Kognitivní Psychologie - Historie a Procesy | PDF

Kognitivní psychologie Historie kognitivní psychologie Různá pojetí předmětu psychologie (historicky): − psychologie jako věda o duši (v 19. století pojem duše opuštěn jako nevědecký) − psychologie jako věda o subjektivní zkušenosti (věda o mysli) − psychologie...

Kognitivní psychologie Historie kognitivní psychologie Různá pojetí předmětu psychologie (historicky): − psychologie jako věda o duši (v 19. století pojem duše opuštěn jako nevědecký) − psychologie jako věda o subjektivní zkušenosti (věda o mysli) − psychologie jako věda o chování („věda, která studuje chování člověka a ostatních živočichů“) − psychologie jako věda o prožívání a chování (integrující pojetí) − prožívání – poznávací (kognitivní) procesy, emoční, motivační a volní procesy; chování – jednání, řeč, výraz Pojem kognice, kognitivní je odvozeno z latinského cognoscere – poznávat, cognitio – poznání, poznatek, seznámení se. Pojem kognice označuje všechny procesy, kterými jsou informace smyslovými vstupy transformovány, zpracovávány, ukládány, vyvolávány a používány. (Neisser, Cognitive Psychology, 1967.) Kognitivní psychologie je studium mentálních procesů, které jsou základem naší schopnosti vnímat svět, chápat a pamatovat si naše zkušenosti, komunikovat s jinými a řídit naše chování. Zahrnuje taková témata jako jsou percepce (vnímání), pozornost, paměť, jazyk, usuzování a rozhodování, řešení problémů, inteligence, vědomí. V rámci studia můžeme rozlišit procesy, jejichž působením poznáváme věci a jevy svého prostředí a produkty poznávání, jakými jsou získané vědění, informace, poznatky. Druhá polovina 19. století – začátek experimentálního zkoumání kognitivních procesů. Výzkum čití (čivosti), počitkové a podnětové prahy – Weber-Fechnerova psychofyzika. Studium paměti (zapamatování, zapomínání) – Ebbinghaus. Studium percepce (vnímání) metodou introspekce – Wundt. Elementová metodologie – rozložení celků na prvky, vztahy mezi elementy - asociace (návaznost na Aristotela a práce novověkých filozofů, zejména britskou empirickou filozofii (Locke, Hume). 1879 (Lipsko) – první laboratoř experimentální psychologie ustavená W. Wundtem (1832-1920). První polovina 20. století – působení významných psychologických center v Německu. Další významná centra – Göttingen, Berlín, Würzburk. Würzburská škola (Külpe) – výzkum myšlení založený na introspekci. Berlínská gestaltická (gestalt – tvar) psychologie (Wertheimer) – rozpracování celostního přístupu, překonání elementové metodologie, studium vnímání a myšlení. Konec 19. století - výzkum kognice (Titchener), vznik prvních laboratoří po vzoru Wundtovy lipské laboratoře experimentální psychologie. Vliv funkcionalismu – orientace na prax, otázky přizpůsobivosti subjektu k prostředí. Začátek 20. století – utvoření behaviorizmu jako psychologického směru. Behaviorizmus – nové vymezení předmětu psychologie jako studia chování, studium vztahů S – R (podnět – reakce). Studium chování a souvisejících jevů (učení, motivace). Veškeré chování se formuje v procesu učení. Odmítání tradice evropské psychologie, introspektivního přístupu, mentalistických pojmů. Výzkum kognitivních procesů byl spíše okrajový (zhruba v letech 1910 – 1950). 60. léta 20. století – ustavení nových směrů v psychologii (USA): o Kognitivní psychologie – jako součást kognitivního hnutí (kognitivní revoluce). o Humanistická psychologie – důraz na specificky lidské kvality, odmítnutí behavioristických modelů výzkumu. Směry v kognitivním hnutí: o Kognitivní psychologie o Vývojová kognitivní psychologie – uplatnění poznatků při studiu vývoje psychiky o Kognitivní věda Společný znak – informační paradigma  Kognitivní psychologie − navazuje na experimentální tradici psychologie - teorie o průběhu kognitivních procesů jsou odvozovány z pozorování chování zkoumané osoby − poskytuje pouze nepřímé informace o tom, co se děje uvnitř data obvykle získávána v umělých laboratorních podmínkách alternativní přístup – introspekce Kognitivní neuropsychologie − zkoumá poruchy kognitivních funkcí u pacientů s poškozením mozku − může tak potvrdit či vyvrátit teorie kognitivních psychologů Předpoklad existence vztahu mezi tělem a myslí přesvědčení, že sídlem vědomí – a tím i zdrojem lidského chování – je mozek Kognitivní neurověda - věda, která slučuje mozek s chováním, neuropsychologii pomáhá odhalovat poškozené oblasti mozku, využívá zobrazovací techniky. Kognitivní neurověda − používá zobrazovací techniky pro zkoumání funkcí mozku − např: ERPs (event-related potentials, evokovaný potenciál) záznam elektrické aktivity mozku; PET (positron emission tomography, pozitronová emisní tomografie); MRI a fMRI - (funkční) magnetická rezonance, poskytuje 3-rozměrné zobrazení s jasně vyznačenými aktivovanými oblastmi mozku. Kognitivní věda představuje interdisciplinární přístup ke studiu mysli a inteligence za použití znalosti z oblasti psychologie, filozofie, lingvistiky, teorie umělé inteligence, neurovědních disciplin a antropologie. Studium mysli je z podstaty interdisciplinární, což umožňuje rozdílný vhled i metodologie daných oborů. Rok 1977 – založení časopisu Cognitive Science. Dva teoretické postuláty: o Výklad poznání není možný bez pojmu mentální reprezentace – nutnost zkoumat je od biologické formy až po formu sociokulturní. o Nástrojem porozumění mysli je počítač, který je zároveň modelem jejího fungování. Noam Chomsky (1928) kritika Skinnerova díla Verbální myšlení vytváření řeči a porozumění řeči nemůže být redukováno na soubor asociací mezi slovy Generativní gramatika - soustava pravidel, umožňujících produkci nekonečného množství vět vrozená komponenta při učení se řeči Jean Piaget (1896-1980) švýcarský psycholog nový pohled na vývojovou psychologii dítě jako malý vědec vytvářející a testující vlastní teorie 4 stadia kognitivního vývoje L. S. Vygotskij (1896-1934) předchůdce kognitivní psychologie kognitivní vývoj: zóna nejbližšího vývoje myšlení a řeč Donald Hebb (1904-1985) kognitivní psychobiologie teorie průběhu kognitivních procesů v mozku – změny struktury neurálních spojů předchůdce konekcionismu Frederic Charles Bartlett (1886-1969) paměťové procesy výzkum kulturních a sociálních faktorů ovlivňujících paměť teorie schémat George Miller (1920-2012) 1956 The Magical Number Seven, Plus or Minus Two: Some Limits on Our Capacity for Processing Information založil Centrum pro kognitivní výzkum na Harvardu psychologie jako studium mysli, nikoli chování počítač jako model lidského učení Jerome Bruner (1915-2016) výzkumy percepce myšlení, tvorba pojmů později kritik kognitivní psychologie, spoluzakladatel narativní psychologie Ulric Neisser (1928-2012) 1967 Cognitive Psychology – někdy považováno za začátek kognitivní psychologie zabýval se pozorností, pamětí, inteligencí po čase kritik kognitivní psychologie pro její odtrženost od reálného života  Pozornost Pozornost je mentální proces, jehož funkcí je vpouštět do vědomí omezený počet informací, a tak ho chránit před zahlcením velkým množstvím podnětů. ETAPY PROCESU POZORNOSTI Zaměření (upoutání pozornosti) – selekce důležitých podnětů. Probíhá převážně nevědomě. Vlastní soustředění vědomí na psychický obsah či mentální aktivitu. Probíhá vědomě. Pozornost může být zaměřena do vnějšího i vnitřního světa Neurofyziologickým substrátem pozornosti je retikulární aktivační systém – RAS (retikulární formace, formatio retikularis). Síť vzájemně propojených neuronů, která prostupuje mozkovým kmenem, pokračuje do thalamu a hypothalamu. Vysílá signály do různých oblastí mozku, včetně mozkové kůry, aby udržovali bdělý stav. TYPY POZORNOSTI Bezděčná (pasivní) pozornost – jejím základem je orientačně-pátrací reflex, což je vrozená reakce organismu na novost a hrozbu. Záměrná (aktivní) pozornost – je fylogeneticky mladší než bezděčná. BEZDĚČNÁ POZORNOST Nové podněty a podněty asociované s nebezpečím Intenzivní, pohybující se a měnící se podněty Změny známých podnětů Neobvyklé podněty Podněty s osobním či sociálním významem ZÁMĚRNÁ (ÚMYSLNÁ, VOLNÍ) POZORNOST Ostražitost – dlouhodobé sledování percepčního pole, čekaní na významný podnět. Pátrání – je velmi aktivní, jde o nalezení určitého cílového objektu. ZRAKOVÉ VYHLEDÁVÁNÍ Jedním z procesů, kde můžeme pozorovat rozdíl mezi bezděčnou a záměrnou pozorností je zrakové vyhledávání. Fungují zde dva procesy: automatický paralelní proces volní sériový proces VLASTNOSTI POZORNOSTI Selektivita (výběrovost), projevuje se také schopností ignorovat bezvýznamné podněty Koncentrace (soustředěnost) pozornosti Distribuce (rozdělování) pozornosti Kapacita (rozsah) pozornosti. Millerovo magické číslo 7 ± 2 Tenacita (stálost, stabilita) pozornosti – bodová fixace – 0,1 až 5 sekund. Na jednu činnost se vydržíme soustředit asi 45 minut. Oscilace (kolísání) pozornosti. Fluktuace (přesouvání) pozornosti. TEORIE SELEKTIVNÍ POZORNOSTI Dilema mezi časnou a pozdní selekcí Teorie filtru Donalda Broadbenta – výběr podnětů probíhá již v receptoru – časná selekce. Teorie pozdní selekce – k výběru podnětů dochází teprve na úrovni vnímání, a to po provedení rychlé identifikace významu podnětů, na níž se podílí i paměť.  Anne Treisman – nová verze teorie filtru, časná selekce vede pouze k zeslabení bezvýznamných podnětů. DALŠÍ TEORIE Teorie jednoho zdroje pozornosti Daniela Kahnemana máme omezenou „výpočetní kapacitu“, existuje nějaká centrální jednotka, která s touto kapacitou hospodaří, na základě požadavků vnějšího světa a vnitřních pochodů. Teorie více zdrojů existuje několik nezávislých zdrojů, z nichž můžeme čerpat každý úkol odčerpá z každého zdroje určité množství CO JE ROZDĚLENÁ POZORNOST? Schopnost člověka: 1. vpouštět do vědomí (nevědomí) více informací 2.soustředit se a vnímat najednou více věcí 3.dělat více činností najednou Automatické procesy (teorie Shiffrina a Schneidera) Kognitivní manipulace nevyžadující vědomé rozhodování či záměrné úsilí Automatizace (proceduralizace) je proces, v jehož průběhu se nějaká činnost mění z vědomé činnosti na automatickou. Realizace nových aktivit vyžaduje záměrné (volní úsilí). Naučené aktivity provádíme automaticky. Automatizované aktivity jsou rychlé a efektivní, ale nejsou příliš pružné a přizpůsobivé. Procesy řízené vědomím probíhají pomaleji, ale jsou pružné a otevřené ke změně. Automatické x Kontrolované procesy Kontrolované (řízené procesy) automatické procesy (nevyžadují vědomou kontrolu - řízení auta, tanec) Kontrolované procesy- spíše pomalé, záměrné, probíhají po úsecích, vyžadují úsilí a jsou pod vědomou kontrolou (většinou jich bez tréninku nedokážeme vykonávat více souběžně). Automatické procesy- rychlé, paralelní, většinou mimo naší vědomou pozornost. Automatické druhy chování nevyžadují vědomé rozhodování, které svaly napneme, nebo co provedeme. Přerušení nebo rozptylování během automatického procesu může vést k chybám a přehmatům. Automatické a kontrolované procesy probíhají vzájemně provázány. Habituace- přivykání si na nějaký podnět, čímž mu věnujeme stále menší pozornost. Dishabituace- změna známého podnětu nás přinutí, abychom si ho opět začali všímat. Bez habituace by byl systém pozornosti zbytečně zatížen (habituace probíhá v mozku). Senzorická adaptace je fyziologický jev, který probíhá přímo ve smyslovém orgánu. TEORIE PLNĚ A ČÁSTEČNĚ AUTOMATIZOVANÝCH PROCESŮ (NORMAN A SHALLIC) Rozlišuje plně automatické a částečně automatické procesy. Vymezuje tři úrovně fungování: Plně automatické zpracování, které je řízeno schématy (organizovanými plány) Částečně automatické zpracování, které zahrnuje plány pro řešení konfliktů (contention scheduling) zabraňující sporům mezi schématy bez volního zaměření nebo vědomého řízení Záměrná kontrola supervizním pozornostním systémem (supervisory attention system) Plně automatické procesy probíhají s velmi malým uvědoměním. Pokud by ale takové procesy nebyly nějak řízeny, narušily by často chování => Plán pro řešení možných konfliktů.  