisy, které rozebíraly pokání, písemně zachycené obyčejové právo, prameny římského a germánského práva, konstituce středověkých císařů z 10.st. (Jindřich I.),… o autoritates – citované prameny Graciána, poznámky pod čarou, kterými Gracián dokládá svá dicta o dicta – na začátku nebo na konci autoritates (často kurzívou oddělené) – Graciánův doplněk, objasnění pramenů (hlavní předmět výkladu) - uspořádání – poměrně složité, asymetrické rozdělení o 1. část – 101 distinctiones – prvních 20 obecným úvodem, zbylé pojednávají o církevních osobách a církevních úřadech o 2. část – 36 kausee – každá rozdělena na určitý počet questiones (ty se dále dělí se na jednotlivé úryvky) – právo majetkové, manželské (27-36), svěcení, svátost pokání,… 22   kauza 33 – samostatný rozsáhlý traktát o pokání o 3. část = de consecratione – 5 distinctiones – eucharistie, křest, biřmování, rozdělení křesťanského roku, svátostiny; 1. distinctio – svěcení kostela - po napsání připojeny dodatky – palee (pravděpodobně po jeho prvním žákovi) - Graciánovi současníci si uvědomovali význam tohoto dekretu – používali ho při výuce, vznikali k němu komentáře a summy - Paucapalea – jeho žák; summa ke Graciánovu dekretu - dekretisté – následovníci dekretu (Paucapalea, Rolandus, Rufinus, Huguccio z Pisy) - Glosa Ordinaria – autorem ke Graciánovi Joanes Teutonicus, přepracováno Bartolomějem z Brescie – vydávána i ve starých barokních tiscích Graciánova dekretu Papežské konstituce a nařízení atp. = dekretály - v podstatě odpověď na odvolání k papeži jako nejvyšší církevní autoritě v procesních i správních záležitostech - v jejich rané formě možno přirovnat je k reskriptům či dekretům římských císařů období principátu - navazovaly na Graciánův dekret - postupně získaly obecnější význam, ne partikulární nařízení pro jednoho člověka nebo jeden případ, ale vztahují se na celou univerzální církev nebo na její část - od pontifikátu papeže Řehoře IX. od r. 1234 se název dekretály vztahuje na konkrétní sbírku dekretálů papeže Řehoře IX. - před ním nicméně vzniklo 5 významných sbírek, které byly do dekretálů Řehoře IX. zahrnuty: Quinque compilationes antiquae (vydány v letech 1187-1226) o podkladem pro univerzitní výuku – řeší konkrétní právní problémy o materiálem, ze kterého byla vytvořena Liber Extra – Řehořovy dekrety o Compilacio prima – autorem Bernardus z Pavie  v poslední části života biskupem v Pavii, zemřel zde r. 1216  Brevarium Extravagantium – jeho vlastní název sbírky  jako jediný pramen kanonického práva za něj Graciánův dekret  jeho cílem bylo doplnit Graciánovo dílo o novější vývoj kanonického práva – sice nebyl první, kdo s takovou ideou přišel, ale on vymyslel nové uspořádání sbírky, které v Breviáriu použil  Graciánův dekret – asymetricky rozdělen  Bernardovo rozdělení – symetrické  knihy → tituly → kapitoly (samotné dekretály  5 knih o 1. judex – o osobě a povinnostech toho, kdo má soudní autoritu o 2. judicium – soud a jeho průběh o 3. klérus – pojednání o osobách v církvi, o kterých bylo nejvíce pojednáváno (klerici, mniši) o 4. konubia a sponsalia – manželství a zásnuby o 5. krimen – zločiny, delikty, trestní právo  zdroje používal tak, aby se jeho dílo nestalo příliš rozsáhlým – např. vybíral pouze úryvky významné z právního pohledu (a namísto pokračování uvedl „et infra“ – „atd.“) o Compilatio secunda – 1212 Jan z Gallesu – dekretály do r. 1198 o Compilatio tertia – Petrus Beneventanus – dekretály od r. 1198 23  důležitá z toho důvodu, že není soukromou právní sbírkou, byla promulgována  papežem Inocencem III. 28.12.1210 a to bulou Devotioni vestrae o Compilatio quarta – 1216 Johanes Teutonicus, v praxi užívána od r. 1220  soukromou sbírkou; měla být promulgována, ale nebyla o Compilatio quinta – boloňský arcijáhen Tancredus  promulgována 1226 papežem Honoriem III. (bula Super spekula – zákaz vyučování římského práva v Paříži)  dekretály tohoto papeže od r. 1216 Liber Extravagantium – Liber Extra – Dekretály Řehoře IX. - okolnosti vzniku o Řehoř IX. 1227- 1241- stal se papežem jako 80letý stařec o práci na sbírce svěřil kaplanovi dominikánskému řeholníkovi Raymundovi z Pennefortu – na sbírce pracoval 4 roky o promulgující bula Rex Pacificus – 5. 11. 