Supervizní pozornostní systém – použit v případě rozhodování a řešení problémů => flexibilní odpovědi na nové situace. TEORIE INSTANCE (INSTANCE THEORY) Vznikla jako reakce na fakt, že většina teorií jasně nevysvětluje, jak se automatické procesy s přibývající praxí vyvíjejí. Autorem je Gordon Logan Kdykoliv zpracujeme určitý podnět, jsou uchovány oddělené paměťové stopy na tuto událost. Opakované zpracování téhož stimulu vede k uložení většího množství informací o tomto stimulu a o tom, co s ním dělat. Tento nárůst znalostí s přibývající praxí umožní při prezentaci patřičného podnětu rychlejší vybavení relevantní informace. Automaticita je vybavením z paměti: Výkon je automatický, pokud je založen na bezprostředním a přímém vybavení minulých řešení z paměti. V případě nedostatku praxe musíme při zpracování stimulu zapojit myšlenkové procesy a aplikovat určitá pravidla. Při dlouhodobé praxi je správná odpověď již uložena v paměti a můžeme ji velmi rychle vybavit. Jde v podstatě o to, že postupně shromažďujeme učením velkou zásobu jednotlivých specifických odpovědí na specifické podněty. Automaticita je paměťový fenomén, který závisí na vztahu mezi kódováním a vybavením. PORUCHY POZORNOSTI Roztržitost – neschopnost soustředění (koncentrace pozornosti). Rozptýlenost – neschopnost udržet pozornost v daném směru. Nadměrná fluktuace neboli těkavost pozornosti. Zúžení pozornosti neboli tunelové vidění. Další poruchy: aprosexie, hypoprosexie, hyperprosexie, paraprosexie. Pozornost = prosexie.  Vnímání (percepce) – pojetí Vnímání (percepce) je psychický obraz objektu existujícího mimo naši mysl a působícího v dané chvíli na naše smysly. Představuje bezprostřední poznávání světa. Výsledek vnímání – vjem. Vjem je obraz souhrnu vlastností předmětů a jevů, které momentálně působí na analyzátory, je to psychický obsah jako výsledek zpracování senzorických dat. Vnímání zahrnuje všechny procesy, jimiž je smyslový materiál integrován v komplexní dojmy a prožitky objektů, dějů, událostí, zvuků, obrazů, pachů, doteků apod. Vnímání je proces, pomocí kterého jsou uspořádávány a interpretovány senzorické informace do podoby, která dává smysl. analyzátor – komplex pro zpracování informací sestávající ze tří částí: smyslový orgán, nervové dráhy a nervové centrum senzorické procesy, čití – příjem a zpracování informací ve smyslových orgánech, jejichž výsledkem je počitek počitek - je odraz jednotlivých vlastností, předmětů a jevů, které působí na receptory člověka ve vědomí vjem – je odraz souhrnu vlastností těch předmětů a jevů, které momentálně působí na analyzátory, je to psychický obsah jako výsledek zpracování senzorických dat. Počitek a vjem Vznik vjemu probíhá ve fázích: 1. detekce (odhalení) 2. diskriminace (rozlišení) 3. analýza (rozložení) 4. rozlišení jemných detailů 5. syntéza (složení) Receptory druhy receptorů – dle modality fotoreceptory (světločivé buňky, tyčinky a čípky), audioreceptory chemoreceptory (čichový epitel, chuťové pohárky,) mechanoreceptory (hmatová kožní tělíska – dotyk a tlak) termoreceptory (teploty) proprioreceptory (svalová vřeténka a šlachová a kloubní tělíska - pohybu, polohy, rovnováhy). nociceptory (bolesti). Receptory 1. vnější (exteroreceptory) dálkové (telereceptory): zrakový, sluchový, čichový, vibrační dotykové (kontaktoreceptory): chuťový, tlakový, tepelný, bolesti 2. vnitřní (interoreceptory) útrobní, orgánové (visceroreceptory): trávení, bolesti, krevního oběhu, vyčerpanosti, dýchání, sexuální, vylučování proprioreceptory: pohybu, rovnováhy Vlastnosti percepčních procesů 1. Selekce (výběrovost): věnování pozornosti některým senzorickým podnětům, zatímco jiné jsou ignorovány 2. Organizace: uspořádávání informací do podoby, která nám usnadňuje porozumět prostředí a orientovat se v něm 3. Interpretace: vyhodnocení uspořádaných informací, interpretace, hledání jejich významu Percepční organizace (Gestalt psychologie) Proces rozhodování, které informace k sobě náleží a tvoří tak samostatné celky, objekty. Gestalt psychologie (Max Wertheimer, Wolfgang Köhler, Kurt Koffka) - soustavný zájem o studium percepční organizace. Stěžejní princip percepční organizace vyjadřují zákonem dobrého tvaru, který lze shrnout asi takto: pozorovatel volí mezi různými alternativami percepční organizace vždy tu, která tvoří co nejjednodušší, nejjasnější, nejstabilnější tvar (Gestalt). Tomuto principu jsou podřízeny i další zákony. Zákonitosti percepce význam vnímání celých tvarů nebo objektů; řada principů, podle kterých uspořádáváme podnětové pole figura / pozadí (zvratné u reverzibilních figur) sdružování objektů (blízkost, dotváření, nepřerušené pokračování, podobnost) společná vzdálenost společný pohyb atd. Figura a pozadí Dále Gestalt psychologie zdůrazňuje vydělení figury od pozadí. Část zorného pole je vydělena a vnímána zřetelněji a zbytek jakoby ustupuje do pozadí. Tato tvrzení lze snadno demonstrovat na příkladu tzv. reverzibilních figur. Novější výzkumy Restle definoval nejjednodušší tvar jako ten, který vyžaduje co nejmenší počet co nejméně náročných operací. Tento postup dokázal matematicky vyčíslit a experimentálně ověřit. Julesz ukázal, že člověk v průběhu vnímání organizuje i jas a barvu předmětů a také granularitu (uspořádání detailů či vzorů) Rozpoznávání je psychický proces ovlivňovaný dřívější zkušeností. Teorie vysvětlující rozpoznávání Transpozice – schopnost rozpoznat určitý smysluplný percepční celek, i když je znázorněn různými způsoby (př. rozpoznávání melodie). Analýza rysů (existence korových buněk reagujících na určité typy podnětů) Analyticko-syntetická teorie (procesy postupující zdola nahoru) Teorie procesů postupujících shora dolů Vnímání prostoru I když je sítnicový obraz plochý a dvourozměrný, dokážeme jej za normálních okolností transformovat v trojrozměrný vjem umístěný v trojrozměrném prostoru, jinými slovy dovedeme plochému obrazu na sítnici „vtělit“ třetí rozměr – hloubku. Vnímáním prostoru rozumíme: vnímání absolutní vzdálenosti – tj. mezi pozorovatelem a sledovaným objektem relativní vzdálenosti – tj. mezi dvěma objekty v prostoru Monokulární nápovědi Tyto nápovědi lze uplatnit při pohledu jen jedním okem Pohybová paralaxa Pohybová paralaxa - rozdíl v rychlosti a směru pohybu objektů, které pozorujeme např. z pohybujícího se dopravního prostředku. Pokud se v takovémto okamžiku zaměříme na určitý fixační bod v krajině, vnímáme objekty nalézající se blíže, než tento fixační bod, jako pohybující se proti směru našeho pohybu. Naopak objekty za fixačním bodem se pohybují zdánlivě ve stejném směru. Bližší předměty se také pohybují rychleji, než-li předměty vzdálené. Uplatňuje v situaci, kdy se dva předměty, které jsou od pozorovatele různě vzdáleny, pohybují stejnou rychlostí, nebo v situaci, kdy je sám pozorovatel v pohybu vůči statickým objektům. Binokulární nápovědi Uplatňují se jen při pohledu oběma očima. Pro vnímání prostoru a hloubky jsou klíčové. Binokulární disparita, steropse Binokulární disparita znamená, že každé oko snímá předmět z trochu jiného úhlu, čímž vznikají dva rozdílné sítnicové obrazy. Stereopse je schopnost sloučením těchto dvou rozdílných obrazů vytvořit vjem hloubky. Konvergence Čím blíže se pozorovaný předmět nachází, tím více se oči sbíhají, stáčejí k sobě (konvergují). Akomodace Míra vyklenutí čočky – u předmětů blízkých se vyklenutí zvyšuje. Integrace informací z nápovědí Informace pocházející z různých zdrojů nápovědí se mohou doplňovat, nebo si konkurovat, proto je nutné jejich sjednocení. Ve valné většině případů probíhá takováto integrace na základě principu přičítání (adice), takže se informace z rozdílných zdrojů jednoduše seskládají. Schopnost kombinovat informace aditivním způsobem představuje výhodu z hlediska adaptace, protože je dostupná již v raných fázích ontogenetického vývoje a značně snižuje pravděpodobnost výskytu mylného vjemu. V mnohem menší míře se pak uplatňují principy výběru (při kterém jeden zdroj „upozadí“ všechny ostatní) a násobení (účinek jednotlivých zdrojů se umocňuje) Vnímání pohybu Okolní svět kolem nás coby neustálá proměna podob. Schopnost přesně vnímat pohyb je životně důležitá. Fylogenezí zdokonalený modus zrakového vnímání. Ostatní kvality podnětu (tvar, barva, prostor) směřují přednostně k jeho identifikaci a zasazení do kontextu, pohyb naproti tomu slouží interakci. Informační potenciál pohybu Pohyb umožňuje předjímat budoucí polohu sledovaného předmětu srazí-li mne auto Pohyb napomáhá vyčlenit figuru z pozadí detekce kontur, ztráta výhody ochranného zbarvení Pohyb poskytuje informace o tvaru sledovaného předmětu a o kompozici prostoru jak vypadá z různých úhlů pohledu Pohyb přitahuje pozornost změna indikuje nebezpečí nebo profit; značná citlivost periferních oblastí sítnice na pohyb; únava receptorů Stroboskopický pohyb Fí fenomén je jen jeden druh stroboskopického pohybu. Nejznámější z nich je vjem pohybu způsobený exposicí rychlého sledu po sobě jdoucích stacionárních objektů, které se systematicky proměňují, čili princip filmu 16---24---72 snímků/s  Indukovaný pohyb = zdánlivý pohyb sledované figury vyvolaný pohybem jejího referenčního rámce (Duncker 1929, 1938) obvykle se pohybuje figura, nikoliv pozadí např. měsíc za mraky, pohled z mostu do řeky, vlak na vedlejším nástupišti Autokinetický efekt malý světelný bod v temném prostředí vidíme bezcílně bloumat po prostoru nic nepomůže uvědomění si jeho stálosti možná vysvětlení : absence záchytného bodu, který by umožnil srovnání; napětí v očních svalech vyvolává sakadické oční pohyby, které nejsme schopni kompensovat; únava receptorů (nepřirozená situace) Následné působení pohybu Následné působení pohybu vzniká tehdy, když delší dobu upřeně sledujeme kontinuální pohyb a poté přemístíme pohled na vedlejší stacionární plochu. Výsledkem je zdání pohybu v opačném směru. únavová reakce specialisovaných buněk Percepční stálost (konstantnost vnímání) V důsledku senzorické adaptace se buňky smyslových receptorů přizpůsobují podnětu tak, že začnou vydávat vzruchy jen tehdy, dojde-li k nějaké jeho změně. Proximální podněty se proto musí neustále měnit, jinak bychom je přestali vnímat. Navzdory této proměnlivosti je naše vnímání objektu totožné a stabilní. Percepční konstanty jasu barvy tvaru velikosti Konstantnost tvaru tendence vnímat vzdálenosti jednotlivých částí určitého předmětu jako stálé, i když se mění jeho prostorová orientace podráždění buněk na sítnici je pokaždé jiné, přesto stále vnímáme tytéž „dveře“ Konstantnost vnímané barvy I když se intenzita osvětlení může měnit, máme zřetelný sklon vnímat barvu předmětu jako konstantní. Napomáhá nám k tomu: Chromatická adaptace - senzitivita vůči určité barvě se snižuje s časem, po který jsme barvě vystaveni Znalost obvyklého zbarvení objektu Srovnání reflexních vlastností sousedících povrchů Podprahová percepce Podprahová (subliminální) percepce (percepce bez uvědomování si percipovaného) je výsledkem pravděpodobnostního zachycení signálu. Potřeba smyslových podnětů Vrozené způsoby vnímání jsou součástí obranných instinktů, pomáhaly nám přežít. Pokud není dostatek smyslových podnětů, člověk prožívá deprivaci. Příklad: stíněná komora Kompenzace Při poruše nebo snížené funkci některého analyzátoru ostatní částečně funkci přejímají – kompenzují. Kompenzace je důkazem toho, že se vnímání může rozvíjet a zdokonalovat činností a učením (např. pod vlivem vůle nebo charakterových vlastností). Vliv očekávání na vnímání každý člověk vnímá svět jedinečným, osobitým způsobem příčinou jsou rozdíly v sociálních zkušenostech a individuální psychické organizaci lidé mají silnou tendenci vidět to, co očekávají Teorie percepce PŘÍMÉ VNÍMÁNÍ – GIBSON (EKOLOGICKÁ TEORIE) vrozená senzitivita vůči podnětovým vzorcům procesy zdola nahoru veškeré informace o předmětu jsou obsaženy již v něm samém zrakové pole obsahuje veškeré informace potřebné k přímému vnímání trojrozměrného světa světlo vstupující do oka obsahuje neměnné informace o hloubce, místě a dokonce o funkci objektů čití ztotožňuje s vnímáním Teorie percepce KONSTRUKTIVISTICKÁ TEORIE VNÍMÁNÍ von Helmholtz, Irvin Rock, Richard Gregory vnímání jako mentální děj ovlivněný zkušenostmi (učením) skládání obrazu zachyceného z vnějšku důraz na faktory konstrukce reality, které přesahují informace přijaté ze smyslů vnímání jako aktivní proces, s jehož pomocí minulé vědomosti, očekávání a stereotypy jedince pátrají po smyslových datech s cílem získat „úplný obraz“ → ekologická a konstruktivistické teorie jdou zdánlivě proti sobě, avšak platí spíše, že se navzájem se doplňují  Představy Mentální (interní) reprezentace prostředí, které mají prostorovou povahu. Poznávací proces, jehož výsledkem je obraz skutečnosti, která právě nepůsobí na naše smyslové receptory. Názorný obraz předmětů a jevů, které nejsou v daném okamžiku v dosahu smyslů. Vzniká aktivací paměťové stopy po předchozím vjemu. Zobrazuje jen podstatnější skutečnosti, není tak detailní jako vjem. Přístupy k představivosti Fenomenologický přístup – přístup k představivosti jako osobní zkušenosti, individuálně charakteristický způsob zacházení s realitou. Pojetí představivosti jako mentální nebo vnitřní reprezentace – znovuzpřístupnění reality v lidské psychice. Pojetí představivosti jako vlastnosti nebo atributu materiálu, který se využívá v experimentech (např. výzkumy mentální rotace). Pojetí představivosti jako procesu ve smyslu kognitivní strategie – představivost se chápe jako způsob zacházení s realitou, předpokládá se základní vztah mezi percepcí a představivostí. Koncepce představ v kognitivní psychologii Model dvojího (duálního) kódování Allana Paivia Kosslynova analogová teorie představivosti Pylyshynova propoziční koncepce Mentální rotace – Roger Shepard Kognitivní mapy Mentální modely Koncepce představ v kognitivní psychologii Model dvojího kódování předpokládá, že se psychické procesy realizují buď ve formě slov (verbální kódování, logogen) nebo ve formě představ (obrazové kódování, imagen). Hypotéza duálního kódování Allan Paivio (1969, 1971) Lidskou kognici řídí dva nezávislé, ale vzájemně propojené systémy Oba systémy jsou uzpůsobeny pro kódování, organizování, uchovávání a vybavování rozdílných druhů informace Oba systémy jsou děleny na několik senzomotorických subsystémů (vizuální, sluchový, hmatový...) Nonverbální (analogový) systém Specializuje se na zpracování neverbálních objektů či událostí (analýza scén, vytváření mentálních představ) Smyslově vnímáme (analogová forma) Verbální (symbolický) systém Specializuje se na zacházení s lingvistickou informací, hlavně s jazykem a symboly Smyslově nevnímáme (symbolická forma) Teorie duálního kódování Paivio (1971) Pro reprezentaci znalostí používáme dva kódy Imagen – analogové kódy, které sdílejí percepční vlastnosti s objektem, který reprezentují Logogen – arbitrární symboly, reprezentující objekty Oba kódy jsou propojeny Důkazy pro duální kódování Paivio zkoumal konkrétní a abstraktní slova Účastníci dosahovali lepších výsledků při vybavování konkrétních slov Podle něj je duální kódováni více spjato s konkrétními slovy než s abstraktními Spor o povahu představ Povahu představ lze vysvětlit podle dvou různých teorií Depiktivní teorie (analogová): Představy jsou reprezentovány jako obrazy v našich hlavách. Stephen Kosslyn Roger Shepard Deskriptivní teorie (propoziční, lingvistická): Přestože zakoušíme představy, jsou uloženy jako abstraktní koncepty v našich hlavách. Zenon Pylyshyn Jerry Fodor Analogová škola S. M. Kosslyn (1988) Studium vizuálních představ. Vizuální představy aktivují podobné oblasti mozku jako při zrakovém vnímání. Manipulace s vizuálními představami – prohlížení představ (scanning). Př.: mapa fiktivního ostrova. Výsledky Kosslynových pokusů prokazují, že některé vlastnosti vizuálních představ se shodují se znaky zrakových vjemů, i když jsou podstatně méně přesné. Hypotéza funkční ekvivalence Poprvé navržena Shepardem a Kosslynem Mentální představy jsou interní reprezentace které fungují na analogických principech, jakým funguje vnímání objektů v externím prostředí. Neurovědní (neuropsychologické) důkazy Cohen & Kosslyn Při vnímání a mentální rotaci jsou použita stejná mozková centra Propoziční teorie Informace nejsou uloženy jako představy Existuje obecný kód - propoziční Ukládá význam objektů Vytváří verbální nebo vizuální kód transformací propozičního kódu  Paměť Paměť je způsob, jak zaznamenat minulost a později se k ní vrátit a ovlivnit tak přítomnost. Bez paměti by bylo jen tady a teď, nic nového bychom si neosvojili, nic znova nepoznali, neměli bychom vědomí sebe sama – kontinuitu já jsem já při každém probuzení. Paměť soubor psychických procesů a vlastností umožňující osvojení zkušeností; jejich zapamatování, uchování a vybavení v nejširším slova smyslu – schopnost zaznamenávat životní zkušenosti existence paměti = základní předpoklad pro schopnost učit se Počátky studia paměti systematické výzkumy od druhé poloviny 19. stol. – jedna z prvních oblastí psychiky, která byla zkoumána Ebbinghaus (monografie Paměť): učil se nesmyslné slabiky (odfiltrovat vliv dříve naučeného). Zjistil, že kapacita krátkodobé paměti je 5- 7 prvků (stačí jediné opakování ke správné reprodukci) zjistil, že zapomínání je zpočátku velmi rychlé, ale postupně se zpomaluje – křivka zapomínání DRUHY PAMĚTI SENZORICKÁ (ULTRAKRÁTKÁ) uchovává informace ze smyslů, zpracovává je a stanovuje, zda jsou důležité či nikoli setrvává tak dlouho, dokud z ní psychika nevytěží potřebné informace a přesune je do krátkodobé paměti k dalšímu zpracování, pokud se stanou předmětem bezděčné nebo záměrné pozornosti, neprobíhá vědomě (někdy přímo do dlouhodobé) bezvýznamné podněty navždy zapomene „šuplíky“ pro jednotlivé smysly – ikonická paměť (vizuální podněty), echoická (sluchové) délka uchování v paměti závisí na smyslové modalitě (zrakové < 1s, sluchové několik sekund) KRÁTKODOBÁ (KDP, pracovní paměť) podržení materiálu z různých smyslových modalit, který aktuálně potřebujeme k psychickým aktivitám pokud chceme obsah uchovat delší dobu, pokusíme se ho verbalizovat, protože slovo se lépe opakuje než-li obraz, zvuk, vůně apod. rychlost rozpadu obsahů této paměti 15-30 sekund kapacita: výzkumy G. A. Miller (1956) –„7+-2“. Platí především pro informace stejného druhu, pokud uchováváme různé významové jednotky (slova, vůně, doteky, pohledy...), jde o tzv. paralelní zpracování a kapacita je vyšší než 5-9 jednotek. Ke zvýšení kapacity: sdružovat údaje pro zapamatování do smysluplných jednotek mnemotechnické pomůcky (současně usnadnění uložení do dlouhodobé paměti) Krátkodobá (pracovní) paměť Délka zapamatování – 15-30 s Subsystémy krátkodobé paměti (Baddeley, 1999): a) Centrální exekutiva b) Vizuoprostorový náčrtník c) Fonologická smyčka d) Epizodický zásobník přidán do aktualizovaného modelu  kombinuje informace z optickoprostorového náčrtníku a fonologické smyčky a propojuje centrální exekutivu s dlouhodobou pamětí DLOUHODOBÁ paměť (DDP) Ukládání, zpevnění a ustálení = konsolidace paměťových stop - trvá asi 30 minut konsolidace může být narušena intenzivními emocemi a s nimi spojenými fyziologickými změnami ukládání informací ze smyslů, myšlenek, citů, představ, snů... Probíhá: záměrně – mechanické opakování, neboli memorování (neefektivní, pokud bezmyšlenkovitě opakuji) bezděčně – bez vědomého zaměření Z krátkodobé paměti přechází informace pomocí sémantického kódování – zapamatování celkového významu slov, vět... Některé informace pravděpodobně uchováváme celý život, ale ne v nezměněné podobě. Teorie dlouhodobé paměti Winogard (1975) Deklarativní paměť Data jsou uchovávána v té podobě, v jaké byla vštípena. Procedurální Obsahuje sled postupů, pomoci nichž lze vytvořit smysluplné celky. Schacter (1996); Baddeley (1999) Explicitní paměť Údaje, které ukládáme musí projít vědomím, obsahy lze verbálně popsat. Implicitní paměť Systém uchovávající dokonale naučené, automatizované vědomosti. Subsystémy explicitní paměti Epizodická paměť Sémantická paměť Epizodická paměť Endel Tulving (1972) Slouží k uchovávání a vybavení si událostí, nebo příhod, které jsou: 1. Prostorově umístěny 2. Časově datovány 3. Subjektivně prožívány Obsahuje také autobiografickou paměť = vzpomínky na různé osobní zážitky, jež se odehrály v různých obdobích našeho života. Sémantická paměť Slouží k uchování a využívání znalostí o slovech a pojmech, jejich vlastnostech a vzájemných vztazích. 