1234 ve Spoletu – nachází se na začátku Liber Extra – sbírka zaslána univerzitám v Paříži, Boloni atd. - materiál dekretálů pochází z doby navazující na dobu vydání Graciánova dekretu, poté je zde několik koncilních kánonů, úryvků z Bible a několika úryvků z díla církevních otců, připojeny i některé civilní zákony, také výroky z falešných dekretálů (např. Konstantinovské darování – papež na ní zakládal svou pravomoc na území církevního státu) - starší dekretály převzal z Quinque compilationes antiquae - převzato stejné tematické rozdělení na 5 knih – každá kniha dělena na tituly a ty na kapitoly - nejdůležitější dekretály nicméně samotného Řehoře IX. - promulgací se stává oficiálním církevním zákonem Řehoře IX. – díky tomu mohly být změněny úryvky předchozích zákonů – nejvíce záleželo na současném papeži - obsažené dekretály mají z papežovy vůle sílu a autoritu zákona – ty, co tu nejsou, už nemají právní hodnotu a přestávají platit - autentická, promulgovaná, výlučná (jedině platná) - nejprve název Pentateuchus – poté ? - při citacích zkratka X - závazné právo, klíčový materiál při studiu kanonického práva - řádná glosa – Glosa Ordinaria – autorem Bernard z Parmy (profesorem práva v Boloni) - rozdíl mezi Graciánovým dekretem – Liber Extra je zdrojem a příčinou právní síly je to, že to patří do promulgované sbírky Řehoře IX. Liber Sextus Decretalium (v citacích VI.) - okolnosti vzniku: papež Bonifác XIII. (1294 – 1303) – rozhodl se sjednotit papežské zákony po Řehoři IX. a vydat je jako promulgovanou sbírku - jako příloha připojeno 87 Regule Iuris – sestavil je Dimus Mugelanus - řádná glosa – autorem Johanes Andreé (zemřel 1348 při morové epidemii) - stejná struktura – rozdělena do 5 knih → tituly → kapitoly Clementinae - papež Klement V. (1305 – 1314) – pokračuje v díle svých předchůdců - shromáždění vlastních dekretálů a spisů z kanonického sněmu z r. 1311 - jeho sbírku vydal až další papež Jan XXII. r. 1317 - není výlučná 22 dekretálů Jana XXII. 24 Kanonické vs. římské právo - římské právo – „zklamenělo“ v 6. století v podobě, v jakém ho chtěl mít Justinián o civilisté, legisté mohli pouze prohlašovat, že Justiniánské zákonodárství jsou dokonalým výtvorem, ke kterému už není potřeba nic dodávat – pouze interpretovat o nebyl zde ani zákonodárce, který by toto upravil - kanonické právo – „jakýsi nástupce římského práva“ o aktuální zákonodárce – panující papež o snadněji se přizpůsobovalo novým okolnostem, potřebám, které stavělo k předpisům předchozím - vztah mezi kanonisty a civilisty o bula Super Specula papeže Honoria III. z r. 1219  zakázal kněžím a klerikům studium římského práva na pařížské univerzitě  mylná interpretace buly – církev se postavila protiřímskému právu, snažila se snížit jeho význam  aktuální výklad buly – není to nepřátelství papeže proti římskému právu  můžeme vyvozovat to, že římské právo bylo tak rozšířené, že kvůli tomu byli zanedbávány povinnosti kněží v duchovní správě, a ti, kteří byli posláni do Paříže, aby studovali teologii a filozofii, studium zanedbávali na úkor římskému právu  zakázáno pouze v nejbližším okolí Paříže – ille de France  římské právo jinak podporováno – papežem ustanoven boloňský arcijáhen vymanil studenty z područí boloňských autorit - pohled glosátorů na kanonisty o v počátcích boloňské univerzity minimální zájem o kanonické právo minimální  výuka kanonického práva se začíná formovat kolem r. 1130  více méně nezájem z jejich strany – Justiniánské sbírky velmi rozsáhlé, zabíraly hodně času ke studiu  glosátoři civilisté se nejprve osvobozují od sedmi svobodných umění a snaží se zpočátku vytvářet právní vědu  Irnerius a jeho nejbližší následovníci se vůbec kanonickým právem nezabývají  1. citace Graciánova dekretu nalézáme v glose Martina (žák Irneria)  pravděpodobně kanonické právo považovali za něco druhotného  lex mundana = PP světské a lex canonica = PP církevní – často proti sobě stáli v konfliktu, hlavně s ohledem bojů o investituru  izolování ale postupně přestává být akceptováno  snaha o postupné sblížení ze strany církve – kanonické právo má být ale nadřazeno právu světskému  v určitých oblastech církev požadovala vynětí ze světského zákonodárství – např. svátosti (požadovali absolutní suverenitu)  do kanonického práva ale přesto recipovány určité prvky práva římského  Justiniánské pr. ze strany církve přijímáno spolu s ostatními církevními normami  Irnerius – vystoupil s komplexními Justiniánovými