1. Údaje si pamatujeme bez vztahu k času a místu jejich osvojení, významná úloha zapomínání původního zdroje informací 2. Ukládání dat se opírá především o verbální kódování časté duální kódování (Allan Paivio, 1986) verbální znak + vizuální představa = mentální reprezentace 3. Bezděčné zpracování, reorganizace a utřídění uložených informací (mentální reprezentace, k nimž patři postoje, schémata, scénáře). Autobiografická paměť paměť pro události našeho života do značné míry se překrývá s vymezením epizodické paměti, ale v autobiografické paměti jsou události důležité pro náš životní příběh na schopnosti vybavit si důležité události našeho života závisí náš pocit osobní identity a naše sebepojetí životní příběh je neustále plynule rekonstruován 3 úrovně autobiografické paměti: životní období (vymezené určitou situací, např. bydlení s někým, práce v určité firmě atd.), události (např. dovolená v Řecku; trvají dny až měsíce; vztahují se k sobě navzájem i k životním obdobím) informace vztahující se k určitým událostem (trvají sekundy až hodiny; obrazy, pocity, detaily událostí) vybavování autobiografických vzpomínek trvá déle než jiných informací (považováno za důkaz konstrukce vzpomínek) u starších osob tendence vybavovat vzpomínky převážně z období mezi 10 a 30 tým rokem života (především mezi 15 a 25). Vysvětlováno tak, že si pamatujeme především jedinečné okamžiky a první zkušenosti infantilní amnézie – z prvních 5 let života nemáme téměř žádné vzpomínky; teprve kolem 2 let se vyvíjí. Vědomí já (např. poznání vlastního obrazu v zrcadle), což poskytuje nové organizační schéma pro vzpomínky. Procesy učení se navíc během dětství dále vyvíjejí. autobiografická paměť studována i pomocí deníkových záznamů datování autobiografických událostí – čím méně si pamatujeme, tím vzdálenější se událost zdá; pomáhá používání mezníků (osobních nebo obecných) některé události si pamatujeme lépe než jiné – ty, které se týkají přímo nás (self-reference effect) a události výrazné, důležité, dramatické, překvapivé (flashbulb memories, zábleskové vzpomínky) – nejsou jen přesné a trvalé, ale často obsahují i další informace (informant, místo, kde jsme se o tom dozvěděli, co jsme právě dělali, jak jsme se cítili a jak se cítili ostatní...) Subsystémy implicitní paměti Priming – rozněcování, podněcování - rychlejší přístup ke specifickému podnětu, informaci nebo znalosti, vyvolaný jeho/její nedávnou aktivací. Často se uvádí jako příklad primingu fenomén „červeného auta“, podle kterého člověk, který si koupí červené auto, najednou vidí auta této barvy všude. Procedurální paměť - ukládání procedury, resp. vztahu mezi podnětem a odpovědí, předpoklad senzomotorického učení. Jednoduché klasické podmiňování Neasociativní učení (habituace, senzitizace) Kódování Paměťové kódování (memory encoding) vštípění, přeměna fyzikálního podnětu, jako jsou zvukové vlny aj., do určitého paměťového kódu a zařazení do paměti, která tvoří určitý celek, a sjednocující vjemy, které se prostřednictvím nervového systému dostávají do mozku. Kódování vštípění zapamatování transformace senzorických vstupů do mentálních reprezentací, které lze uložit do paměti Přetvoření informace do podoby, která je pro lidskou psychiku srozumitelná, a jenž jde v případě potřeby „rozluštit“. Informace, jenž budou zakódovány do paměti, pocházejí z krátkodobé paměti. Pro úspěšné vytvoření paměťové stopy a jejich následnou reprodukci jsou důležité následující skutečnosti - úroveň zpracování - elaborace - odlišnost nebo rozlišenost v zpracování informace - teorie vhodného transferu Uchovávání Retence (memory storage/retention) je proces podržení nebo uchování zakódované informace v paměti po různě dlouhé časové údobí, a to do doby, než je z ní v případě potřeby vybaven nelze ji považovat za pasivní proces, údaje uložené v dlouhodobé paměti jsou mimovolně dále zpracovávány, tříděny, řazeny do nových souvislostí atd. retence je vždy bezděčná Uchovávání doba uchovávání je závislá na tom, jak dobře byla paměťová stopa vytvořena (viz. úroveň zpracování, elaborace, způsob zpracování informace). negativním jevem během retence je zapomínání Vybavování a rekognice vybavování – vyvolání vjemů uložených v paměti v případě potřeby, a to buď bezděčným vybavením nebo rozpomínáním vybavení není přesnou kopii původního vjemu, bývá pozměněno co do objemu i kvality a to vlivem zpracování, zobecněním nebo opakovaným vnímáním i vybavením rekognice – znovupoznání, vybavení si obsahu při opětovném přímém vnímání stejného nebo podobného objektu, na rozdíl od vybavování, se s časem nemění Zapomínání Příčinou zapomenutí může být: - rozpad paměťových stop - účelné zapomínání - vytěsnění (represe) - interference - ztráta vodítek Rozpad paměťových stop Příčinou zapomínání v dlouhodobé paměti je oslabení („blednutí“) nebo rozpad pamětních stop. Nejsou-li neurofyziologické změny vyvolané učením občas reaktivovány, postupně se rozpadají. Účelné zapomínání Smyslem je odstranění nepřesných, nepotřebných nebo chybných informací z paměti. Údajům tohoto druhu věnujeme menší pozornost než těm, které pokládáme za důležité. Vytěsnění (represe) ohrožujícímu nebo úzkost vzbuzujícímu materiálu je často zabráněno ve vstupu do vědomí Breuer, Freud (1895) příčinou neuróz jsou vytěsněné afekty Freud (1915) funkcí represe je udržovat nepřijatelné obsahy mimo vědomí Interference podobné duševní obsahy uložené v paměti na sebe působí rušivě výrazně se projevuje při souběžném studiu dvou cizích jazyků, z nichž žádný dobře neovládáme interference se vysvětluje působením tzv. proaktivního a retroaktivního útlumu (interference) Interference proaktivní útlum - příčinou potíží při vybavování nových znalostí je dřívější učení retroaktivní útlum - je, že vybavování dříve osvojených informací narušují nové poznatky Ztráta vodítek informace jsou v dlouhodobé paměti utříděny do určitých kategorií a vzájemně propojeny do sémantických – nověji konekcionistických – sítí spoje mezi psychickými obsahy umožňují nebo usnadňují jejich vybavování příčinou zapomínání je to, že se hledanou informaci nepodaří v dlouhodobé paměti najít („mám to na jazyku“) Ztráta vodítek člověk si nedokáže vybavit určité jméno, pojem či teorii, ačkoliv si je jist tím, že je v jeho paměti uložena volní úsilí působí spíše rušivě Poruchy paměti hypermnézie - jde nejčastěji o zvýšenou výbavnost, většinou na úkor ostatních složek paměti hypomnézie - oslabení paměti, buď v jejích částech či celku amnézie - ztráta paměti obyčejně na určitý časový úsek paramnézie - se projevuje v poruše přesnosti a jistoty. Většinou bývá spojena s poruchami jiných psychických kvalit.  Myšlení – pojetí Vnitřní mentální děj, nejsložitější kognitivní proces. V širokém smyslu proces zpracování a využívání informací. Zprostředkované, zobecňující, abstrahující poznání světa. zprostředkovaný – překračuje hranice vnímání zobecněný – zachycuje podstatné vlastnosti a vztahy Vede k poznání podstatných, obecných vlastností předmětů a jevů a souvislostí mezi nimi. Funkce myšlení - Formování pojmů (kategorizace) - Rozpoznávání a nacházení vztahů - Vyvozování závěrů z předpokladů (usuzování) - Rozhodování Řešení problémů - Vytváření něčeho nového (kreativita, tvořivost) Druhy myšlení podle stupně abstrakce - Konkrétní (praktické) – problém řešíme bezprostředně s praktickou činností (např. manipulace s domácím spotřebičem při jeho opravě) - Názorné (konkrétně abstraktní) – řešení s využitím názorných představ (jak co nejlépe uspořádat nábytek v místnosti) - Abstraktní – pracuje s abstraktním materiálem (pojmy, symboly), uplatňuje se zejména v teoretické činnosti, předpokládá vyšší stupeň rozvoje myšlení (řešení opravy auta teoreticky, matematická úloha) Druhy myšlení podle směru Rozdělení navrhl Guilford v 50. letech v rámci trojrozměrného modelu inteligence - Konvergentní (jednosměrné, sbíhavé) – celá myšlenková aktivita se zaměřuje jedním směrem, k jednomu cíli – nalézt určité řešení (u úkolů, které mají jen jedno řešení – matematické úlohy) - Divergentní (vícesměrné, rozbíhavé) – hledá všechna možná řešení, vybírá nejvhodnější, spojeno s tvořivostí Základními formami myšlení jsou: POJEM – vyjádření obecných podstatných znaků předmětů a jevů (stůl, pes, zvíře) SOUD – vyjádření vztahu mezi dvěma pojmy (jablka jsou ovoce). V současné psychologii se myšlenky vyjadřující vztah mezi dvěma pojmy nazývají propozice. ÚSUDEK – je odvození nového soudu z jiných soudů. Sestává z předpokladů a závěru z nich vyvozovaného (např. ovoce obsahuje vitaminy, vitaminy jsou důležité pro zdraví – ovoce je důležité pro zdraví). Podmínkami vyvozování úsudků z výroků se zabývá logika. Pojmy jsou mentální kategorie, do kterých zařazujeme předměty, události, zkušenosti, ideje, které jsou si v jednom nebo více aspektech podobné. Kategorizace = Formování pojmů – podstatou je seskupování objektů, událostí a lidí do určitých tříd. Tento mentální akt má pozitivní důsledky. Je jedním ze základních a všudypřítomných kognitivních aktivit. Význam kategorizace spočívá zejména v tom, že nám umožňuje porozumět a rozhodovat o objektech a událostech v našem světě. Pozitivní důsledky kategorizace Redukuje složitosti okolního prostředí Je nástrojem identifikace objektů okolního světa Vytvořením pojmové kategorie na základě definičních (určujících) rysů se snižuje nutnost stálého učení Akt kategorizace usměrňuje naše instrumentální aktivity Kategorie dále umožňuje uspořádat celé třídy událostí a nacházet mezi nimi souvislosti. E. Roschová – tři úrovně obecnosti: Nadřazená úroveň (superordinate)– obecné kategorie (nábytek) Základní úroveň (basic level) - Je ta, na které dospělí spontánně jmenují objekty, a také ta, která je obvykle jako první osvojována malými dětmi (židle). Podřazená úroveň (subordinate) – specifické typy objektů (mé oblíbené křeslo). Objekty na základní úrovni jsou rozpoznány rychleji než objekty na vyšší a nižší úrovni. Kategorie základní úrovně jsou výsledkem vyrovnávaní míry informativnosti a míry úspornosti. Nadřazená úroveň proti tomu postrádá informativnost, protože je v ní zapojeno pouze několik atributů, a podřazená úroveň zase není úsporná, protože zde hraje roli příliš mnoho atributů. Využití kategorií k predikcí Murphy a Ross tvrdí, že kategorizace není sama o sobě nijak užitečná. Neklasifikujeme věci kvůli klasifikování samotnému, klasifikujeme, abychom o věcech činili predikce. Teorie kategorizace Klasická teorie definujících atributů Teorie prototypů Teorie exemplářů Teorie založené na explanaci Teorie definujících atributů Definiční teorie pojmů (Bruner, 1956) – význam pojmu lze stanovit na základě určujících rysů, které tvoří jeho jádro. Pojem může být charakterizován množinou definujících atributů (defining attributes) nebo (jinak řečeno) sémantických rysů. Intenze pojmů (intension) je dána úhrnem atributů, které vymezují, co znamená být zástupcem tohoto pojmu. Extenze pojmů (extension) je množina těchto zástupců Intenze pojmu pes bude množina jeho definujících atributů (např. čtyřnohý, chlupatý, štěkající, čenichající), kdežto extenze tohoto pojmu bude množina všech psů. Teorie prototypů (Roschová, 1975) – každá kategorie má svoji centrální podobu, prototyp, který ji v jistém smyslu celou zastupuje. Prototyp je souborem charakteristických atributů. Prototyp je vyjádřen prostřednictvím specifických zástupců kategorie, nejlepších či nejvýstižnějších příkladů určitého pojmu. Roschová zjistila, že někteří zástupci byli posuzováni jako mnohem typičtejší než jiní (klavír je považován za lepší příklad hudebního nástroje než triangl). Teorie exemplářů Kategorie si vytváříme podle souboru zástupců nebo exemplářů spíše než podle nějakého abstraktního popisu těchto zástupců (např. Shin, Nosofsky, 1992). Zástupci jsou seskupováni ve vzájemných vztazích podle jisté metrické škály podobnosti. Kategorizace a další fenomény je možné vysvětlit pomocí mechanismu, který vyvolává zástupce z paměti podle určité nápovědy. Teorie pojmů založené na explanaci Teorie pojmů založená na explanaci vidí pojmy jako entity, které zahrnují víc než pouhé seznamy atributů – pojmy také nesou znalosti o kauzálních vztazích a další základní vědomosti. Pojmy mohou mít atributy. Mezi těmito atributy existují vztahy, které tvoří explanační spoje (křídla, je lehké ptákům létat) Miller a Johnson-Laird - reprezentace pojmů zahrnuje znalosti se strukturou schémat. Myšlenkové operace Provádění myšlenkových operací s různými mentálními obsahy (reprezentacemi) jakými jsou vjemy, představy, pojmy, propozice. Patří k nim: Analýza – rozčlenění celku na části, vydělování jednotlivých stránek (vlastností, vztahů) skutečnosti. Analýza se často pojí s kritickým hodnocením celku a jeho složek. Syntéza – myšlenkové sjednocení, spojení vydělených částí do určitého mentálního celku. Při syntetickém myšlení závěr není obsažen ve výchozích údajích. Výsledkem je něco nové. Srovnávání – pomocí něj zjišťujeme podobnost či rozdílnost předmětů a jevů Abstrakce – vyčleňování podstatných a obecných vlastností předmětů a jevů Zobecňování – zjišťování a spojování společných vlastností, vytváření tříd, kategorií, typologií, hledání společných zákonitostí Indukce – vyvozování obecného tvrzení z jednotlivých případů Dedukce – aplikace obecného poznatku na konkrétní případ Analogie – vyvozování poznatku o nějakém předmětu či jevu na základě podobnosti s jinými předměty a jevy Usuzování = vyvozování závěrů z výchozích předpokladů. Základní typy: Dedukce – vycházíme z obecného pravidla, které aplikujeme na konkrétní příklad Indukce – nalezení obecného pravidla mezi jednotlivostmi Usuzování = vyvozování závěrů z výchozích předpokladů. Základní typy: Dedukce – vycházíme z obecného pravidla, které aplikujeme na konkrétní příklad Indukce – nalezení obecného pravidla mezi jednotlivostmi Indukce vyžaduje generalizaci a abstrakci: Generalizace =hledáníobecnévlastnosti,pravidlačivztahu,kterýplatíprovšechnyčlenydané kategorie Abstrakce = výběr podstatné vlastnosti předmětů a jevů a opomenutí jiných vlastností Konfirmační zkreslení = tendence ověřovat své výchozí předpoklady či názory pouze na základě důkazů, které je potvrzují Dopouštíme se jí i v každodenním životě, např. při výběru novinových článků čteme ty, které mají blíž k našemu stanovisku. Mentální modely Philip Johnson-Laird (nar. 1936) Model je mentální struktura, která umožňuje pochopení dané problémové situace „stravitelnější“ než logické úvahy. Mnohé mentální modely obsahují vizuální představy. Např. kruhové diagramy – výuka množin. Analogie Analogie = vyvození závěru na základě podobností s jinou situací  analogie je pro nás tak přirozená, že si její užití ani neuvědomujeme ne každá analogie je však užitečná vlastnosti užitečné analogie (Gentner a Jeziorski, 1989): 1. Struktura musí být zachována. 2. Přenášíme pouze vztahy mezi objekty, nikoli jejich atributy. 3. Ze vztahů mezi objekty vybíráme pouze ty, které v našem modelu hrají nějakou roli. 4. Vztah mezi oběma doménami do našich úvah nezahrnujeme, protože nijak neposiluje přesnost analogie. 5. Vyhýbáme se smíšeným analogiím. Rozhodování nedokonalost lidského rozhodování intenzivně zkoumali Daniel Kahneman a Amos Tversky pojmem „heuristika“ označují chybu, nikoli strategii řešení popsali řadu „heuristik“, v nichž je obvykle problém v intuitivní statistice lidé jsou extrémně špatní v odhadování pravděpodobností Rozhodování – proces výběru mezi několika možnostmi. Nejvhodnější postup je pečlivé zvážení výhod a nevýhod každé alternativy („pro“ a „proti“). Lidé však často používají zkrácené myšlenkové postupy, tzv. heuristické strategie. Patří k nim heuristika reprezentativnosti, přijatelnosti, dostupnosti, ukotvení, kognitivního rámce. Rozhodování Řešení obvykle nehledáme na základě algoritmu, ale na základě nějaké heuristické strategie Herbert Simon: strategie přijatelnosti Cílem je dospět k řešení, které nemusí být perfektní, stačí takové, které postačuje k našemu účelu. Řešení problémů Problém můžeme vymezit jako situaci, v níž známe cíl, ale neznáme prostředky k jeho dosažení. Pokus a omyl – nejjednodušší postup řešení problému, zprvu chaotické, vylučují se řešení, které nevedou k úspěchu. Systematické algoritmické ověřování všech alternativ – využívání logických myšlenkových postupů. Používání heuristických postupů – výběr jedné možnosti, další zůstávají stranou. Vhled – „AHA“ zážitek přichází náhle, momentální uvedení nového obsahu do logických a uspořádaných struktur Fáze řešení problému: Postřehnutí problému Příprava na řešení problému (plán postupu) Vlastní proces řešení problému Nalezení řešení či konstatování neúspěchu Ověření, kontrola, zdokonalení řešení. 1. Porozumění problému = vytvoření jeho přesné a úplné mentální reprezentace Často v tom brání zbytečné informace. 2. Dřívější učení Dobře propojené znalosti mají kladný vliv na myšlení pozitivní transfer. Existuje kritická úroveň znalostí, jejíž překročení řešení znesnadňuje. Mentální nastavení (mental set) = lpění na osvědčených myšlenkových postupech 3. Odbornost Vlastnosti myšlení expertů: excelují jen (hlavně) ve svém oboru vnímají informace v smysluplných celcích (chunks) řeší problémy velmi rychle a přesně (rozeznají zbytečné/podstatné informace) mají nezvykle dobrou krátkodobou paměť (cvikem) používají velmi propracované mentální reprezentace dobrá schopnost monitorovat svou činnost 4. Kreativita = komplexní schopnost, jež je výsledkem zdařilé syntézy kognitivních schopností, vlastností osobnosti a některých motivů Wertheimer: myšlení reproduktivní a produktivní Guilford: myšlení konvergentní a divergentní schopnost produkovat řešení, která jsou: a) nová (originální) a b) užitečná (smysluplná) Kreativita není totéž, co inteligence (ač určitá inteligence je považována za podmínku kreativity). Etapy tvůrčí činnosti Henri Poincaré „Věda a metoda“ (1908) Graham Wallas „The art of thought“ (1926) 1. Přípravná fáze 2. Inkubace 3. Iluminace 4. Verifikace Poincaré popsal ve své eseji Věda a metoda případ, kdy vyřešil problém, který řešil dlouho aktivně, až když se s kolegy vydal na geologickou exkurzi. Wallasovy fáze: přípravná fáze – nejen zadání problému, ale také pochopení a pokus o aplikaci známých řešení inkubace – začíná v okamžiku, kdy zjistíme, že jsme bezradní -> odložení k ledu Iluminace – vhled, aha zážitek Verifikace – ověření Teorie inkubace: odblokování mentálního nastavení nebo funkčního nastavení psychoanalytické vysvětlení – nevědomí se může dopouštět iracionálních myšlenkových procesů Tvořivost (kreativita) je forma lidské činnosti, která přináší něco nového, originálního a současně užitečného (Hlavsa 1970). Je výsledkem syntézy kognitivních schopností, vlastností osobnosti a některých motivů. Senzitivita - schopnost vyhledávat potenciální problémy v nepřehledných situacích. Restrukturace - schopnost kombinováním prvků nacházet nové vztahy, přeformulovat problém. Fluence - schopnost formulovat početný soubor variant řešení. Flexibilita - schopnost pružně měnit přístupy i "úhly pohledu". Originalita – schopnost objevovat nová atypická řešení, intuitivnost. Elaborace - schopnost promyslet všechny souvislosti a důsledky. Inteligence Míra rozumových schopností (hledat vztahy, řešit problémy, uplatňovat myšlenkové operace) Schopnost chápání souvislostí Schopnost rychlé a efektivní adaptace na měnící se podmínky Existence obecného faktoru (g – general factor) jako základu rozumových schopností (C. Spearman). Dále předpoklad specifického faktoru pro úspěšné zvládnutí konkrétní činnosti (s – specific factor). Inteligence jako spojení více schopností stejné důležitosti: verbální chápaní, verbální plynulost, číselné schopnosti, paměť, rychlost vjemu, induktivní uvažování, prostorová představivost (L. Thurstone). Inteligence zahrnující tři vzájemně nezávislé schopnosti: Abstraktní inteligence - schopnost verbálního a symbolického myšlení, mechanická inteligence - schopnost účelně ovládat své tělo a manipulovat s předměty, sociální inteligence - schopnost komunikovat s lidmi a orientovat se a fungovat v sociálních vztazích (E. L. Thorndike). Fluidní inteligence a krystalizovaná inteligence (R. Cattell): fluidní inteligence (gf) - biologický základ uvažování a zapamatování krystalizovaná inteligence (gc) - vědomosti a zručnosti získány učením a zkušeností, během života mohou narůstat. Pojetí inteligence Teorie mnohočetných inteligencí – předpoklad existence různých, vzájemně víceméně nezávislých inteligencí (H. Gardner) Triarchická (třísložková) teorie inteligence – analytická, tvořivá, praktická inteligence (R. Sternberg), existují propojení mezi nimi. Emoční inteligence J. Mayer a P. Salovey – původní model z r. 1990, později modifikován (např. Mayer, Salovey, 1997, Mayer et al., 2001). Emoční inteligence - schopnost zpracovávat emoční informace, která zahrnuje zejména vnímání, integraci, porozumění a řízení emocí. Rozlišení čtyř hierarchicky uspořádaných komponent EI (větve EI), které se uplatňují jak ve vztahu k vlastním emocím, tak i k emocím druhých lidí: 1. vnímání, interpretace a vyjadřování emocí, 2. emoční podpora myšlení, 3. porozumění emocím, 4. regulace emocí. Poruchy myšlení Zpomalené – ploché, nedokončené soudy, obsahově chudé (horečnaté stavy, intoxikace, únava, depresivní nálady, demence). Překotné – myšlenkový trysk, rychlá, nesrozumitelná řečová produkce, nedořečené myšlenky (radostné zážitky, euforické stavy, lehké opojení, manické nálady). Roztržité – do logiky zasahuje ovládavá, dominantní myšlenka (nemusí být známkou poruchy nervového systému, přílišná zaujatost problémem, emoce). Zabíhavé – neodlišuje podstatné od nepodstatného, obšírné, zdlouhavé, těžko se vrací k meritu věci (snížené mentální schopnosti, neukázněnost, špatné vyjadřovací schopnosti, u dětí). Myšlenkový záraz – náhlá zástava myšlenkového proudu (mnoho příčin, např. epilepsie, u zdravých osob např. z únavy. Magické myšlení běžné u dětí; u dospělých spíše projevem nezralosti nebo poruchy antropolog George Frazer (Zlatá ratolest, 1890) popsal magické myšlení u domorodých kmenů po celém světě zákon podobnosti – věci, které si jsou podobné, se můžou ovlivňovat („homeopatická magie“), např. šaman přivolávající déšť vyhazováním hrstí hlíny zákon nákazy – věci, co byly ve styku se nadále ovlivňují (tzv. volty ve voodoo), věci, které byly ve styku, se i později stále ovlivňují („volt“ ve voodoo je objekt, který byl ve styku s člověkem, který je cílem rituálu) zvláštní a častý případ – osobní věštby: např. „Pokud stihnu tu tramvaj, tak se ta zkouška zítra povede.