sbírkami, prohlásil je za absolutní právní moudrost, která má být nadřazena všemu právu (i církevnímu) → ze strany církve tedy došlo k odmítání práva římského  kanonické právo nicméně přebíralo metody a postupy civilních glosátorů o situace z pohledu civilistů se mění v okamžiku, kdy ke Graciánovu dekretu začínají být připojovány sbírky dalších papežských dekretálů  kanonisté ve výhodnější pozici – projevuje se živý a fungující zdroj nového práva  vedena polemika mezi znalci práva kanonického a římského 25   civilisté – stávají se „vrcholnými konzervativci“ – vše je dáno, formulováno, stačí pouze tyto normy správně chápat  kanonisté – hledání nových řešení  Justiniánské právo – často pojednává o církvi /kanonisté – jejich právo zasahovalo do běžných stavů  tyto systémy se často překrývaly, stávalo se, že si řešení odporovala  otázka, co je z těchto PP důležitější, co má převážit nad tím druhým  první řešení u kanonistů o fórum církevní – přednost církevní kánony (právo římské má platit v tom případě, když bude dávat církvi privilegia nebo výsady, a tam, kde kanonické právo o dané věci nepojednává) o fórum civilní – dva pohledy  buď má císař pravomoc a pak jsou jeho konstituce platné i tehdy, kdy jsou v rozporu s církevními zákony (ale z pohledu církve nebylo možné, aby mohly převážit zásady, které jsou v rozporu s Biblí)  nebo císař je podřízen papeži ve všem a to i v otázkách práva o 3. fáze – ovlivněna příchodem nových civilních glosátorů  snaha o přiblížení k realitě své doby, větší důraz dávají na konkrétní případy, jejichž řešení ukazují tzv. casus (případ, který má být řešen s prameny římského práva – pokud o tom římské právo nepojednávalo, sáhli do kanonického práva)  Placentinus (1160-1192) – Summa Codicis – časté citace z kanonického práva  Jan Vasianus (1160 -1187) – v jeho díle se projevuje stoupající zájem o právo kanonické  začíná zde časté citování a odvolávání se na kanonické právo civilisty  procesní právo  postupně se interpretuje a vysvětluje právo římské pomocí kanonického a naopak o římsko-kanonický proces – zpracován ve spisu Viléma Durantis – tzv. spekulátor (Speculum Iudiciale) Papežské soudnictví - specifikem organizace katolické církve spojení všech tří mocí, v jediné osobě - na úrovni diecézní místní biskup, na úrovní celocírkevní papež - sbírka Didascalia – ze 3. století o pramen k poznání církevního soudnictví v patristickém období (doba předkonstantinovská, kdy se křesťané pohybovali v ilegalitě) o jediným trestem pro nekající heretiky bylo vyloučení ze společenství věřících o ve sbírce již silný vliv římského práva - 5. století papež Gelasius I. (492-496) o zasloužil se položení základů budoucího, na státní moci nezávislého církevního soudnictví – proklamoval tézi monarchistického papežství a nezávislé, žádné vyšší autoritě nepodřízené sedes apostolica ( - auctoritas – základní pojem z římského práva, ze kterého vychází středověké papežství o proti tomu moc potestas – pravomoc dělitelná mezi držitele jednotlivých úřadů o o znamená neomezenou svrchovanou moc, jejímž nositelem je jediný člověk 26  o toto jednoznačné formulování papežského primátu bylo klíčové pro ospravedlnění papežských pravomocí – papež jako hlavní arbitr ve věcech víry, zákonodárce, soudce - Dictatus papae papeže Řehoře VII. z r. 1075 o v několika z 27 tezí definováno postavení papeže jako nejvyššího soudce, proti jehož rozhodnutí není možné žádné odvolání o 18.teze – papežův výrok nemůže být nikým odvolán, může jej odvolat jen on sám o 19.teze – papež nemůže být nikým souzen o 20.teze – kdo se odvolá ke Svatému stolci nemůže být souzen nikým nežli papežem o 21.teze – pouze Svatý stolec může soudit „maiores cause“ – to znamená výlučnou kompetenci ve významnějších kauzách kanonického práva - bula Unam sanctam papeže BonifáceVIII. z r. 1303 o z nauky o nadřazenosti meče moci duchovní nad mečem moci světské vyvozuje, že duchovní autorita může soudit autoritu světskou, ale obráceně to možné není - období rozvinutého středověku – nauka o papežském primátu jednoznačně prosazena - také díky rozvoji práva začíná být ve 12. století upřesňována podoba církevních tribunálů a církevní procesní právo obecně - rozvoj učeného procesního práva za papežů Alexandra III. (1159-1181) a především za Inocence III. (1198-1216) – papežská kurie se za něj stala