“ Smysluplné koincidence C. G. Jung (1952): Synchronicita shody náhod, které zjevně nesou určitý význam, poselství Smysluplné koincidence mají několik racionálních vlastností: egocentrické zkreslení = událost nám přijde zajímavá pouze, pokud se děje nám samým Littlewoodův zákon Pokud každou vteřinu, co jsme vzhůru, zažijeme v průměru jednu událost, pak „zázrak“ (událost s pravděpodobností 1 ku milionu) se nám stane v průměru jednou za 35 dnů. konfirmační zkreslení Barnumův (Forerův) efekt = důvěra ve vágní formulace, např. v horoskopech Význam myšlení Umožňuje člověku účelně a dlouhodobě plánovat a zaměřovat své vlastní jednání. Celý postup probíhá nejprve v hlavě a posléze je konkrétně realizován – úspora času, energie, materiálu. Integrační funkce – spojuje všechny psychické procesy, propojuje minulost s budoucností. Myšlení pomáhá přizpůsobovat se složitým životním podmínkám, umožňuje jít za vnímatelné hranice světa jak do minulosti, tak do budoucnosti.  Vlastnosti jazyků Existuje velké množství přirozených jazyků a dialektů. Globalizační procesy však způsobují jejich redukci (zánik jazyků). Univerzální vlastnosti jazyků: o Produktivita – jazyky se skládají ze základních složek, které lze kombinovat. o Strukturovanost – jazyky jsou strukturovány podle gramatických pravidel, které umožňují vytvářet srozumitelná sdělení. o Arbitrárnost – volba slov, kterými označujeme věci, ideje atd. je libovolná. Jde o společenskou konvenci. o Dynamika – jazyky se neustále vyvíjejí. Přibývají nová slova, dochází k posunům významu slov. Lingvistika (jazykověda) studuje přirozené jazyky, jejich slovní zásobu a strukturu. Psycholingvistika je odvětví psychologie, které zkoumá řeč jako druh lidské mentální aktivity. Jazyk je systém znaků (symbolů), který má svou gramatickou stavbu. Řeč je individuální mentální aktivita, při níž jedinec užívá jazyk ke komunikaci a myšlení. Fonetika a fonologie Fonetika a fonologie jako odvětví lingvistiky se zabývají zvukovou stránkou jazyka. Fonetika zkoumá všechny zvuky v lidské řeči, jak jsou tvořeny a jak jsou vnímány. Fonologie zkoumá jen zvuky v lidské řeči, které mají nějakou funkci. Fonémy jsou jednotlivé zvuky, jejich počet se liší v různých jazycích. Morfémy jsou nejmenší složky jazyka, které jsou nositelem významu. Vznikají kombinací foném. Lexikon = všechny morfémy daného jazyka. Slovní zásoba (slovník) = všechna slova daného jazyka Úrovně lingvistické analýzy Gramatika jsou pravidla správného užití slov a stavby vět. Morfologie zkoumá slovní tvary. Syntaktika (syntax) zkoumá větnou stavbu. Je to soubor strukturálních pravidel, na základě kterých lze slova řadit a kombinovat, aby vznikly smysluplné věty (fráze). Sémantika je nauka o významu slov a sdělení. Jazyku rozumíme na základě znalosti významů slov, fráz, vět. Denotativní význam je označení pro reálné objekty nebo obsah pojmů, které daným slovem označujeme. Konotativní význam je označení pro individuální, zejména emocionálně zabarvené asociace, které jsou s denotátem spojeny. Sémantický diferenciál (C. Osgood) je metoda pro zjišťování konotativního významu slov. Např. pojem „rodné město“: denotátem je město, kde se člověk narodil, konotátem je asociace bezpečí, nostalgie nebo dětství. Pragmatika zkoumá používání jazyka a řeči a jejich proměny v různých komunikačních kontextech. Diskurz Představuje nejvyšší a nejsložitější úroveň lingvistické analýzy. Diskurz je užití jazyka přesahující rámec jednotlivých vět. Zahrnuje rozhovory, přednášky, odborné články, kapitoly, knihy. Filozof Michel Foucault (1926-1984) rozlišuje epistému a diskurz. Epistéma je způsob chápání světa daný jisté době, který je lidmi vstřebáván (tradice, vzdělávání). Diskurz je pojmový soubor tvrzení, která zdůvodňují podvědomě vstřebanou epistému. Různé diskurzy souvisejí s mocenskými zájmy a dělením společnosti na skupiny. Např. shodneme se na tom, že lidé jsou autonomní a svobodně jednající bytosti = epistéma, v jazyce tedy používáme pojmy jako je „osobní zodpovědnost“ nebo „morální chování“ = diskurz. Sémiotika (sémiologie) je nauka o znacích. F. de Saussure rozlišil dvě složky jazykového znaku. První je složka označující (signifikant). Jedná se o zvukovou nebo psanou podobu slova. Druhou komponentou je to, k čemu se slovo vztahuje,to co je označované (signifikát). De Saussurre zdůrazňuje arbitrárnost jazykových znaků. Mezi označujícím a označovaným neexistuje předem daný vztah. Ikony – mezi ikonickým znakem a označovaným předmětem existuje podobnost (obrazy, fotografie). Indexy jsou znaky, které s označovaným předmětem spojuje skutečný vztah (stopy v písku, pláč jako znak smutku). Symboly jsou znaky, které s označovaným předmětem spojuje konvence (jazykové znaky, matematické symboly). Mnozí psychologové však používají pojmy znak a symbol jako synonyma. Myšlení a řeč Jazyk používáme k vyjadřování našich myšlenek. Vztah myšlení a řeči je složitý – existence rozdílných názorů. Monistické teorie je chápou jako totožné. Myšlení je tiché mluvení, řeč je hlasité myšlení. Podle většiny teoretiků myšlení a řeč jsou různé psychické funkce. Někteří připisují rozhodující roli myšlení, jazyk pouze reflektuje způsob myšlení. Jiní autoři předpokládají, že způsob myšlení je determinován strukturou a slovní zásobou jazyka Teorie Jeana Piageta Jean Piaget (1896-1980)dělí kognitivní vývoj dítěte do 4 etap: fáze senzomotorická, předoperační, fáze konkrétních a formálních operací. V senzomotorické etapě se dítě učí rozumět světu na základě manipulace s objekty. V průběhu 2. půlroku života si děti osvojují princip objektní stálosti. Ke konci senzomotorické fáze se vytváří symbolická funkce (využívání znaků a symbolů). Myšlení se vyvíjí zpočátku nezávisle na řeči. S rozvojem symbolické funkce nabývá řeč stále větší důležitost pro myšlení. Ve stádiích konkrétních a formálních operací se už myšlení bez znaků nemůže obejít. Lev Vygotskij (1896-1934) navázal na J. Piageta ve studiu vztahu myšlení a řeči. Myšlení je během prvních dvou let života neverbální. Vnitřní řeč označil jako prostředek, nástroj myšlení u dospělých. Vnitřní řeč je zkrácená, útržkovitá, jedinečná. Dítě si nejprve osvojuje řeč sociální, z ní se postupně vyděluje samomluva (monology), dalším stupněm je egocentrická řeč. Následuje vrůstání (zvnitřňování), v rámci něj se vnější egocentrická řeč mění na vnitřní řeč. Fáze vývoje vnitřní řeči pojmenování předmětů = sociální úloha dětská samomluva = vyděluje se ze sociální řeči egocentrická řeč = slouží k regulaci myšlení a chování; stále nahlas vnitřní řeč = nástroj myšlení; již tichá Vnitřní řeč je tedy výsledkem internalizace egocentrické řeči. Řeč sociální samozřejmě se vznikem vnitřní řeči nezaniká. Teorie Jeroma Brunera Jerom Bruner (1915–2016) navázal na Vygotského a vyčlenil tři soustavy mentálních reprezentací – akční, ikonickou a symbolickou. Ty si děti osvojují postupně v průběhu vývoje. Akční modus zpracování informací je vysoce aktivní, neužívá představy ani slova. Působí prostřednictvím chování. Např. princip rovnováhy si dítě osvojí na základě svých zkušeností s houpačkou. Ikonický modus zpracování informací se opírá především o představivost. Symbolický modus užívá reprezentace zprostředkované jazykem. Ty umožňují dokonalejší přizpůsobení i abstrakci. Sapir (1884-1939)a Whorf (1897-1941) vyslovili předpoklad, že jazyk, který příslušníci kultur používají ovlivňuje jejich způsob myšlení. Whorf srovnal evropské jazyky a jazyk indiánů kmene Hopi. Nalezl přitom řadu rozdílů (např. v pojetí času, nebo ve slovných druzích). Sapir-Whorfova hypotéza (hypotéza jazykové relativity)tvrdí, že „reálný“ svět je do značné míry nevědomě vestavěn do jazykových návyků určité skupiny. Lidé poznávají svět prostřednictvím určitého jazyka, a proto světy v nichž žijí jsou různé světy  Kognitivní neurověda Předpoklad existence vztahu mezi tělem a myslí přesvědčení, že sídlem vědomí – a tím i zdrojem lidského chování – je mozek Kognitivní neurověda - věda, která slučuje mozek s chováním, neuropsychologii pomáhá odhalovat poškozené oblasti mozku, využívá zobrazovací techniky. Nervový systém Mozek člověka je pravděpodobně nejkomplikovanější strukturou na Zemi 1cm3 mozkové tkáně obsahuje přes 50 miliónů buněk, navzájem různě propojených v mozku člověka je snad až 1011 buněk spojených 1015 spojů! nervové impulsy běží rychlostí 150m/s. Nervový systém provádí tři hlavní funkce: funkce senzorická - příjem informací z vnějšího i vnitřního prostředí funkce asociační - zpracování informací funkce výkonná - pokyny výkonným orgánům (svaly, žlázy) Stavba nervového systému Centrální nervová soustava: mozek + mícha Periferní nervová soustava : zabezpečuje přenos senzorických a motorických signálů do CNS a z CNS Mozek řídící orgán nervové soustavy řídí a kontroluje veškeré funkce našeho těla, jako je činnost srdce, trávicí soustavy, možnost pohybu a řeči, ale i paměť, myšlení, vnímání, prožívání emocí v embryonálním vývoji 3 váčky představující mozek zadní, střední a přední později 6 oddílů: prodloužená mícha, Varolův most, mozeček, střední mozek, mezimozek a koncový mozek Mozkový kmen = „nižší mozek“ je tvořen mesencephalon pons (most) z metencephalonu (zadního mozku) medulla oblongata – z myelencephalonu homeostáza organismu, kontrola pohybu, tok informací k „vyšším“ částem mozku, pomoc s komplexními pohyby, jako je chůze homeostáza, koordinace pohybů, vedení informací vyšším centrům medulla a pons: vysílají axony do mnoha oblasti kortexu a do mozečku (cerebellum), kde uvolňují neurotransmittery jako noradrenalin, serotonin, dopamin a acetylcholin medulla kontroluje: dýchání, aktivitu srdce a cév, polykání, zvracení, trávení na mnoha těchto aktivtách participuje též pons,např. vysílá do medully signály regulující řízení dýchání všechny senzorické informace, jdoucí do vyššího mozku a všechny motorické informace z vyššího mozku procházejí přes mozkový kmen mozkový kmen rovněž integruje komplexní pohyby jako je chůze v medulle se kříží axony z vyššího mozku: levá hemisféra tak ovládá pravou stranu těla a pravá hemisféra ovládá levou stranu těla Retikulární formace zatímco pons a medulla spíše odpovídají za spánek, střední mozek spíše za stav bdělosti Jedná se celkem o 90 center v mozkovém kmeni, která mají na starosti naši pozornost, stav vědomí, usínání a rovněž spánek. Retikulární formace rozhoduje o tom, jaké signály z vnějšího prostředí půjdou do vědomí a jaké ne (např. ve škole při výkladu) Neurotransmitter serotonin je produkován centry odpovídajícími za stav ospalosti. Sklenice mléka navečer může proto navodit spánek, neboť mléko obsahuje množství aminokyseliny tryptofanu, který je prekurzorem serotoninu. V cyklech bdění/spánek hraje ovšem důležitou roli hormon melatonin. Vrchol sekrece melatoninu je uprostřed noci. Jaká je funkce spánku je doposud nevysvětleno. Spánek má zřejmě vliv na paměť a učení – zdá se, že oblasti mozku, které byly aktivovány během studia jsou opět aktivovány během spánku. Cerebellum - mozeček mozeček se vyvíjí z části zadního mozku (metencephalon) koordinuje pohyb, senzorické a kognitivní funkce pravděpodobně se podílí na učení se a zapamatování motorických dovedností, jako je např. jízda na kole atd. poškození mozečku má za následek ztrátu těchto schopností, stejně jako koordinaci ruka-oko Diencephalon - mezimozek embryonální diencephalon se vyvíjí do tří oblastí: epithalamus, thalamus a hypothalamus epithalamus se skládá z tzv. pineální žlázy (ta produkuje hormon melatonin) a tzv. choroid plexus, což je jeden ze svazku kapilár, které produkují mozkomíšní mok. thalamus je hlavním centrem pro příchod senzorických informací a hlavním centrem pro odchod všech motorických informací z mozku. Thalamus je rovněž zapojen do prožívání emocí a vzrušení. hypothalamus sice váží jen několik gramů, avšak je nejdůležitější částí mozku pro regulaci homeostázy. obsahuje „tělní termostat“ a centra pro pocity žízně, hladu a dalších tělních funkcí hraje rovněž roli v sexuálním chování, reakcích fight or flight a v prožívání radosti Telencephalon – koncový mozek vyvinul se z embryonálního předního mozku, které u našich předků podporovalo především olfaktorickou (čichovou) recepci, stejně jako sluchové a optické vjemy rozdělen na pravou a levou hemisféru. V každé hemisféře je krom šedé a bílé hmoty ještě tzv. basal nuclei uloženy hluboko v bílé hmotě. Basal nuclei mají zřejmě na starost plánování a učení se pohybům (člověk s poškozenými basálními jádry není schopen poslat příkaz svalům a zůstává tak nehybný) nejdůležitější součástí telencephalonu je však cortex – kůra mozková. zde končí všechny senzorické informace, tvoří se motorické a vzniká řeč. Svorové těleso – corpus callosum je tvořeno silným svazkem axonů a zajišťuje komunikaci mezi oběma hemisférami. od našich předků „plazů“ prodělal cortex výraznou expanzi u savců se část cortexu nazývá neocortex. Zatímco u krys je neocortex relativně hladký, u člověka je výrazně zbrázděný, což umožňuje, aby měl velký povrch mozek člověka má povrch 0,5 m2 a i když je neocortex méně než 5 mm silný, tvoří 80% celkové hmoty mozku. Krom člověka mají zbrázděný mozek ještě primáti dále velryby a delfíni cortex obsahuje 100 miliard neuronů cortex je funkčně úzce spojen s thalamem, takže se někdy nazývá thalamocortical system skoro všechny senzorické dráhy jdoucí do cortexu prochází přes thalamus Dominantní hemisféra je ta, ve které se nachází Wernickeova oblast. U 95 % lidí je to levá hemisféra dokonce již při narození je u poloviny novorozenců Wernickeova oblast o 50 % větší v levé než adekvátní oblast v pravé hemisféře podobně Broca ́s area je skoro vždy dominantní na levé hemisféře motorická oblast kontrolující ruce je u 9 lidí z 10 v levé části a většina lidí je tedy praváků Zpracování informací většina senzorických informací putuje skrze thalamus do příslušných korových oblastí: vizuální informace do týlního (okcipitálního) laloku akustické informace do spánkového (temporálního) laloku somatosenzorické informace o doteku, bolesti, tlaku, teplotě a pozici svalů a končetin do temenního (parietálního) laloku chuťové informace do odlišných oblastí parietálního laloku olfaktorické (čichové) informace jdou nejprve do „primitivních“ oblastí kortexu a potom přes thalamus do čelního (frontálního) laloku Emoce celý mozek, avšak zejména limbický systém = kruhová oblast kolem mozkového kmene limbický systém se skládá: amygdala hippocampus olfactory bulb tyto struktury interagují se somatosensorickou oblastí a generují reakce jako je smích či pláč rovněž „cítění“ agrese, hladu či sexuality amygdala je odpovědná za rozeznání výrazů tváře druhých lidí, za rozpoznání hněvu a dobré nálady tumor či poranění těchto oblastí (kauza Phineas Gage 1848) ponechává paměť a inteligenci nedotčenu, ale změní se osobnost, motivace, rozhodovací schopnost a zaměření se na cíl krátkodobá paměť – čelní lalok neokortexu 7 – 10 čísel nebo znaků po dobu vteřin až minut, dokud na ně osoba myslí možná je způsobena tím, že informace krouží mezi buňkami – circuit of reverberating neurons – ale dosud se neví rovněž může být způsobena tzv. presynaptickou facilitací či inhibicí (synapse je často používána) intermediate long term memory trvá dny až týdny ale bez opakování je pak zapomenuta dlouhodobá paměť – nutná spolupráce hippocampu předpokládají se strukturální změny v synaptických zakončeních když si po nějaké době snažíme vybavit jméno nebo číslo, z dlouhodobé paměti informaci přenášíme do krátkodobé transfer informací z krátkodobé do dlouhodobé paměti se posiluje cvičením, pozitivními či negativními emočními stavy z amygdaly a asociací z daty již naučenými anterográdní amnézie: vzpomínky z dětství a minulosti živé, v současnosti ale již pacient si není schopen nic zapamatovat dlouhodobou pamětí např. po odstranění hippocampu retrográdní amnézie: pacient si není schopen vybavit vzpomínky z mládí, ale pro přítomné události paměť funguje dobře např. při poškození thalamu, který zřejmě nějak pomáhá „vykopávat“ vzpomínky z minulosti Vědomí zcela jistě přesahuje do filosofie a náboženství pomocí magnetické rezonance se srovnávají stavy mozku při různých stavech vědomí – „centrum vědomí“ v mozku zřejmě neexistuje – spíše se zdá že mozek umí opakovaně „skenovat“ sám sebe a že vědomí je výslednicí různých aktivit do jednoho obrazu vztah mezi vědomím a neurony je možná podobný hurikánu a jednotlivým molekulám vody Základní struktury a funkce mozku Mozková kůra – přijímá a zpracovává smyslové informace, podílí se na procesech myšlení a dalších kognitivních operacích, na plánování a vysílání informací. Bazální ganglia – jsou klíčová pro funkci motorického systému a tedy pro řadu kognitivních funkcí. Limbický systém - souvisí s učením, emocemi a motivací Talamus – primární přepojovací oblast pro senzorickou informaci, která přichází do mozku, informace předává do správných oblastí mozku prostřednictvím projekčních vláken, která z talamu vycházejí do vymezených mozkových oblastí. Hypotalamus – kontroluje endokrinní systém a autonomní nervový systém, např. reguluje tělesnou teplotu, chuť k jídlu a pocit žízně, podílí se na chování směřující k zachování druhu, klíčová role v regulaci úrovně vědomí a podílí se na emotivitě. Retikulárně–aktivační systém – důležitý pro kontrolu vědomí. Šedá hmota – významné pro kontrolu pohybů. Mozeček – klíčový význam pro rovnováhu a koordinaci. Varolův most – podílí se na regulaci spánku a probouzecí reakci. Mícha – slouží coby spojovací oblast, v níž se nervová vlákna jedné strany těla kříží k opačné straně mozku, podílí se na kardiorespiračních funkcích, zažívání a polykání. Mozek Je chráněn mozkomíšním mokem, mozkovými blánami (tzv. meningy) a samozřejmě lebkou, proti krevní infekci = hematoencefalická bariéra (HEF) síť miniaturních krevních céviček, které nepropustí velké, ve vodě rozpustné, molekuly, ale ani mikroorganismy, které by mozku mohly uškodit nebo způsobit infekci, propouští malé molekuly jednoduchých sloučenin a molekuly snadno rozpustné v tuku. Páteřní mícha systém vzájemně propojených neuronů ve střední části zad sloupec 40-45 cm o síly malíčku složený z: a) šedé hmoty = nervové buňky b) bílé hmoty = nervová vlákna od otvoru týlního po 2. obratel bederní šedá i bílá hmota chráněna obratli funkce: přenos vzruchu do mozku → mícha sbírá signály z PNS a předává je CNS, rovněž opačný přenos tento obousměrný provoz zajišťují neurony BÍLÁ HMOTA  dráhy tvořené myelizovanými axony neuronů hluboko uložená bazální ganglia, která spolupracují s mozkovou kůrou při kontrole pohybů ŠEDÁ HMOTA tvořena těly neuronů, jejich dendrity a nemyelizovanými axony, které vedou vzruchy pomaleji neobsahuje nervové dráhy Neurony buňky se schopností přijímat a přenášet nervové signály i na dlouhé vzdálenosti v těle, například z mozku do svalů apod. největší počet neuronů ve vývojově nejmladší části CNS člověka, v takzvaném neokortexu, kde je na 1 mm3 až 100 000 buněk tvar: různý, dle funkce obecná stavba: soma (buněčné tělo) nucleus (buněčné jádro) dendrity (zachycují informace) axon (trubice vystupující ze somatu) knoflíková zakončení, synapse Přenosy 1.... informací z PNS do CNS a naopak senzorické (aferentní) neurony přináší informace z PNS do míchy a mozku motorické (eferentní) neurony vedou informace z mozku do příslušných částí těla nebo orgánů bez těchto neuronů bychom se nemohli pohybovat, jelikož by signál „udělej krok vpřed“ nemohl dojít tam, kam má Prostředníkem mezi těmito 2 typy neuronů jsou interneurony dostávají signály jak od senzorických neuronů, tak od jiných interneuronů a naopak vysílají signály buď motorickým neuronům, nebo jiným interneuronům tvoří většinu části šedé a bílé hmoty mozku a my jsme díky nim schopni myslet 2.... vzruchů mezi neurony Nastane ve chvíli, kdy se dosáhne akčního potenciálu = depolarizace předtím silně polarizované polopropustné membrány neuronu nebo svalových buněk probíhá pomocí synaptických knoflíkovitých zakončení (synapsí), kdy dojde k podráždění dendritů druhého neuronu signál → jádro → axon → synapse, kde se drobné synaptické transportní váčky (vezikuly) přiblíží k presynaptické biomembráně, která má v sobě mediátory (adrenalin, acetylcholin aj.) následně dojde ke splynutí a prasknutí mediátoru, který se vylije do synaptické štěrbiny a tím dojde k podráždění receptorů postsynaptické biomembrány sousedního neuronu po takovémto podráždění se mediátor rozloží přenos vzruchu je možný pouze jedním směrem, jelikož mediátory jsou jen v zakončení neuritu 3.... informace uvnitř neuronu je elektrochemický zajištěn iontovými reakcemi důležitá je změna množství: statická rovnováha iontů uvnitř i zvenku neuronu = nedojde k přenosu trvalé stoupání a klesání hodnot elektricity v nervovém systému = neurony nespouští přenos po každém výboji stane se tak teprve až výboje dosáhnou určité úrovně intenzity = práh excitace (různě vysoký) ionty prostupují membránou neuronu a tím změní elektrochemickou rovnováhu jak vnějšího, tak vnitřního prostředí a zároveň membrána dosáhne akčního potenciálu = vydává vzruch nejrychlejší vzruch = kratší a tlustší axony myelin pomáhá k rychlejšímu přenosu = přes mezery v jeho pochvách (Ranvierovy zářezy) vzruchy přeskakují Druhy neurotransmiterů (neuropřenášečů, mediátorů) Acetylcholin – má excitační účinek v mozku a buď excitační (kosterní svaly), nebo inhibiční účinek (srdeční sval) v těle mimo mozek. Je považován za součást mechanismu paměti. Dopamin – ovlivňuje pohyby, pozornost, učení, většinou inhibiční, někdy excitační vliv. Parkinsonova nemoc je charakterizována třesem a ztuhlostí což je důsledek nízké koncentrace dopaminu, některé příznaky schizofrenie mají vztah k příliš vysoké koncentraci dopaminu. Adrenalin a noradrenalin – účastní se regulace úrovně bdělosti a řady dalších funkcí. Má podíl na reakci boj – útěk, dále zuřivosti a strachu. Serotonin – ovlivňuje úroveň aktivace, spánku, snění i proměny nálady, působí obvykle inhibičně, někdy však i excitačně. Za normálních okolností tlumí snění, defekty serotoninergního systému jsou ve vztahu k těžké depresi. Kyselina gamaaminomáselná - předpokládá se, že ovlivňuje některé mechanismy učení a paměti. Gluatamát - předpokládá se, že ovlivňuje některé mechanismy učení a paměti Neuropeptidy – endorfiny se účastní mechanismů snižujících pocit bolesti, neuromodulující neuropeptidy jsou někdy uvolňovány pro zvýšení efektu acetylcholinu EEG elektroencefalografie elektrická aktivita mozku snímá vlny této elektrické činnosti měřitelné pomocí frekvencí (šířek vln) a amplitud (výšek vln) možno provádět dlouhodobě a zkoumat tak elektrickou aktivitu mozku během dne, např. za bdělého stavu, ve spánku, při snění přístroj: elektroencefalogram snímá el. potenciály pod elektrodami, které jsou umístěny na vlasaté části hlavy = umožňují velmi malé prostorové rozlišení rozdíly v aktivitě na obrazovce „metoda špatně rozlišuje prostorově, zato je vysoce citlivá vůči proměnám činnosti mozku v čase,“ (Sternberg, 2002, str. 62) problém = spontánní reakce mozku na podnět řešení = opakování reakce na podnět a zprůměrování výsledků = křivka vyjadřující změny elektrické aktivity v mozku v průběhu času, tzv. evokovaný potenciál (zkr. ERP = event-related potential) nevýhoda: přílišná obecnost o místě aktivity MRI magnetická rezonance, statická zobraz. metoda zkoumá strukturu mozku, ne funkce vyšetření hlavy = vyšetřovaná osoba uvedena vleže do „tunelu“ tak, aby se hlava nacházela v silně magnetickém poli, ve kterém se magneticky aktivní částice mozku orientují v souladu s tímto polem → při vychýlení této polohy a následném uvedení do polohy původní vyzařují excitované atomy el. mag. vlnění, které je rozpoznáno a počítačem převedeno do 3D zobrazení využití: medicína nevýhodou je možná klaustrofobie u osob trpících touto nemocí fMRI funkční magnetická rezonance měří aktivitu mozku pomocí množství krve, které touto oblastí mozku protéká právě při zvýšené aktivitě záleží zde na množství kyslíku, který je přepravován hemoglobinem, a který ovlivňuje jeho magnetické vlastnosti zobrazuje nejaktivnější oblasti na 3D obraze problémem obou technik je možný vznik rozdílu při odpočtu hodnot mozkové aktivity v kontrolních podmínkách od hodnot v průběhu provádění úlohy PET pozitronová emisní tomografie založena na využití lehce radioaktivní podoby glukózy, jejíž spotřeba je zvýšena při zpracovávání informace v mozku detekci její radioaktivity a následném zobrazení funkce mozku v akci její roztok je vstříknut injekční jehlou coby kontrastní látka technika dokáže označit i velmi malé oblasti se zvýšenou aktivitou problém: špatné časové rozlišení z důvodu vyhodnocení aktivity pouze jednou za 60 či více sekund : odečet nervové aktivity, nepostačující k jednoznačné interpretaci SUR Single-unit recording, používá se více než 40 let záznam aktivity jednotlivých neuronů princip: mikroelektrody zavedené do mozku sledovaného živočicha zaznamenávají mimobuněčné potenciály přínos: přesnost dat díky pevné fixaci živočicha, nejčastěji kočky nebo opice, a citlivosti techniky (i velmi nízké hodnoty) problém: technika, která by po použití na člověku mohla mít pro tohoto jedince fatální následky MEG magnetoencefalografie = jedna z nejnovějších technik technika pracující se supravodivými snímači magnetického pole mozku (Eysenck, Keane, 2008, str. 37) přínos: přesnější měření aktivity mozku, ve srovnání s již zmíněným EEG problém: nepřesné informace o struktuře mozku a tím pádem je MEG většinou kombinována s jinými metodami, např. magnetickou rezonancí  Vliv emocí na kognitivní procesy Kognitivní procesy Děje, jimiž člověk poznává sebe i okolní svět Vnímání, paměť, učení, představivost, pozornost, řeč atd. Kognitivní systém Emoce Komplexní jevy, jejichž společným rysem je vysoká citlivost a proměnlivosti Každá se objevuje v řadě forem Narozdíl od nálad jsou krátkodobé Může se měnit bez objektivních změn v okolnostech - jen na základě subjektivního vyhodnocení situace Stav tvořený složkami, jehož výsledkem je připravenost k určitému chování Emoční proces je složen z šesti složek: kognitivní hodnocení, subjektivní prožitek, tendence myslet a jednat, vnitřní tělesné změny, výraz obličeje a reakce na emoci Emoce tedy vznikají působením výše uvedených složek Emoce ovlivňují naše jednání prostřednictvím tendencí myslet a jednat Vliv emocí Negativní emoce Tendence myslet a jednat se zužují a jsou specifičtější Budí v nás silnou touhu jednat -> boj při vzteku, útěk když cítíme strach Mohou snižovat kognitivní výkon Pozitivní emoce Rozšiřují tendence myslet a jednat Podílí se na dobrém zdraví, optimismu a tvorbě sociálních vazeb Podněcují tvořivost a zvídavost Pozitivní emoce a dlouhověkost Pozitivní vliv na rozvíjení osobních dovedností VNÍMÁNÍ (percepce) = psychologický proces je to proces vykládání a organizování informací získaných z okolního prostředí pomocí smyslů obraz objektu existujícího mimo naši mysl a působícího v dané chvíli na naše smysly studium vnímání se zabývá zkoumáním integrace jednotlivých počitků do celistvých vjemů, které jsou dále využívány pro orientaci v okolí výsledek vnímání = VJEM) Tvarové rozpoznávání CO - proces, kdy zrakem určujeme, o jaké objekty se jedná - často musíme znát objekt dříve, než se seznámíme bezprostředně s jeho vlastnostmi Prostorová lokaliza oKDE- pomocí lokalizace jsme schopni se pohybovat v prostoru, zahrnuje: odlišování, určování vzdálenosti a určování pohybu Vliv pozitivních emocí americká profesorka psychologie, která formulovala teorii „rozšířit a stavět“ pozitivní emoce vedou k širšímu a lepšímu vnímání skutečnosti, to člověku umožňuje využívat dobrých možností, které se v situaci nabízejí pozitivní emoce zvyšují psychickou odolnost, pomáhají pocitu životní spokojenosti, podporují objevování nových a kreativních akcí, nápadů a sociálních vazeb radost – touha hrát, zájem - touha zkoumat, spokojenost - touha vychutnávat si, integrovat se a láska - opakující se cyklus každého z nich  meditace milující laskavosti Vliv negativních emocí Nálada a s ní spojené negativní emoce mohou být vnímány jako určité nastavení způsobu hodnocení - stav, kdy má jedinec tendenci vidět události určitým způsobem. úzkostná nálada - STRACH, STRES - události často hodnotíme jako potenciální hrozbu hněvivá nálada - VZTEK - události vnímány jako frustrující nebo jako útok depresivní nálada - NECHUŤ, SMUTEK - svět vnímán jako nesmyslný a nezajímavý Emoce mohou ovlivňovat naše vnímání času. náš mozek je vybaven jakýmisi vnitřními hodinami, které vysílají pravidelné impulzy při posuzování délky jednotlivých časových úseků náš mozek zřejmě počítá jednotlivé impulzy čas se tedy natahuje a zkracuje podle okolností, podle naší nálady a emocí - jakési časové iluze Vliv emocí na vnímání času lidé prožívající strach, nebo stres čas nadhodnocují - pokud nám hrozí nebezpečí, naše vnitřní hodiny zrychlí a subjektivní čas je kratší než čas objektivní když naopak děláme něco zábavného, přijde nám, že čas ubíhá rychle - dochází k jeho podhodnocování (přestaneme se na čas soustředit a mozek nepočítá všechny impulzy) hlavní roli v sociálních interakcích a emoční komunikaci hraje výraz obličeje - výrazy agrese, radosti, smutku Jamesova langeova teorie emocí William James (1842 – 1910) tvrdil, že tělesné změny následují vnímání vzrušující skutečnosti a že naše pociťování těchto změn je emoce ústřední viscerální reakce (sevřený žaludek) a zjevné tělesné reakce (útěk, třes) Carl G. Lange. (1834 – 1900) Nezávisle na něm navrhl podobnou teorii jako James ústřední vaskulární změny (změny krevního tlaku) → názor, že emoce jsou vnímáním tělesných změn označován jako Jamesova - Langeova teorie emocí VNÍMÁNÍ → ROZZLOBENÍ SE → ROZBUŠENÍ SRDCE → NAHRNUTÍ KRVE DO HLAVY → HÁJENÍ/ÚTĚK Vliv emocí na pozornost Emoce se mění dle podnětů pozornosti Emoce mohou odvrátit pozornost od důležitějších aktivit Emoce z hudby může odvrátit pozornost od řízení Zamilovanost odvrací pozornost od každodenních činnost Naopak emoce strachu a překvapení zaměří pozornost na zdroj strachu Zašustění listí ve tmě Emoční paměť Emoce se projeví změnou v mozku ->je doprovázena somatickými příznaky (autonomní nervový systém) Mechanismus zapamatování silných prožitků: Při silné emoci spustí nerv vedoucí z mozku do nadledvinek sekreci adrenalinu a noradrenalinu, které tělo připraví na nějakou akci. Hormony aktivují bloudivý nerv. V amygdale se signály přijímají a aktivují se zde nervové buňky, které dají vědět dál, že se tato událost musí zapsat. Pokud se emoční stimulace opakuje častěji->vytváří se silnější paměťová stopa->odpověď organismu je mnohem rychlejší Mimo opakování má na naše vzpomínky vliv i naše vnitřní rozpoložení, které funguje jako vnitřní kontext pro zapamatování a následnou reprodukci. REPRESE – Freud- obranný mechanismus, kterým většinou psychoanalytici vysvětlují zapomínání traumatických zážitků Vliv emocí na myšlení emoce nás připravují na jednání následná sebereflexe vyvolává pocity, které ovlivňují řešení dalších problémů, ale i to, jak se cítíme Pozitivní emoce rozvíjí kreativní myšlení, zvyšují kvalitu života Negativní emoce způsobují stres, nemoci, patologické jednání jako takové škodlivé nejsou – naše schopnost je identifikovat a regulovat, je v otázce jejich pozitivního/negativního vlivu rozhodující emoce při sebekontrole zkreslují a) předchozí očekávání a změny vnitřních přesvědčení potřebné pro splnění úkolu, b) hodnocení akce/výsledku Vliv myšlení na emoce myšlení může emoce jak prohloubit, tak utlumit: Domýšlíme si různé závěry - to v nás probudí různé emoce Emoce mohou takřka zmizet – spojitost se ztrátou a znovuzískáním kontroly průběh myšlení může vést k úspěšnému či neúspěšnému řešení: Úspěšné v nás vyvolá radost, pocit triumfu Neúspěšné rezignaci, pocit bezmocnosti, pocity vedoucí k potlačení a racionalizaci neúspěchu, negativní sebereflexe, kauzální atribuce Vliv emocí na další kognitivní procesy Kognitivní strukturování Vytváření a používání abstraktních mentálních reprezentací, jako jsou schémata, postoje a stereotypy, které jsou zjednodušenou generalizací předchozí zkušenosti Stres a negativní emoce vedou ke vzrůstu kognitivního strukturování Často se projevuje předčasnými reakcemi a závěry, omezeným využíváním dostupných informací a větším chybováním nebo také stereotypním usuzováním Automatický proces nezávislý na našem úsilí Při nečitelných schématech může být pociťována nejistota, která může vést až k naučené bezmocnosti Elaborace problému Proces propracování problému Elaborace problému za účasti kognitivních obav znamená nižší úroveň konkrétnosti, což často snižuje počet možností řešení problému Místo toho vede k posilování obav -> vznik bludného kruhu Kognitivní obavy souvisí se sníženou sebedůvěrou v řešení problémů a také se nám zdá, že máme malou kontrolu nad situací Časté problémy s řešením stresových situací mohou přerůst v katastrofické obavy, které doprovází naučená bezmocnost či ruminace Negativní nálada tyto katastrofické obavy zhoršuje Špatná sebedůvěra v řešení problému vede k opakovanému přemítání (ruminaci), což vede k nadhodnocování těchto problémů a zároveň je prezentuje jako neřešitelné Přemítavé myšlenky soustředí naši pozornost na osobní problémy spojené s negativním zabarvením a kritikou vlastní osoby Dokud se k ruminaci nepřidá depresivní nálada nebo katastrofické obavy, nemusí to negativně ovlivnit proces řešení problému Tento bludný kruh je možné změnit pomocí některé ze strategií managementu nálady